TOPlist

Dveře ve zdi – 81: Dva válečné symboly

Reklama


Duben 24, 2013


Přeložil Hamilbar, převzato odtud


Ve válce je přítomno všechno to, co je přítomno i v našem životě, no a jak by ne, válka to je vlastně život a život je válka, a jestliže se v životě vyskytuje symbolika, je symbolika přítomna i ve válce. A čím je ta válka větší, čím je “grandióznější”, tím výše je i symbolika té války, někdy je tak vysoko, že se občas ztrácí v nadoblačných výšinách, kde ne každý ji dokáže uvidět.


Ale to neznamená, že neexistuje. To znamená jen to, že my ten či onen symbol prostě nevidíme, a nevidíme ho proto, že nás na něj neupozorňují. Kdežto jiné symboly vidíme, a vidíme je právě proto, že stát (někdy náš a někdy i cizí) ukázal prstem potřebným směrem, my jsme se tam podívali a – uviděli. No a uviděné jsme si vštípili do paměti, symbol je proto symbolem, aby byv jednou uviděn, uvízl v naší hlavě navždy. Ovšem dříve než uvízne, musí být symbol vytvořen, to je jasné. Například všichni známe fotografii “Prapor vítězství nad Reichstagem”.


dvere81 1


To je právě ten případ – lze napsat a přečíst mnohosvazkové Dějiny Velké Vlastenecké Války, lze natočit a zhlédnout spoustu filmů, napsat a přečíst hromadu beletrie a memoárové literatury na “válečná témata”, neboli, jinými slovy, vytvořit ve společenském vědomí jakési “plátno” s namalovaným-natočeným-napsaným-vyloženým obrazem války, a potom, podle potřeby, se toho obrazu “dovolávat”, vyvolávaje u lidí tu reakci kterou potřebujete. Někdy hněv, někdy žal, někdy hrdost. Ale plátno, to ještě není všechno, plátno to je jen polovina celé té věci, kromě plátna potřebujete ještě klíček. Zlatý. Potřebujete symbol. A protože to musí být univerzální klíček, to jest každému pochopitelný a každým pochopený, pak takový klíček je asi lépe nazvat šperhákem.


Symbol jako zlatý šperhák.


A potřebovat ho budete z následujícího důvodu – když se s pomocí již existujícího plátna s názvem “Velká vlastenecká válka” pokusíte vyvolat u lidí dobré nebo nějaké jiné city, budete muset lidu “připomenout” válku, budete muset donutit lid “jezdit nosem po plátnu”, no a šperhák vám umožní neopakovat znovu a znovu tuto namáhavou činnost. Nyní postačí lidu ukázat symbol a všem je hned všechno-všecičko jasné, protože symbol, v tomto případě černobílá fotografie “Prapor vítězství nad Reichstagem”, již v sobě obsahuje všechno, co bylo namalováno-natočeno-napsáno-vyloženo o Velké vlastenecké válce za posledních sedmdesát let. Ale to stále ještě není všechno. V určitém smyslu je symbol daleko bohatší, než samo plátno, protože symbol to je “věc sama o sobě”, symbol to je “poklad, obsahující všechno”, včetně toho, co se nedá vyjádřit výtvarnými uměním, nebo ubohými lidskými slovy, symbol není jen daleko “hlubší” než samo plátno, ale symbol je ještě navíc daleko skutečnější než sama fakta.


Skutečnost představovaná symbolem je skutečnější než ta, ve které žijí lidé.


Z toho vyplývá hodnota symbolu v očích státu. A za symbol dá stát cokoliv. A sílu symbolu dává vítězství. Vítězství jednoho státu nad jiným. A vítězství umožňuje vítězi odebrat sílu jinému státu, a první, co dělá vítězný stát – vystaví potupě cizí symboly. Ale symboly přece obsahují všechno, vzpomínáte?


