Přeložil Hamilbar, převzato odtud
Do Androids Dream of Electric Sheep? Zdá se světu upadnuvšímu v mrákotný spánek o blažených dobách bipolarity? “Zdál se mi sen, a noc se zdála nekonečnou, leč uplynula…” Uplynula stejně, jako uplyne všechno na světě. A s nocí uplynul i sen, i my, uplynuly i ty nedopočítané ovce a nastalo chmurné ráno.
Započalo další jitro lidstva, bůhví kolikáté už v pořadí.
Ale pochopit, co nám nese den náš nastávající, nelze, aniž bychom se ohlédli na den včerejší. Bez pochopení bipolarity se nevyznáme v dnešním světě, bezmyšlenkovitě nazývaném “jednopolárním”, což už samo o sobě zní absurdně, neboť pól nemůže být jeden, “one man alone ain’t got… …no matter how a man alone ain’t got no bloody fucking chance”, a svět to není člověk, svět je svět, a jednopolární svět dává plus na minus a sloučí do jednoho bodu sever a jih, nemilosrdně zplošťujíce globus naší hlavy.
Takže pojďte, ohlédneme se zpět, cože jsme to tam zanechali, času již uběhlo dost, minulo celých dvacet let, probleskly jako sen, jako ovečka za ovečkou, a deset ovec tučných již vstoupilo do útrob deseti hladových, které vypadají pořád stejně hubeně jako před tím, a při tom by se zdálo, že z toho sna lze něco pochopit, ale kdepak, nepochopili, špatně, špatně vyložili, všechno to ti analytici překroutili.
Takže co to vlastně byl ten bipolární svět? Ne v novinách, ale ve skutečnosti? Čím byl v novinách je celkem jasné, a tento malému umu pochopitelný svět byl černo-bílou karikaturou skutečného světa. “Svět podle Kukryniksů”. (pozn. překl.: Kukryniksy – skupina sovětských umělců zabývajících se politickou karikaturou) A při tom byl bipolární svět mimořádně složitý i když ho nenesla želva a sloni, ale dva sloupy, bílý a černý. Mlha, dodnes bránící pochopit, co to vlastně byl bipolární svět, pochází ne ze skutečnosti, ale z jejího ideologického výkladu, a protože póly (“sloupy”) byly dva, tak i výklady byly také dva, byly mimořádně jednoduché a jeden ve druhém se odrážely jako v zrcadle. Tyto výklady se jeden druhému podobaly až do nejmenších podrobností, rozdíl byl pouze v hodnotách jednotlivých pólů, v barvě, černý sloup ukazoval prstem na bílý a tvrdil, že bílý sloup není bílý, ale černý, kdežto bílý sloup ukazujíc prstem na černý produkoval na motivy “Internacionály” další a další variace o tom, že černý sloup si může kolikrát chce říkat černý, ovšem ve skutečnosti je bělejší, než bílý.
No a z těchto vzájemných verbálních odhalení dnes vzniká obraz tehdejšího světa. Přitom vzniká zcela oficiálně, právě tak vypadá obecně přijímaná “historická” charakteristika do historie odcházející Čtyřicetileté války.
Ale přece ve skutečnosti řád světa, jenž vznikl v průběhu těchto čtyřiceti poválečných let (v těch slovech se skrývá neskutečná ironie, protože válka se nikam nepoděla, ani tehdy, dokonce ani dnes, jenom se ukryla za jinou maskou, jenomže lidstvu, této “mase diváků”, bytosti to nenáročné a prostoduché, i to málo stačí k sebeklamu), vyznačoval se mimořádně pevným uspořádáním a stabilitou.
Jenomže realita sem, realita tam, ale když máte kothurnos, masky a řecký chór, který zpívá tak sladěně a sladce, pak celé vděčné lidstvo se upřímně domnívalo a stále domnívá, že čtyřicet let žilo v podmínkách antické tragédie pod Damoklovým mečem visícím na koňské žíni. A přesvědčivosti tomuto obrazu dodává ta skutečnost, že Damoklův meč tam skutečně visel, ba co víc ty meče byly dva, jenomže diváci byli líní zaklonit hlavy, jinak by uviděli, že meče visí ne na vlásku, vytrženém z koňského ocasu, nýbrž že jsou zavěšeny na Hefaistem vykovaných řetězech a utrhnout se nijak nemohou, a že ty meče, pokud sloužily věci války, pak ne války horké, ale studené, a že studená válka, to není kvůli zakládání požáru, jak o tom zpívaly masky, ale naopak, kvůli zabránění požáru.
