Dveře ve zdi – 84: Od hegemonií k bipolaritě

Reklama


Přeložil Hamilbar, převzato odtud


Stav, ke kterému svět dospěl koncem XX. století, v němž byl možný souboj pouze dvou supervelmocí, byl výsledkem dlouhé evoluce. Svět k němu šel několik století a šel nespěchaje. Uspěchanost se s vlastním procesem výstavby nesnáší a už vůbec ne, když stavíme ne nějaký chlívek, ale svět, takže ti, kteří by to chtěli uspěchat, jsou vyřazováni samotným životem, život nemá rád spěchálky, má rád důkladnost.


A když mluví (nejenom lidé prostí, ale i diplomaté) o mnohopolárním světě, je třeba mít na paměti, že za těmito prázdnými úvahami a nikoho k ničemu nezavazujícími prohlášeními se skrývá buď naprostý nedostatek umu, nebo sprostá lest. Mnohopolární svět je lidstvem již překonaná etapa a samo od sebe se tam lidstvo za žádných okolností nevrátí, protože mnohopolárnost znamená chaos a válku všech proti všem.


A když si lidé zabojovali na světě do sytosti, stalo se to, co se nemohlo nestát – v skleněné lahvi naší reality se pomocí přirozeného výběru vybral ten nejsilnější pavouk a pustil se do zavádění pořádku v lahvi. A přesto, že ostatní hýbajíce čelistmi snažili se dodat svým pavoučím tvářím výhružný výraz a hráli si na uražené, v hloubi duše byli všichni rádi konci evropského chaosu. Po zavedení “Vestfálského systému” si milí Evropané ve své civilizovanost vydechli s neskrývanou úlevou, protože byl vytvořen nový světový (tehdejší lahev měla formu Evropy) řád. Účastníci této diplomatické novinky se domluvili o trvale platných pravidlech hry, která určovala, co je to suverenita, předali suverénu všechny vnitřní záležitosti a znemožňovali (nebo přesněji řečeno, snažili se znemožnit) vzájemné zasahování si do vnitřních věcí.


Jinými slovy, bylo rozhodnuto, že žádný evropský stát nesmí provést ve vztahu k jinému státu intervenci z politických nebo náboženských (což tehdy znamenalo “ideologických”) důvodů.


Vestfálský systém uspořádání světa byl v té době jevem v každém případě pokrokovým, protože nejenom postavil racionální překážku na cestě chaosu, ale “úmluva” stvořila navíc i nový ideologický a významový prostor, “prostředí”, ve kterém se objevil Cíl. Tento Cíl mohl být správně pochopen pouze pomocí termínů státu a tak fenomén současného státu se ve svých podstatných rysech přišel na svět právě díky Vestfálskému systému. Do té doby v Evropě nebojovaly ani tak státy, jako spíše dynastie, čemuž byl učiněn konec, protože se objevilo to, čemu se dnešním jazykem říká nation-state neboli národní stát. Stalo se to ne samo sebou, nýbrž bylo to vykonáno několika nejen mocnými, ale ještě i velmi moudrými a předvídavými lidmi. Takovými, jako byli Richelieu a Mazarin. Vestfálský systém nejen že učinil přítrž nárokům Habsburků na rozlézání se Svaté říše římské po mapě Evropy, ale také na dvě stě let odložil sjednocení Němců v rámci jednoho státu. A aby toho nebylo málo, stala se Střední Evropa, coby prostor osídlený Němci, bojištěm bezpočetných malých i velkých evropských válek, z nichž většina byla iniciována toutéž Francií.


Jak napsal Henry Kissinger ve své knize Diplomacy: “…Německu se nepodařilo stát se národním státem a v důsledku toho Němci nedokázali vytvořit vlastní diplomatickou kulturu, upadli do provincionalismu, ze kterého se jim podařilo dostat až koncem XIX. století, kdy se Bismarckovi nakonec podařilo Německo sjednotit, ale dokonce i potom nedostatek zkušeností v hájení svých národních zájmů měl za následek některé z nejhorších chyb XX. století.”


No a Francie, odstranivší svého, dnešním jazykem řečeno, “geopolitického konkurenta”, se stala hlavní evropskou silou a napomohla vzniku několika zhruba stejně silných států, “mocností”, přičemž si vyhradila roli “prvního mezi rovnými”. Při tom byla role “prvního” chápána nejen jako čestná, ale i jako vysoce výhodná. Výhoda (ve všech smyslech tohoto slova) vyplývala z té nejjednodušší logiky – nejsilnější stát Evropy získával možnost donutit ostatní dodržovat stanovená a domluvená pravidla hry.


Stejná logika diktovala i to následující – odteď se Cílem stávala ne “teritoriální expanze”, ne “reparace”, Cílem se stalo “být prvním”. Potom, podstatně později, když se ohlíželi zpět na prošlou cestu, začali Evropané používat v novém významu staré slovo “hegemon”.


“Hegemonem” stihla být sama Francie a ještě Velká Británie, která ji v této roli vystřídala. A trvalo to období “hegemonismu” zhruba třista let, do konce Druhé světové války, která skoncovala se starým a tou dobou již stihnuvším zkostnatět obrazem světa.


Druhá světová válka, která zničila v sobě samém uzavřený evropostředný svět, současně zničila i “hegemona”, skoncovavši s ním jako s atributem státu.