Tak jsme pohovořili o kultuře i o umění války i o symbolice války v kontextu kultury. Všechno je to provázané, ten kdo lépe chápe co je to válka, ten i lépe chápe význam symbolů. Je těžké přecenit důležitost symbolu “dobytí Berlína”. Je to něco jako uzavření účtů války. Bylo možné se obejít bez “dobytí”? Z čistě vojenského hlediska asi bylo. A dokonce by to umožnilo zachránit určitý, připouštím, že nemalý, počet životů. Byl by při tom ovšem ztracen symbol Vítězství. A symbol žije svým vlastním životem. A jestliže se domníváte, že pouze nějaký “totalitární“ stát je schopen obětovat lidské životy kvůli symbolu, pak se mýlíte. Symbol to je příliš cenná věc, než aby si ho stát dostatečně nevážil. Když už se nacházíme na plátně Druhé světové války, pojďme se tu ještě na chvíli zdržet, seance s odhalením je vždy zajímavá, a protože Arkadij Apollonovič stejně nemá žádné svědomí, nebudeme se na jeho pocity ohlížet, ať klidně dostane deštníkem po hlavě.


Nikdo (kromě Churchilla, kterému jako útěchu dali láhev koňaku) nezpochybňoval právo Stalina na dobytí Berlína. SSSR právo na symbol, který je i dnes jedním z pilířů ruského sebeuvědomění, krvavě zaplatil. Rusko vyhrálo Velkou vlasteneckou válku. Ovšem jestliže přenechali jeden symbol Rusku, “spojenci” si vyhradili právo na druhý. Věc se má tak, že v jejich obraze světa byla Velká vlastenecká válka pouze částí světové války a ve skutečnosti nebojovali pouze s Německem, ale s “kontinentem” a ten měl (a má) kromě těla, Berlína, ještě i duši. Jmenovala se (a stále se jmenuje) “Vatikán”. A odevzdavše Stalinovi tělo, Američané s Angličany si ponechali duši poražené Evropy.


Všichni jste četli o “italské kampani”, někteří si dokonce z přečteného zapamatovali hezké pojmenování Monte Cassino, ale téměř nikdo nechápe, co to bylo a o čem to bylo, to Monte Cassino. A při tom nám ta příhoda umožňuje zbořit ještě jeden utvořený (a mimořádně škodlivý) stereotyp o jakýchsi “zvláštních vztazích” mezi USA a Anglií. Ve skutečnosti byla italská kampaň intrikou USA proti BI. Angličané chtěli otevřít “druhou frontu” na Balkáně, čemuž se bránili jak Rusové, tak Američané. “Itálie” byla kompromisem, stejně jako byla kompromisem invaze v Normandii. Sama o sobě Itálie nejen že byla Němcům k ničemu, ale byla spíše na nich visícím břemenem. A toto břemeno nesli Němci proto, že ovládání Itálie (severní, proto Němci s lehkostí odevzdali italský jih “spojencům”, leč vzepřeli se na takzvané Winter Line, jež se skládala ze tří linií obrany, z nichž ta poslední byla “linie Gustav”) umožňovalo Německu udržet si kontrolu nad Balkánem. Ztráta Balkánu znamenala vystoupení Bulharska, Rumunska a Maďarska z války. Z hlediska Angličanů jim, dokonce “kráčejícím na vodítku” Moskvy a Washingtonu, stále zbývala naděje na vlastní scénář, protože přes Itálii se bylo možné dostat k Vídni a tím si zachovat vliv nejenom na Balkán, ale i na poválečnou Střední Evropu. A kolem toho se točily tehdejší události.


Lidem, kteří mají za to, že Angličané a Američané “neumí bojovat” (pod neuměním se většinou rozumí menší ztráty živé sílyí ve srovnání s východní frontou) neuškodí, když se seznámí s tím, jak byla dobývána Winter Line. Tam bylo přítomno kompletní spektrum všech půvabů horké války. No a když byla německá fronta (za všemi těmi liniemi se skrývala ta nejskutečnější fronta) nakonec proražena, před “spojenci” se otevřela skvělá perspektiva (skvělá z hlediska Angličanů a skvělá z hlediska “oficiální historiografie”, v jejíchž základech leží churchillovská verze příčin a následků Druhé světové války). Zdravý selský rozum (zdravý, jestli pod rozumem chápeme poválečné zájmy Velké Británie) vyžadoval obklíčení přibližně sta tisíc ustupujících Němců a potom průlom do jižního Německa a (hlavně) do Rakouska. To by umožnilo Angličanům když ne pěšky, tak alespoň za vozem dosáhnout původního cíle.