“Záruka vzájemného zničení” byla zárukou nepřipuštění další světové války a dovolovala vést pouze války lokální. Pouze lokální války a pouze na periferii světa. Nejvhodnější bitevní pole k vyjasnění vztahů bylo “staženo z oběhu”. Kdyby “záruka vzájemného zničení” neexistovala, bylo by třeba si ji vymyslet, no a tak ji vymysleli. Což vedlo k tomu, že poprvé v historii lidstva byla zneškodněna bomba, známá jako “válka je pokračováním politiky jinými prostředky”. Jaderné zbraně umožnily roztrhnout tento svazek a po roce 1945 se válka stala ne pokračováním, ale válkou, kdežto politika zůstala stále stejnou politikou, která už nutně neměla jako svoje pokračování “požár”. Politiku donutili pokračovat diplomacií, ekonomickým nebo finančním nátlakem, jinými slovy, státy byly nuceny nasazovat všechno možné, kromě armády. Armádu bylo možné použít pouze v těch případech, kdy to odpovídalo zájmům buď USA, nebo SSSR. Zájmům dvou “sloupů” držících svět. Zájmů měly spoustu, ale tím hlavním zájmem bylo nedopustit stav, kdy by byly nuceny překročit hranici té věhlasné “záruky”.
A proto, aby se k té hranici ani blízko nepřibližovali, byl v bipolárním světě zlikvidován pojem “spojenec”. Slovo samo zůstalo, dokonce se občas používalo v propagandě, ovšem podstata toho termínu byla vykastrována, ze semínka “spojenectví” zůstala pouhá slupka. Supervelmoci spojence nepotřebovaly. V systému globální bezpečnosti byl vykonán kolosální krok vpřed ve srovnání s dobou hegemonismu. Odteď nemohl žádný “spojenec” zatáhnout jednu ze supervelmocí do války.
Ale ani takováto pojistka “pólům” nestačila, a tak šly ještě dále. Evropa nejen že byla rozdělena, ale Evropanům nasadili ještě i náhubek. Náhubek Západní Evropy se jmenoval NATO, Východní Evropy – Varšavská smlouva. Evropské státy, členové těchto “vojensko-politických organizací”, nemohly provádět samostatnou zahraniční politiku, která by byť jen teoreticky mohla skončit “vojenským řešením problému”. (Francie k tomu, aby mohla bojovat v Alžíru, musela vystoupit z NATO, neboť USA nemohly připustit zatahování bloku do fakticky občanské války. Oslabené Francii dovolili vrátit se do NATO až poté, když válku v Alžíru prohrála.) Kromě toho byl každý člen organizace spjat s ostatními “systémem kolektivní bezpečnosti”, což znamenalo kromě náhubku ještě i pouta, kterými členské státy spoutávaly sebe i jeden druhého. Při tom měly obě supervelmoci v rukách celkové vedení, a uvádění politiky ke společnému jmenovateli bylo dosahováno tím, že podle stanov NATO stál v jeho čele vždy americký generál, zatímco hlavou Varšavské smlouvy byl generál sovětský.
Systém kolektivní bezpečnosti v rámci bloků byl trojrozměrný, měl ještě i hloubku. Téměř všechny evropské státy měly (a stále mají) jeden k druhému územní nároky. Rozdělení Evropy na bloky znamenalo tvrdou disciplínu jak v rámci NATO, tak v rámci Varšavské smlouvy, a nedopuštění jakýchkoliv narážek na jakékoliv územní nároky. USA “zkroutily ruce” západoevropanům a SSSR mladým východoevropským státům, vzniklým z rozhodnutí konference ve Versailles, načež museli členové bloků šlápnout na krk vlastnímu tisku a dodržovat status quo vzniklý po roce 1945.
A tento stav byl velice stabilní. A jeho stabilita spočívala na jednotě hlavního “zájmu” supervelmocí – jak USA, tak SSSR, kryjíce se Studenou válkou bojovali (ne horce a ne teple, ale – studeně) nejen (a ne hlavně) jeden s druhým, jako spíše se společným nepřítelem – Evropou. Sama “konfigurace” války, její “forma” dovolovala supervelmocím bojovat nejenom jedna s druhou, ale i nedovolovat politickou konsolidaci Evropanů, jejímž důsledkem by mohl být vznik další supervelmoci, přičemž bipolární svět předpokládal existenci pouze dvou. Pro další supervelmoc na světě nebylo místo.
Tak vypadal svět, když umřel Brežněv.
Převzato z ostrova Janiky