V divadle Svět, nejenom že propustili herce hrajícího hlavní roli, ale byla zrušena i sama role, kterou hrál. A nejen to, z jeviště byla stažena i sama hra sklízející v průběhu tříset let takový úspěch.


Druhá světová válka vytvořila zcela nový, dosud nevídaný světový řád. Říkalo se mu bipolární svět, Bipolar World.


Zde je jeho tvář:


dvere 84
Dva solidní lidé klidně projednávají ty úplně nejzávažnější otázky týkající se osudu celého zbývajícího světa.


Bylo to zcela nedávno, a právě díky té nedávností je bipolární svět v našem vnímání zkreslen až k nepoznání všudypřítomnou současnou propagandou.


Hlavní rozdíl mezi “hegemonistickým” a bipolárním světem spočívá v následujícím:


V hegemonismu drží konstrukci světa na svých ramenou kolektiv “mocností”. První mezi rovnými “hegemon”, jež stojí mezi nimi, vidí svou roli v tom, že hlídá rovnoměrné rozložení břemene. Mocnosti disponují určitou samostatností a ulehčují si svůj úděl tím, že se opírají o své “klienty” a vytvářejí si své sféry vlivu. Navíc, protože odpovědnost je rozdělena na několik zad, získávají mocnosti jako platbu za svoji nelehkou (a ona je skutečně, a ještě jak, nelehká) práci právo na svůj vlastní kulturní projekt a ony toto právo neomezeně využívají, v každém případě v rámci jasně definovaných hranic svých sfér vlivu.


Takový svět je celkem stabilní, ovšem pouze potud, pokud má hegemon sílu donutit ostatní mocnosti dodržovat pravidla hry, která určuje on, Hegemon Hegemonovič. Jakmile zeslábne, a to se dříve nebo později stane, na jeho místo se okamžitě najde nový zájemce si zahegemonit. To ale není zdaleka to nejhorší, horší je to, že začíná rvačka ne o roli “hegemona”, ale o možnost státi se adeptem na tuto roli, a k čemu to vede jsme viděli na příkladu obou světových válek. Pokud je “hegemon” silný – všechno je vynikající, máme belle epoque a takové tyhle věci, “Stříbrné století”, ale jakmile začíná slábnout – svět se začíná “sypat”.


No a bipolar world, jenž se utvořil v průběhu evoluce, byl podstatně pevnější. Po druhé světové válce nedrželo svět několik “mocností” v čele s “hegemonem”, ale dvě “supervelmoci” a ty cizí služby k ničemu nepotřebovaly. A to proto, že držíce svět držely ještě i jedna druhou.


Ilustrovat to lze mnou již kdesi uváděným příkladem, jak se následníkovi anglického trůnu pokušeli vysvětlit součinnost Trůnu a Kabinetu v rámci státního mechanismu. Následník nechápal a tak mu uvedli následující příklad. “Vaše královská výsosti, – řekli mu, – představte si hru, kterou hrají týmy tvořené dvěma účastníky, kteří mají dosáhnout cíle držíce rukou jednu nohu ohnutou v koleni a opřeni vzájemně o svá ramena, zapřeni jeden o druhého, snažíce se to dělat synchronizovaně, začínají skákat směrem k cíli. Dvojice se určují losem, a jestli se jeden druhému líbí, nebo jestli jeden druhého nenávidí, nehraje ani tu nejmenší roli, jsou prostě nuceni držet se pohromadě, protože dosáhnout cíle mohou pouze společně, jestliže jeden z nich upadne, nevyhnutelně upadne i ten druhý.”


A přibližně totéž se děje i v bipolárním světě. Kromě toho dodatečnou stabilitu mu poskytuje to, že “supervelmoci”, nehledě na supervýhružnou rétoriku, ve skutečnosti spolu nemohou bojovat v horkém významu tohoto slova. Což o to, bojovat, tak to spolu supervelmoci bojovaly, jenomže ne přímo, dokonce byl vymyšlen temín Proxy War, znamenající válku ve které supervelmoci bojují, zůstávajíce při tom mimo a používajíce “třetí strany” a využívajíce k tomu nejenom jejich armády, ale i jejich území, vzdušný a mořský prostor, jejich ekonomiky, jejich zdroje, jejich propagandistický aparát atd. Přímý střet supervelmocí by nutně vedl k tomu, že vítěz by na sebe musel převzít i tu tíhu světa, kterou do té doby držel poražený.


Studená válka byla válkou na opotřebování, válkou na “únavu”. Studená válka byla “válkou, která nešla vyhrát a nešla ani prohrát”. Protivník musel být vysílen, ale nesměl upadnout. Jenomže SSSR upadl. Nezeslábl, nezadýchal se, nezpomalil krok, ale – upadl. Upadl znenadání, upadl v mžiku, upadl jako podťatý. SSSR prohrál tak jako kdyby prohrál ne Studenou, ale tu nejvíce Horkou ze všech horkých válek.


Za tímto neočekávaným pádem se skrývala kalkulace. Kalkulace s tím, že upadne i Amerika. Jenomže ona neupadla. Americe se podařilo nabrat rovnováhu a zůstala stát.


Převzato z ostrova Janiky

Přejít do diskuze k článku