Dveře ve zdi – 76: Tak kdo že to vlastně vyhrál?

Reklama


Přeložil Hamilbar, převzato odtud


V obraze světa, v “realitě”, takové jak jsme ji nuceni vidět, vypadá výsledek “Vietnamu” následovně: svobodymilovný vietnamský národ bojoval za nezávislost, dosáhl ji a potom ji se zbraní v ruce uhájil před vztáhnuvšími ruku na jeho svobodu americkými agresory.


Vietnam vyhrál, Amerika prohrála.


A sami Američané, “americký lid”, hledě na nádherný olejovými barvami malovaný obraz, který, povšimněte si, samotné USA malují a vystavují láskyplně a starostlivě, vidí totéž co i ostatní, možná pouze s tím rozdílem, že podle názoru Američanů se americké ozbrojené síly předvedly ve Vietnamu v tom nejlepším světle a válku prohráli politici.


Ale prohráli politici skutečně?


To je velmi zajímavá otázka kterou si nikdo ani nezkouší položit. Začneme z toho, že dělat závěry o prohře či výhře ve válce můžeme pouze a výlučně na základě toho, zda byly dosaženy cíle války.


Bylo-li cílů dosaženo, byla válka vyhrána. Vyhrána, nezávisle na tom co píší noviny. Ať už vlastní, nebo cizí. “Jen ať si klevetí.”


Nebylo li cílů dosaženo, byla válka prohrána, nezávisle na tom co píší noviny. Ať už vlastní, nebo cizí.


Ale lidé nevěří ani vítězství, ani v porážku, věří novinám.


První světová válka. Cílem Francie je zničení Německa. Zničení v přímém významu toho slova – ve významu fyzické likvidace. Likvidace jako státu. Tohoto cíle Francie nedokázala dosáhnout a to znamená prohranou válku. Leč přesto, již téměř sto let svět má Francii za “jednu z vítězných mocností”. Jinými slovy, svět před skutečnou skutečností dává přednost její “novinové verzi”. Lidé jsou důvěřiví. A tato důvěřivost je lehce vysvětlitelná – masové vědomí nemá kromě “novin” k dispozici nic jiného.


K dispozici máme pouze noviny. A dokonce i když cítíme podraz a zkoušíme “read between the lines” a cosi mezi všemi těmi novinovými řádky vyčteme, tak ta mezera mezi vysázenými řádky tam byla ponechána právě z tohoto důvodu. Tak například všichni vykřikují, že cílů irácké války nebylo dosaženo, protože USA nenašly v Iráku zbraně hromadného ničení. Ale vždyť my s vámi nevíme, co Amerika v Iráku našla a co Amerika v Iráku nenašla. Všechno, co víme, víme z novin. Jiný zdroj informací nemáme. A to není všechno, podstata problému leží daleko hlouběji – v daném případě nevíme, jaké byly skutečné cíle Američanů. A z toho důvodu nám nezbývá nic jiného, než se spokojit s úslužně nám podstrčenou dekorací, s atraktivním obalem.


Ovšem v případě Vietnamu chyběl i ten obal. Vietnamská válka zkrátka neměla žádné deklarované cíle.


A když neměla, tak neměla. Jak se dá rozhodnout o výhře nebo prohře, jestliže válka neměla cíl?


Mimochodem, pravě to umožňuje americkým generálům tvrdit, že armáda, ať už bojuje, jak chce dobře, k dosažení vítězství potřebuje znát cíle a na jejich základě mít jasně postavenou strategii k jejich dosažení. Generálové mají samozřejmě pravdu. A stejně tak mají pravdu i v tom, že washingtonští policymakers v době “Vietnamu” takovéto cíle armádě neurčili. A generálové mají dokonce větší pravdu, než si uvědomují, protože cíle jsou zapotřebí nejen v horké nebo studené válce, ale dokonce i v takzvané “době míru”. Armádu nelze budovat bez určení cíle a bez tomuto cíli přizpůsobené strategie. Ze zcela zjevných důvodů nemůže Irán budovat armádu pro válku s Irákem, a přitom se tajně připravovat na boj se Saúdskou Arábií, protože to jsou dvě naprosto rozdílné války, vyžadující různé druhy armád. A totéž se týká kteréhokoliv jiného státu a kterékoliv jiné armády, s výjimkou USA, které jediné ze všech mají (jsou nuceny mít, jejich role je k tomu zavazuje) univerzální armádu, vhodnou pro jakékoliv válčiště.


Nás ale čeká výše položená otázka – prohráli američtí politikové válku ve Vietnamu?


