Dveře ve zdi – 83: To tajemné slovo „geopolitika“

Reklama


Přeložil Hamilbar, převzato odtud

Slovo “geopolitika” je dnes obecně známé, každý z nás, dokonce i když neví, co to vlastně je, může, když se v hospodě baví o politice, prohodit tento módní termín, a proč by také neprohodil, v každém případě to zní hezky.


– Jaká slova! – odpověděl, – geo..,  – udělal tajemně zlověstný obličej, – … a politika.., – zašeptal to slovo, přidav jemu jakýsi zločinně spiklenecký nádech, – Geopolitika! – Trhl sebou a celý odskočil, jako by se dotkl hada.


Geopolitika to je učení o vztazích států mezi sebou. Botanika je o kytičkách, entomologie o broučcích, aritmetika o dva krát dvě, kdežto geopolitika je o státech. Brouček papá, ale přitom je mrňavý, proto entomologie to je mikro, kdežto stát také papá, ale přitom je pořádně velký, proto geopolitika to je učení makro. A stejně jako všechno velké i geopolitika hřeší přehlížením detailů, které se tak stávají údělem botaniků. Ovšem z druhé strany právě díky své všeobjímajícnosti nás geopolitika vyzvedá nahoru nad sebe (“leť, leť, můj deltapláne!”), což nám umožňuje zapomenout na jednotlivosti a uvidět celkový obraz. Ramenům se uleví a takové ty věci, a “dole pluje Země, pluje Země”.


V každém státě žije nějaký národ, ten národ se skládá z lidí, a jeden každý z těch lidí je zcela určitě osobnost a jako by to těm okolo nestačilo, tak každý člověk je nejenom osobnost, ale navíc ještě i egocentrik. No a s národem je to úplně stejné a i ten nejzapadlejší nárůdek se považuje nejen za pupek Světa, ale i za střed Vesmíru, který po žádné křivce neobjedeš a na deltaplánu za sedm dní neobletíš.


Každý národ umísťuje sám sebe do centra našeho světa. A na tomto “vnímání” se buduje geopolitika.


Takto vypadá geopolitický globus ruského člověka:

dvere 83 1


To je Rusko v dobách vrcholící Studené války, Rusko na vrcholu své historické moci, dnes je ta velkolepost rozbitá na kousky a na jejím místě vzniklo okolo tří desítek států, členů OSN, s hranicemi, armádami, celnicemi a vším tím ostatním, co se odebírá mnohým a čím se krmí nemnozí.


Všechno je to tak, ovšem vědomí není privatizační kupón a nedá se tak lehce ukrást. A ruský člověk, nezávisle na tom, jak se nazývá stát, ve kterém se narodil, zachovává si ne náhled (náhled se mění lehce), ale právě vědomí, vnitřní pocit svého místa ve světě, který vychází z toho jednoduchého obrázku výše.


A když říkají, že Rusové se hodně podobají Američanům, tak to není pravda. Přesněji, je to pravda, jenomže to mluvíme o dvou různých pravdách, protože Rusů je pořád ještě hodně a Američanů ještě více a všichni jsou různí, takže vždy můžete najít spoustu Rusů a Američanů podobných si jako dvojčata nejenom vnějškem, ale i tím, jaký mají vztah k takovým fenoménům jako je rodina, dluhy, čest a mnohému, mnohému dalšímu. Ovšem nedá se mluvit o podobnosti národů, protože ty na naší planetě různě “vnímají” samy sebe, žijí v různých světech a ty světy se jeden druhému nepodobají.


Toto je svět, v němž se rodí, žije a umírá Američan:

dvere 83 2

The World According to America.


Geopolitické mapy mají tu dobrou vlastnost, že umožňují pochopit, co hýbe tím nebo oním národem, pochopit motivaci, pochopit příčiny proč ten či onen národ jakoby sám od sebe se začíná “hrnout” na jih. Nebo na sever. Nebo na Sibiř. Nebo na Divoký Západ.


Na mapě světa, v jehož centru se nachází Amerika, je dobře vidět, že Tichý oceán doslova Ameriku “přitahuje”, že kurs na západ je pro Ameriku kursem přirozeným. “Síla okolností.” Síla Ameriky leží na západ od ní. A stejně tak je na té mapě velmi dobře vidět, čím se z pohledu USA liší Tichý a Atlantický oceán. Tichý – “je osídlen”, Atlantický – nikoliv. Když sjednotíte a zorganizujete státy tichooceánského úmoří, stává se Tichý oceán vodojemem v centru citadely. A i kdybychom předpokládali “nemyslitelné” v podobě horké války civilizací, ve které by nějaký spolek států útočil na Ameriku ze západu, ta může organizovaně ustupovat od jedné linie obrany ke druhé, používajíc nekonečné ostrovy jako opěrné body, znova a znova vyhrávajíc drahocenný čas. Atlantický oceán se tímto způsobem využívat nedá, spíše než vnitřnímu vodojemu je podoben příkopu pevnosti. V příkopu se neopevníte, můžete ho jen překonat na druhou stranu. Na rozdíl od Pacifiku není Atlantik expanze, ale bariéra na cestě cizí expanzi.


Amerika obrácená tváří k západu po celou svoji historii utíkala od východu, to pouze z Eurasie se zdá, že USA se nacházejí na západě, pro ně je západem právě ta Eurasie. Tichý oceán, to je trávník před americkým domem, kdežto Evropa to je backyard Ameriky.


A tohle všechno si vždy uvědomovali na obou stranách Atlantiku, přitom naprosto jasně. Celé dvacáté století všemi možnými způsoby vtahovali Ameriku do Evropských záležitostí a současně ji za šosy odtahovali od Tichého oceánu, pokoušejíce se “zastavit čas”.


