Dveře ve zdi – 77: Zbraň jménem kultura

Reklama


Přeložil Hamilbar, převzato odtud

Otázka o výhře a prohře není v žádném případě otázkou čistě teoretickou. Lidé nejenom jako “masa”, ale i jako nositelé individuálního vědomí nejsou schopni posoudit, jak “vítězství”, tak “porážku” státu, protože nejen že nevědí, ale dokonce ani nechtějí vědět, co je to “válka”.


Z hlediska maloměšťáka přitom, nezávisle od jeho sociálního statutu, je válka to, co mají na starosti vojáci, a z toho důvodu spěchá náš měšťák tu pro něj nepříjemnou záležitost s válkou přehodit na široká armádní ramena, a tam ať třeba tráva neroste.


Jenže stát, který umí bojovat jenom armádou (a takových je na světě drtivá většina), je fakticky bezbranný. Ať už bude jeho armáda jak chce silná, bude od samého počátku v horší pozici než ten, který má k dispozici i jiné nástroje vnějšího působení. Přitom je zřejmé, že čím více těchto nástrojů, tím lépe, protože nemáte jeden nástroj, ale sadu, ze které si můžete vybrat to, co nejlépe odpovídá konkrétní situaci, konkrétní “výzvě”.


Historie, ta co se ji nikdo nechce učit, nám velmi přesvědčivě předvádí, že vyhrává ten, kdo se snaží o zesložitění skutečnosti, nikoliv o její zjednodušení.


Čím více prvků skutečnosti máte k dispozici, tím z nich můžete složit větší počet kombinací.


Historicky se to vyvinulo tak, že ruské masové vědomí se pečlivě vyhýbá jakékoliv složitosti a snaží se o maximální zjednodušení nejenom jakékoliv situace, ale i chápání světa, které transformuje na polaritu “přítel-nepřítel” a “bílé-černé”. A to v tom lepším případě, v tom horším začíná ruský národ, ochoten zapomenout dokonce i na černé a bílé, hrát ruskou ruletu, sázeje z počátku na černá nebo červená pole a konče už vůbec “sudou” a “lichou”. A protože ruleta, to je čertovo kolo, tak ten, kdo na něm provozuje náhodné sázky, má někdy štěstí a někdy ne.


A o takových výhrách a prohrách u zeleného stolu se všichni dovídáme z antologie vědeckofantastické literatury, které se z jakýchsi důvodů říká osnovy školního dějepisu.


Ale vždyť přece válka (a to je život státu) není ani ruleta, ani sázky. Válka to je umění. Vysoké umění. Ale bojovat (doopravdy bojovat, což znamená doopravdy žít) může jenom pár států na planetě. A rozdíl mezi uměním válčit a uměním v tradičním smyslu toho slova spočívá v tom, že se mu lze naučit. K tomu, aby se někdo stal Leonardem da Vinci, je třeba se Leonardem da Vinci narodit, “naučit se” být Leonardem nelze. Ovšem národ nelze redukovat na jednoho, byť i geniálního, umělce, a historie nám přesvědčivě ukazuje, že národ se umění války naučit může.


K tomu je ovšem nezbytná jedna podmínka, které se říká “chtít se učit”.


A k tomu, aby se takové chtění objevilo, je zapotřebí nejdříve pochopit, že “učení je světlo, kdežto neučení je tma”, ale protože národ z jedné strany není jedním velice chytrým Leonardem, ani se, z druhé strany, neskládá ze samých chytrých Leonardů, je nutné, aby se, ne snad touha po poznání, ale zpočátku alespoň chápání toho, že vědomosti mohou být užitečné dokonce i v přízemním utilitárním smyslu, tak aby si toto chápání našlo “cestičku” pomocí níž dokáže proniknout k lidu. Je potřeba to, čemu se říká (ne vždy zaslouženě) elita.


A ta musí začít od sebe. Napřed si to musí uvědomit, a když to pochopí, musí se začít učit. A právě “elita” musí tuto povinnost vzít na sebe, historickou povinnost před národem, který “elitě” dovolil, aby hrála roli “elity”. A z téže historie víme, že elitu, která “neodpovídá historickému okamžiku”, národ mění s neobyčejnou lehkostí. Pro národ je to jako stáhnout ze sebe žaket a místo něj si obléknou sako. Aby na něj okolní národy, které už si oblek dávno převlékly, nekoukaly jako na strašáka do zelí.


A ruský národ, co se týče učení, není vůbec beznadějný. V ruské historii byly okamžiky, kdy vláda chápala nutnost “naučit se” sama a donutit “učit se” národ. Takže historická zkušenost by tady byla.