Jejich cíle (tehdejší) neznáme, neboť nebyly řečeny slovy. Ale máme něco, co neměli tehdejší američtí vojáci – máme výsledek, máme outcome “Vietnamu”.


Máme současný Vietnam.


Po sjednocení severní Vietnamské demokratické republiky a jižní Vietnamské republiky vznikl jednotný stát, který se jmenuje Vietnamská socialistická republika a vládne tam Komunistická strana Vietnamu. Vládnou tam komunisté, které spolu s jejich jediným správným učením Američané před třiceti lety “zatlačovali – zatlačovali” až se dozatlačovali do toho, že ve výsledku vznikl velmi originální státní útvar, řízený lidmi, které časopis The Economist trefně nazval “kapitalistickými komunisty”.


To je to, co se týká ideologie, ale co se týká státu jako státu, vznikla, když ne regionální “supervelmoc”, pak určitě regionální centrum síly, a ta síla je zaměřena výhradně na sever. Číňané, kteří velmi dobře chápali, proč byla rozpoutána celá ta vietnamské epopej, ozkoušeli v roce 1978 pevnost Vietnamu a použili k tomu svou loutku jménem Pol Pot. Pro “Rudé Khméry” to dopadlo velmi špatně, ale ještě hůře to dopadlo pro Čínu, protože ztratila svůj vliv v Kambodži, kde Vietnamci dosadili provietnamský režim. A Čína pocítivší, že jde do tuhého, pustila se do Vietnamu sama. Ovšem tato krátká, pouze měsíc trvající pohraniční válka mezi ČLR a Vietnamem ukázala, že od nynějška Čína na Vietnam nemá. Ne snad že by neměla na samotný Vietnam, ale Čína nemohla (a nemůže) nevědět, že v případě závažného vývoje událostí nebude nedostatek zájemců připravených pomoci Vietnamu.


A pomáhat Vietnamu zdaleka nebudou jen Američané.


Abychom lépe pochopili, o čem se bavíme, pojďte se vrátit o půl století nazpět. Vzpomínáte si, jak USA, když se rozhodly pomoci Ngo Dinh Diemovi, přesunuly na jih Vietnamu milion katolíků? Tak tehdy se do hry v Indočíně coby globální hráč zapojil i SSSR. A když lodě americké 7. flotily vezly milion Vietnamců na jih, proti nim pluly sovětské lodi převážející z jihu na sever vietminhovce. Rozsah byl, pravda, skromnější, SSSR přemístil zhruba sto tisíc lidí, ale sám proces je mimořádně výmluvný, ukazuje, že SSSR a USA, uvědomivše si shodu zájmů, jednali ruku v ruce, “polarizujíce” situaci ve Vietnamu. Co při tom psaly noviny, není podstatné, co všechno noviny nepíšou, podstatný je výsledek a ten vypadá následovně – nejenom že USA bylo celkem jedno, kdo sjednotí Vietnam (stejně jako před tím Čínu), ale úplně stejně obrázek vypadal z hlediska zájmů SSSR. Šlo pouze o taktické vítězství v podobě propagandistického vítězství, úspěchu v novinách, ve kterých vyhrávali “naši” nebo “oni”, ale strategicky, “perpektivně”, jednotný Vietnam, omezující čínskou expanzi na jih, byl cílem sjednoceného úsilí jak USA, tak i SSSR.


A jak Bílý dům, tak Kreml to viděli stejně i v dobách Druhé indočínské války. A jestli se ve výsledku dostali ve Vietnamu k moci “komunističtí kapitalisté” nebo “kapitalističtí komunisté”, bylo až druhořadé. Jak pro SSSR, tak pro USA bylo nejdůležitější, aby ve Vietnamu vyhrál ten silnější. Ideologie toho silnějšího hrála ve vztahu k reálné síle až druhořadou roli. Komunisté byli silnější? Tím lépe pro ně.


A tím lépe pro toho, kdo vyhrál nejen fragment Hry, ale celou Hru, tím lépe pro toho, kdo vyhrál Studenou válku, a tím byly USA.


Podíváme se na Vietnam ještě pozorněji.


Dnes je to jediný stát Jihovýchodní Asie, kde se podařilo “konečné řešení”. V dobách perturbací na konci minulého století, vyrval ze sebe Vietnam i s kořeny (“s masem”) čínský problém. V průběhu čínského exodu, majícího formu boat people, uteklo z Vietnamu půl miliónu Číňanů, dnes tvoří Číňané ve Vietnamu asi jedno procento obyvatelstva a toto procento nemá ani ten nejmenší vliv na domácí či zahraniční politiku Vietnamu.