Ovšem stala se věc neuvěřitelná a těžko pochopitelná. Pátá armáda amerického generála Marka Clarka podřízená jednotnému velení, v jehož čele stál anglický generál Alexander, místo toho, aby zaútočila severovýchodním směrem a tím odřízla Němcům ústupové cesty, provedla výpad na severozápad. Výpad na Řím. Němci se před hrozícím obklíčením stáhli a “spojenci” ztvrdli v Itálii do konce roku, takže se Angličané dostali do Rakouska až v květnu 1945, poté, co sovětská vojska obsadila Vídeň.


Umění války spočívá kromě jiného i v tom, že jednou ranou zabíjíte maximálně možné množství much, je-li počet hmyzích obětí menší než dvě, tak to nejen že není umění, to dokonce není ani válka, ať už při tom utrpíte jakékoliv ztráty. “Tahem” na Řím USA neutralizovaly pretenze Anglie na poválečné zájmy ve Střední a Východní Evropě. Ale byla tam ještě jedna, muška, na kterou si dnes málokdo vzpomene, což je škoda.


Řím kromě toho, že byl hlavním městem jednoho ze států “Osy”, byl odedávna znám světu také tím, že se tam nachází stát Vatikán. Stát ve státě. A ve Vatikánu se nachází pontifik. Je tam Papež. Tehdejší Papež si říkal Pius XII.


“Kolik má papež tankových divizí?” Tuto Stalinovu řečnickou otázku všichni známe.


Daleko méně je známo, že když se tato slova donesla k uším Pia XII., odpověděl následovně: “Vyřiďte mému synu Josefovi, že s mými divizemi se setká, až přijde do nebe”.


Toto je Vatikán:


dvere81 2


Symbol takový, že větší snad ani být nemůže. No a v té skutečnosti, ve které žily (a bojovaly) USA, byla hlavní muškou ta muška na fotografii.


Zde Američané ve Vatikánu:


dvere81 3


Z této scény vane cosi velmi starého až starobylého, přímo jakýsi středověký obraz. Chrám sv.Petra, obelisk “Svědek” a americký vůz. “Alarich v Římě”.


Právě kvůli tomuto okamžiku byla započata celá “italská kampaň“. Tato scéna se ničím neliší od vztyčení rudého praporu na ruinách Reichstagu. To i to je symbol. Jenom jeden z nich byl mohutně šířen, kdežto druhý ne. A vůbec, co ještě dodat.


Generál Mark Clark (na fotografii se nachází na předním sedadle vedle řidiče) udělal skvělou vojenskou kariéru, o několik let později byl jmenován velitelem “jednotek OSN” v Koreji. Za touto těžko, jestli vůbec, vysvětlitelnou svévolí a neuposlechnutí rozkazu nebyl nijak potrestán, z čehož Angličané dedukují, že Clark, “vypouštěje” Němce z kotle a prováděje skok na Řím, nejednal svévolně, ale na základě příkazu shora. Přitom příkazu vycházejícímu z instancí nacházejících se podstatně výše, než jeho bezprostřední nadřízený, Angličan Alexander.


Existují údaje o tom, že Američané věděli o plánech Britů předehnat je v závodě do Vatikánu. Clark dokonce vydal příkaz bez váhání odehnat Angličany palbou, kdyby je napadlo zkřížit Američanům cestu. A dokonce se říká, že takovéto “palebné kontakty” se skutečně staly. Ale ať to bylo, jak to bylo, čest z ponížení dávného soupeře Američané nehodlali přenechat nikomu. Ne hrdý Brit, ale americký generál Mark Clark řekl Piu XII.: “Chtěl bych se vám omluvit za to, že moje tanky narušily váš klid”.


Po válce si prezident Truman přál navázat s Vatikánem diplomatické vztahy a plánoval poslat tam jako velvyslance generála Clarka. Zřejmě proto, aby si papež, přijímaje amerického velvyslance, pokaždé vzpomněl na narušení klidu.


Ovšem proti uznání státem USA “Církve” se svorně jako jeden muž postavily všechny protestantské denominace Ameriky a Truman byl nucen ustoupit. Myslím, že to pro něj nebylo obtížné. Clarka čekala Korea a symbol se nikam neztratil, symbol zůstal symbolem. Navždy.


“Alarich na tanku.”


Převzato z ostrova Janiky

Přejít do diskuze k článku