Chtělo by to příklad. A tak si ho teď rozebereme, a ten příklad nám kromě jiného pomůže ještě jednou pochopit, jak je fenomén války složitý a co všechno může stát použít jako zbraň. Již jsme spolu rozebírali takové věci, jako je “armáda”, “diplomacie”, “ekonomika” a ukázali jsme si, jak stát, když bojuje, používá tu jedno, tu druhé, tu všechno dohromady, ale vždyť stát, opravdový stát, který je subjektem, takový co má nejenom ruce a nohy, ale i hlavu, má ještě i takovou věc jako je “kultura”. A “kultura” to je taková superzbraň, která může nahradit i armádu, i diplomacii, i ekonomiku. A v případě, že si můžete dovolit ten luxus mít i jedno, i druhé, i třetí, i páté a desáté, a navíc k tomu ještě i “kulturu”, dostáváte superstát, dostáváte – “šmejdi jedni, kurvafix!”


Vezměme například obyčejného ruského člověka počátku XIX. století. Se všemi jeho klady a nedostatky. Jak člověka, tak doby. Z důvodů čistoty experimentu uděláme z našeho obyčejného člověka šlechtice. Což znamená, že má jakýsi kulturní kód, umí číst a psát, má určitou představu o malířství a hudbě, má nějakou uspořádanou a pro něj logickou představu o světě a v této představě má samozřejmě své místo i Rusko, zkrátka, je to obyčejný člověk té epochy, slušně vychovaný, jenž ví, co je to zdvořilost. A zároveň je to “mladík”, s jeho věku vlastní zvědavostí a touhou po nových dojmech.


A osud ho zavane do Anglie.


Anglie do napoleonských válek ještě není tím Britským Impériem, kterým se brzy stane, budovu světa stále ještě drží, i když s problémy, Francie, a Anglie se teprve připravuje nastavit místo ní svá ramena. Anglie ještě nezkameněla, již je Atlantem, ale ještě není sochou, ještě je “živá”. A náš mladík se na několik let ponoří do anglické reality. Je nucen se naučit jazyk a objevuje, že “Němci” vůbec nejsou němí, kromě toho s úžasem zjišťuje, že “zahraničí” je úplně jiné, než se mu zdálo z Ruska, objevuje totéž, co Petr I. v románu Alexeje Tolstého, když mladý car jede do Archangelska a vidí tam oceánské lodi, z jejichž horních palub ho lhostejně pozorují jejich kapitáni, ničím nepřipomínající známé “kukujské Němce”, a tato sebejistá shovívavost cizích pohledů ukazuje Petrovi, kdo je ve skutečnosti pánem světa. Ale to není zdaleka všechno. Náš mladý a ze všeho nového nadšený šlechtic náhle zjišťuje, že existuje vážná literatura. Existuje Shakespeare, Swift, Defoe, Milton. Náhodou pro sebe objevuje Williama Blakea, básníka a malíře, který maluje obrazy ilustrující jeho poezii a píše básně sloužící jako ilustrace jeho obrazů. A jedno stejně jako druhé – velmi hluboké, mnohoúrovňové, mnohovýznamové. V Rusku se s ničím podobným nesetkal a vůbec netušil, že něco takového vůbec může existovat.


dvere77


Všechno to ho mimořádně zaujme, připomínám, je počátek XIX. století, neexistuje televize, není internet, a vůbec, ani rádio ještě není. Ale William Blake je. A jak je vidět, tento člověk dokáže nahradit televizor i konvici s čajem. Ukazuje se, že stvořil celou kosmogonii, že svou představivostí stvořil celý svět. Velmi, velmi zajímavý svět, zajímavý i dnes, v době internetu, ve světě, ve kterém už byla všechna slova řečena a všechny obrazy namalovány. Blake do slova a do písmene “trhal mozek” dokonce i svým, k intelektuálním hrátkám uvyklým, současníkům, a zde se s ním srazilo panenské vědomí mladého ruského návštěvníka.


“Světy Williama Blakea”.


A pak se náš mladík navrací do rodného domu. Máma, táta, přátelé, zimní dům v Petrohradě, statek. Starosti se sňatkem, zábavy. A on najednou podrážděně zjišťuje, že to všechno je vlastně strašně nudné. Chybí tomu barvy. Pokouší se promluvit si s nejbližším přítelem, podělit se, “vymluvit se”, ale nic z toho nevyjde, i když se snaží celým svým čistým srdcem, upřímně se snaží podělit se se svým objevem, vždyť je to tak zajímavé. Nechápou ho. Ne snad proto, že nechtějí, ale proto, že nemohou. Chybí potřebná slova a potřebné obrazy. Vždyť zatím ještě nebyl Puškin. A ani melodii duši nezapěješ, vždyť ještě nebyl ani Glinka. Něco podobného, jako když se v sovětských dobách úředník, navrátivše se ze služební cesty v zahraničí, snaží vyprávět vesnickým posluchačům o “Hvězdných válkách”, které ho tak nadchly, a ti pozorně poslouchajíce si v průběhu vyprávění představují prostředí, jež znají z “Hostů z budoucnosti”. A přitom ve srovnání s Blakem jsou “Hvězdné války” nudná a primitivní ptákovina. Ještě si můžeme vzpomenout na starý Annaudův film “Boj o oheň”, kdy se tam na konci Ron Perlman pomocí dvou-tří zvuků, vylepšených gestikulací, snaží “vyprávět” do kůží oblečeným prvobytným lidem o svých dobrodružstvích, a když zpodobňuje jim dosud neznámého mamuta a přikládá k obličeji kymácející se ruku, jež má znázorňovat chobot, jeho soukmenovci se od něj v hrůze odtahují, netvor “ruka roste z hlavy!”.