Vietnamská armáda není jen nejbojeschopnější, ale také nejvítěznější armádou regionu. Když ne porazila, tak donutila odejít armádu samotných Spojených států. A to je velmi silný propagandistický trumf. Například Čína takový trumf nemá.


Vietnam bojoval s Amerikou? Kdy? A-a… Tak to bylo tehdy. Kdežto dneska Vietnam s Amerikou nebojuje. Dnes čtvrtina celého vietnamského exportu míří do USA. Rusko pomáhalo Vietnamu? Kdy? To jste si tedy našli na co vzpomínat. Dnes je objem obchodu mezi USA a Vietnamem desetkrát větší než mezi Vietnamem a RF.


Dnes Vietnam potřebuje vlastní telekomunikační družici. Co myslíte, na koho se obrátil? Správně, obrací se na silného, ne na slabého, dokonce i když tento slabý kdysi pomáhal proti dnešnímu silnému, takže první vietnamský sputnik Vinasat-1 vyrobila americká firma Lockheed Martin. Tatáž, co kdysi vyráběla letadla bombardující Vietnam. A Vietnam za družici zaplatil 200 milionů dolarů. Zaplatil Americe. Za tři měsíce, v dubnu 2012, hodlá Vietnam vypustit do vesmíru další družici a ta bude opět vyrobena firmou Lockheed. A Vietnam opět ponese v zobáčku peníze tam, do USA. Jenom teď už to bude 300 milionů. Ne rublů, dolarů.


A přání využívat tuto družici projevují Thajsko a Singapur. Prosí Hanoj, a Hanoj dostává možnost přivázat si je k sobě družicovou nitkou. Přitom družici si může Vietnam objednat kdekoliv jinde, jenomže on ji objednává ne kdekoliv jinde, ale v Americe.


S kým provádí Vietnam vojenská cvičení? A kde je koná? Na tuto otázku není těžké odpovědět, koná je v Danangu, tam byla v dobách Vietnamské války americká vojenská základna. No a dnes do Danangu ke společným cvičením připlouvá americký torpédoborec “John McCain” pojmenovaný tak na počest otce a děda současného senátora za stát Arizona, pobuřujícího veřejné mínění RF do té míry, že potřebu odpovídat senátorovi zdaleka ne největšího amerického státu cítí úřadující premiér RF. Symbolické? Symbolické, samozřejmě, nemluvě už o symbolice ve smyslu vietnamském, vždyť současný senátor kdysi seděl ne leckde, ale ve vietnamském vězení. No ale to bylo tehdy. Kdežto dnes nejvyšší vietnamští vojenští hodnostáři vyrážejí vrtulníkem na palubu americké letadlové lodi “George Washington”, zatímco tato letadlová loď provádí “demonstraci vlajky” ve vodách které Čína považuje za své. Ale Vietnamci nepovažují. No a Američané, jasná věc, také ne.


Všichni si pamatují záběry evakuace personálu amerického velvyslanectví v Saigonu. Tak to bylo tehdy. To bylo v roce 1975. Ale dnes je ve Vietnamu opět americké velvyslanectví, nachází se v Hanoji a nikam se nehodlá evakuovat. A Američané ještě otevřeli konzulát v Ho Či Minově městě. Hezký název. Byl Saigon a je z něj strýček. A při té příležitosti Američané otevřeli konzulát i v tom Danangu. Bude se hodit. A Vietnam otevřel konzuláty v San Francisku a v Dallasu. A proč by je také neotevřel, když v USA žije více než půldruhého milionu Vietnamců a je jich každým rokem čím dál tím více.


Vietnamci vstoupili do WTO, a proč by také nevstoupili, když tam vstupují všichni.


Vietnam je členem ASEAN, tato organizace kdysi vznikla jako ekonomický doplněk k vojenské “obrané” organizaci SEATO a svůj cíl viděli členové organizace v ekonomickém vytlačování “komunistické agrese”. To bylo ale kdysi, dnes je komunistický Vietnam členem ASEAN a komunismus tomu nikterak nevadí.


Ale Vietnam vstoupil i ještě někam jinam. Vstoupil do TPP. Cože, vy nevíte co to je? Tak to je chyba.


To je škoda, že to nevíte, člověku je vůbec vlastní soustřeďovat se na podrobnosti a nevidět to podstatné, nevidět “znamení”, přitom TPP (Trans-Pacific Partnership) to je organizace která velmi mnoho znamená již dnes, kdežto zítra bude rozhodovat o osudech světa a v důsledku toho i o vašich osudech.


Jedním z cílů TPP, tím v každém případě oficiálně deklarovaným, je býti čímsi podobným Společnému trhu, jenomže ne v Evropě, ale v Tichém oceáně.