A totéž hrály i samy USA, ale tentokrát odstrkujíce odstrkovatele. A současná horečná aktivita Ameriky v Arabském světě (pozn. překl. – autor psal text v únoru 2012) je vyvolána přáním pověsit na Evropany závaží, aby Američané konečně měli volné ruce v Asii. A dnes jsou k dokončení projektu blíže než kdykoliv dříve.


Z obrázku světa na americký způsob je celkem jasné, jak důležité je pro USA válečné námořnictvo. Ovládání Pacifiku i Atlantiku je pro ně životní nezbytností. V přímém smyslu toho slova. A odsud zcela logicky vyplývá i soupeření bloků ve Studené válce jako soupeření loďstev. Ideologie nebyla hlavním impulsem a motorem Studené války, tím byla Gorškovova flotila.


A SSSR, vytvářeje oceánské válečné námořnictvo, vycházel z nemilosrdné logiky soupeření. Po Druhé světové válce USA, bez oddechu pracujíce, vystavěly velice komplikovaný a velice propracovaný systém národní bezpečnosti. Základním kamenem tohoto systému se stalo válečné námořnictvo. A šlo nejenom o kontrolu průlivů a obranu námořních komunikací. Jedno i druhé je velice důležité, ale nebylo to hlavním určením vojenského námořnictva USA. Kontrola a obrana byla důsledkem, příčinou bylo “prevent the seas from being used against United States”. Druhá světová válka proměnila USA v globální mocnost a globální mocnost je pouze tehdy globální, když může globálně jednat. Stát aspirující na globální roli potřebuje i globální “přítomnost”. Přitom přítomnost nejenom jako prostředek nátlaku.


Podívejte – USA vybudovaly co do počtu lodí největší a zároveň nejefektivnější námořnictvo, což jim umožnilo izolovat v případě potřeby kterékoliv svévolně vybrané “válčiště”, což jim zase umožňovalo řešit geopolitické problémy, nedovolujíce událostem “vyšplíchnout” za hranice regiónu. Když za pomoci přesunutého svazu válečného námořnictva vytvořila bariéru na perimetru “válčiště”, mohla Amerika použít jakýkoliv nástroj podle svého výběru, od diplomacie až po armádu, k tomu aby vystavěla nebo rozbořila to, co považovala za nutné vystavět nebo rozbořit, a při tom minimalizovala pokusy o vnější vliv na proces, který měla takto zcela pod kontrolou.


A nejzajímavější na tom je, že tento stav v podstatě všem vyhovoval, neboť tato zvláštní “řízená jaderná reakce” umožňovala nedotahovat věci do jaderného výbuchu. Působení USA umožňovalo udržet jakýkoliv možný konflikt ve stadiu “lokálního konfliktu” a znemožňovalo mu, aby přerostl v něco většího. Určitou dobu takovýto vývoj vyhovoval i SSSR (to, co se při tom psalo v novinách, nemá s realitou nic společného) a tak, když například v průběhu dvou “kritických” okamžiků, konkrétně v době “íránské krize s americkými rukojmími” a v průběhu indicko-pákistánských konfliktů, USA, izolujíce potencionálně nebezpečná ohniska hrozící přerůst v něco většího, tam přesouvaly uskupení válečného námořnictva, Moskva stahovala lodě sovětského námořnictva pryč, aby vyloučila byť jen teoretickou možnost “kontaktu” a umožňovala tak Američanům, aby si to s narušitelem konvencí vyjasnili sami.


Výhody, jež z toho měla Amerika, “stavějíc” světový pořádek podle svého, jsou jasné. Ovšem s tím jak rostla jeho síla, získal SSSR možnost hájit své zájmy nejen ve Východní Evropě a na Blízkém Východě, ale i jinde. A k tomu, aby takové hájení mohl provozovat, potřeboval též takový nástroj jako je námořnictvo. A tak v průběhu takzvané “stagnace” rostlo námořnictvo jako z vody. Přitom tím hlavním ve zvýšení početního stavu sovětského válečného námořnictva nebyla hrozba námořním komunikacím “imperialistů”.


Úroveň chápání problému byla podstatně vyšší. Podstatná byla co nejširší “přítomnost” lodí sovětského námořnictva na světovém oceánu. Což mělo za následek, že USA ztrácely možnost ovlivňování toho či onoho konfliktu. Prostě z důvodu byť jen pasivní přítomnosti sovětských lodí v “nestabilní oblasti”. A jestli dříve vstupovali Američané do všech konfliktů lehce z důvodů minimálního rizika (nejenom pro sebe, ale i pro svět v nejširším smyslu toho slova), nyní se vytvářela situace, kdy kdykoliv, v kterémkoliv bodě světového oceánu, z nejrůznějších těžko předvídatelných příčin, mohlo dojít ke střetu námořnictva dvou supervelmocí, což okamžitě proměňovalo jakýkoliv, dokonce i nevýznamný konflikt v konflikt globální.


V těchto podmínkách počaly USA ztrácet možnost “hry”, kdy mohly vytvářet světový řád působíce na něj přesně a cíleně používajíce jenom nezbytně nutné úsilí. Nyní jakákoliv jejich “silová” akce v sobě od samého počátku skrývala prvek smrtelného rizika. Z hlediska Ameriky byly tyto kroky SSSR naprosto neodpovědné. Ovšem z hlediska SSSR, který z celé řady důvodů nemohl vybudovat stejně složitý systém národní bezpečnosti, jako byla ta americká, bylo to, co dělal, opodstatněné přinejmenším proto, že to umožňovalo geopolitického protivníka spoutat, umožňovalo to zbavit ho svobody jednání.


Převzato z ostrova Janiky

Přejít do diskuze k článku