No a v úplně stejné situaci se ocitl náš navrátilec. On krajanům o Blakeovi, a oni jemu o vodce, sauně, o lovu zajíců na prašanu, on jim znova z celé duše…, ale nestihne ani ústa otevřít, když mu s neskrývanou nevolí o vodce, o sauně a o “pojedeme k cikánům”. On je celý lord Byron, a tady kam se nevrtneš samá kněžna Marie Alexejevna.


No a podívejte – kdyby byl takový mladíček sám, no tak čert s ním, stát by se ani nepodrbal, “u nás sex neni” a hotovo. Jenomže věc se měla tak, že uběhlo trochu času a mezi bezděčnými lordy Byrony se ocitly tisíce lidí. Ocitla se tam celá ruská armáda a v důsledku toho málem všichni mladí šlechtici, což by ovšem bylo jenom půl neštěstí, jenomže armáda se přeci neskládá ze samých šlechticů a s ruskou armádou došel do Paříže “lid”. Lid se dostal ” na západ”, do země za zrcadlem, do jiné reality a tento lid neměl jazyk, kterým by popsal své vlastní dojmy, chyběla slova, chyběly obrazy.  Ruský člověk neměl nic, s čím by mohl uviděné porovnat. Nevzdělaní svedli v Paříži uviděné k tomu, že tam “žijí čistě”, kdežto vzdělaní se v rámci sebeobrany chytli vyrvaného z tkáně cizího života kusu s názvem “konstituce”.


A poté co se vrátili domů, pomocí této špatně pochopené ideje kanalizovali svoji nespokojenost, jenž byla vyvolána tím, že nebyli ani schopni pořádně vysvětlit co vlastně chtějí.


No a tím, kdo pochopil, co chtějí a co je třeba v této situaci dělat, byla Moc. Podstatu problému pochopila tehdejší ruská “elita”. Pochopila, že národ potřebuje sám sobě vysvětlit sebe sama. Kromě vojenského vítězství bylo nutné ještě i vítězství kulturní a tehdejší ruská Moc rozhodně nezačala vytahovat revolver, ale zachovala se zcela opačně. Moc předvedla, že jméno Moc jí náleží právem. A v Rusku se objevil Puškin. Objevil se Glinka. A jestliže “slunce ruské poezie” bylo z hlediska západní kultury napodobeninou a tudíž ničím až tak strašným, tak o něco později se v Rusku objevila kulturní zbraň “nemající obdoby”, objevil se Gogol. Nic podobného Evropané neměli. Ani Rusové do té doby neměli, kdežto teď – mají.


“Svět Nikolaje Gogola”


“Wow!”


No a pak už to jelo samo a na světě se objevilo to, čemu se dnes říká “velká ruská literatura”. Ani malířství na tom nebylo špatně. Ani divadlo. Zkrátka řečeno kultura na tom byla skvěle. Ne snad v tom smyslu, že by svým močovým měchýřům přestali ulevovat v podjezdech domů, ale v tom, že Ruská říše získala možnost sama sobě vysvětlit samu sebe. A nejen to, ruský stát poprvé ve své historii získal možnost komukoli vysvětlit kohokoliv. A celý svět se jal uctivě naslouchat názorům o sobě milovaném, pánů Tolstého a Dostojevského. Nějak to tak vyšlo, že svět náhle začalo zajímat, co si o něm myslí ruský člověk.


Rusko se udělalo pro svět zajímavým.


Kdežto dneska svět nezajímají ani dumy ruského člověka, ani RF, ani drazí Rusové. I když mají i internet, i televizor, i Ipad s Ipodem. Ovšem nemají Gogola. Gogol zůstal tam.


Co je na tom zajímavého? Například to, že všechno výše uvedené, vše, co se dá zahrnout do jediného slova Kultura, se v Rusku objevilo najednou, jako výbuch, v průběhu z historického hlediska neuvěřitelně krátkého okamžiku, a že se to objevilo v té době, kdy Rusku vládl člověk, který dokázal nejenom pochopit, co je třeba dělat, ale našel v sobě i sílu, aby to pochopené uvedl v život. Pochopil, že k tomu, aby mohlo odpovědět na kulturní výzvu, se Rusko potřebuje učit a Rusko přinutil učit se.


Rusové toho člověka nazvali Nikolaj Klackin.


Jak se říká, neumíš – naučíme, nechceš – donutíme, a učit se, i třeba pod klackem, je lepší než neučit se vůbec.


Převzato z ostrova Janiky

Přejít do diskuze k článku