Organizace je to mladá, založena byla v roce 2006, tato událost proběhla naprosto nepozorovaně, protože zakladateli byly státy, ke kterým není připoutána pozornost lidstva – Chile, Nový Zéland, Brunei a Singapur. Dva roky se organizace stávala organizací, obrůstala aparátem, vypracovávala společné dokumenty, psala stanovy a takové tyhle věci, a potom, když to fungovalo, zpoza dekorací vystoupil i hlavní hrdina – v roce 2008 se členem staly i Spojené státy. V témže roce do organizace vstoupila Austrálie a Peru. V roce 2010 – Malajsie. V roce 2011 – Japonsko.


No a rok 2008 se stal památným také tím, že současně s USA do TPP vstoupil také Vietnam.


Zde radostní členové této, jak se vyjádřil prezident Obama, “regionální organizace”:


dvere 76 1


A důvod radosti “vedoucích představitelů” je jasný, TPP je již dnes ve všech významech toho slova podstatně “větší” než ES. A to se ještě plnou silou neprojevila, teprve se “soustřeďuje”.


Přitom na přijetí čekají – Jižní Korea, Tchajwan a Filipíny. A seznam zájemců se prodlužuje a prodlužuje.


Slovo “regionální” nás nesmí mást, mluvíme o regionu, kterým je úmoří Tichého oceánu. A TPP není ve skutečnosti názvem celého projektu, ale pouze počáteční etapy výstavby. Staveniště vypadá následovně:


dvere 76 2


Vám ten obrázek nic nepřipomíná? Vůbec nic? Tak dobře, dám vám nápovědu: schematicky, “kompozicí”, “geostrategicky” a “geopoliticky” ta mapa připomíná mapu Římské říše. Měřítko je, pravda, o něco větší, což není překvapující, “vnitřním jezerem” Římské říše bylo Středozemní moře, kdežto vnitřním jezerem, kolem kterého se vytváří nový státní útvar, není nic menšího než Pacifik.


Dnes, přímo před našima očima, staví USA svůj Řím.


A stejně tak, jak Mediterranean nerozdělovalo, ale spojovalo dohromady římské provincie, bude muset Tichý oceán spojovat v jeden celek jednotlivé části budoucího Říma.


Kdysi, před více než sto lety, si Amerika uvědomila sebe samu, určila si své místo ve světě, našla roli, uviděla svou “misi”, “stanovila si cíl” a od té doby, nezastavujíc se ani na sekundu, se záviděníhodnou houževnatostí, nezadržitelně jako stroj dělá všechno, aby tohoto cíle dosáhla. A je třeba uznat, že cíl za to stojí.


Jenže Řím je Řím, a jestliže máme Řím, pak musí existovat i Kartágo, není-liž pravda?


A vy ho na mapě snadno najdete.


Mimochodem, Číně nikdo nenabízí vstup do nové organizace, k čemu by tam byla? Ale zároveň hraje Čína v americké strategii velice důležitou roli – čím je silnější, tím větší tlak vytváří na své sousedy a sousedy sousedů a tím je nutí zapřahat se do amerického kočáru. Usilujíce o vstup do TPP, nevelké státy asijsko-tichooceánské oblasti snaží se “přimět” USA ke spojení svých malinkých zájmů se zájmy supervelmoci. A v této dvoustranné (USA-Čína) hře na přetahovanou k sobě spojenců Američané nemohou prohrát. (Naprosto stejná hra se hraje v Evropě, kde Američané manipulujíce tu reálnou tu zdánlivou hrozbou ze strany Ruska, nutí východoevropany cpát se do NATO a západoevropané tytéž východoevropany – do EU.)


Američané staví TPP velmi promyšleně. Tak například přímo prahne tam vstoupit Kanada, která tam ze zřejmých důvodů samozřejmě patří, ovšem tyto touhy blokuje nejbližší spojenec a soused Kanady – USA. Je jasné, že Kanada v TPP nakonec stejně skončí, nikam se nepoděje, ale oddalujíc její vstup do organizace, Američané “chrání” slabší členy, takové, jako je například právě Vietnam, umožňují jim “nabrat váhu”, protože kanadský export surovin a zemědělské produkce sníží tempa růstu ekonomik těch států které nemohou rovnocenně konkurovat Kanaďanům. Vietnam byl přítomen v americké strategii včera, o Vietnamu Amerika přemýšlí i dnes a pomáhá mu postavit se na nohy.


Tak kdo že to vlastně vyhrál Vietnamskou válku?


Převzato z ostrova Janiky

Přejít do diskuze k článku