Přeložil Hamilbar, převzato odtud
Nadešel čas, abychom se se strýčkem na chvíli rozloučili. Již máte určitou představu o jeho osobnosti, kdo je to, co je to a s čím se to servíruje na talíř. Recept je to, samozřejmě, složitý, ale nikoliv unikátní. Takže z mikrosvěta se můžeme přenést do světa makro. Vyletíme výše a podíváme se na Zeměkouli orlím zrakem. A potom, neztrácejíce ze zřetele Vietnam, obecně i v detailech, nastražíme ucho a budeme naslouchat. Objevíme, že éter je zaplněn zvuky. Kromě jiných i zvuky lidské řeči. Nastavíme filtr, aby reagoval na slova “USA+Vietnam” a podíváme se, jaký úlovek se bude nacházet v našich sítích. Když to takto uděláme, zjistíme, že v souvislosti s touto dvojicí nejčastěji se vyskytujícím slovem bude slovo “avantýra”.
Americká avantýra ve Vietnamu
Není podstatné, zda věří nebo věřili tomu, co psali a píší všichni ti analytici, pozorovatelé a zvláštní dopisovatelé, ale nic neuděláme s tím, že na “americkou avantýru” věří masové vědomí. Jinými slovy, lidé, titíž lidé, kteří si kupují losy, hrají na burze, karty, dámu, uvelebují se před televizí, odevzdávají těžce vydělané peníze bůhví komu, a na první výzvu běží bránit Bílý dům, titíž lidé svatosvatě věří tomu, že stát se od nich ničím neliší a stejně jako oni “hlasuje srdcem”.
Pokusíme se nepodobat se těmto důvěřivcům, a zkusíme, alespoň v prvním přiblížení, pochopit, jak se USA ocitly ve Vietnamu. No a současně s tím také, kdo co chtěl, kdo co dostal, kdo vyhrál, kdo prohrál, kdo stavěl pyramidu a kdo z toho vyrazil balík. Jedním slovem, zkusíme rozebrat, jestli avantýra byla avantýrou, nebo jestli byla něčím jiným.
Nebudeme chodit daleko, začneme od roku 1941.
V únoru 1941 byl v USA publikován esej, který se stal okamžitě mimořádně populárním. Na tom nebylo nic divného, esej napsal člověk jménem Henry Luce, pro kterého nebyl problém zařídit to tak, aby ho všichni uslyšeli. Byl totiž zakladatelem a vydavatelem tak vlivných časopisů jako Time, Life a Fortune.
Esej nesl prostý název – The American Century neboli Americké století. Nehledě na zdánlivou jednoduchost nejenom názvu, ale i obsahu, a možná právě díky své srozumitelnosti je esej dnes (ano, ano, dokonce i dnes) považován za “… one of the key documents in the history of America…”.
Kdybychom měli jeho obsah vyjádřit jednou větou, řekli bychom, že esej vyzýval Ameriku pochopit sebe, pochopit své místo ve světě a vyjít z izolace.
Toto je jeho klíčový odstavec:
“America cannot be responsible for the good behavior of the entire world. But America is responsible, to herself as well as to the history, for the world-environment in which she lives. Nothing can so vitally affect America’s environment as America’s own influence upon it, and therefore if America’s environment is unfavorable to the growth of American life, then America has nobody to blame so deeply as she must blame herself.”
Ten esej je tak významným artefaktem americké historie z toho důvodu, že je do slov zformulovaným rozhodnutím tehdejší americké elity. “Deklarace o záměrech”. Ne literou, ale duchem odpovídá stalinskému “zaostali jsme od předních států o 50-100 roků a musíme tuto vzdálenost proběhnout za 10-15 let, jinak nás rozdrtí“.
Stalin, stejně jako Roosevelt, oba dva vyjadřující zájmy americké společnosti, nejenom chápali podstatu probíhajících událostí, ale oba uviděli i možnost “průlomu”. Oba uviděli v blížící se (v americkém případě už nastoupivší) druhé fázi světové války historickou příležitost. “Buď tuto příležitost využijeme, nebo ne”.
Hop nebo trop.
Ve výše uvedeném citátu z The American Century upoutává pozornost důrazně deklarovaná myšlenka – “jestliže vnější prostředí je nepříznivé pro americký způsob života, vinu za to nenese nikdo jiný, než sama Amerika.”
Jaký to kontrast proti pozici ruské elity na začátku XX. století! Nejenom tehdejší, ale ani dnešní Američany by ani omylem nenapadlo vyzvedávat a velebit člověka, který s nepatřičným a ubohým patosem prohlásil cosi jako – “dejte nám dvacet let míru a nepoznáte současnou Ameriku!” (poznámka překladatele – narážka na Stolypinův výrok: “dejte nám dvacet let míru a Rusko nepoznáte”)
Ve třicátých letech minulého století politické špičky jak v USA, tak v SSSR jasně chápaly to, co bylo nedostupné chápání lidí, kteří se jakýmsi omylem přiřadili k ruské elitě na prahu První světové války – “dejte” znamená “smilujte se”.
A jestliže vám někdo “nedává”, tak za to nemohou zlí lidé. Oni nejsou zlí, jenom se snaží ne pro vás, ale pro sebe a z jejich hlediska vy také nejste až tak dobří. A žebrat o něco u někoho, tak to je konec, stejně jako obviňovat cizí vítězství, že může za vlastní porážku. “If America’s environment is unfavorable to the growth of American life, then America has nobody to blame so deeply as she must blame herself.”
Lucův esej byl napsán v únoru 1941, už je válka, a i když ani SSSR, ani USA do války ještě nevstoupily, chápou, že zůstat stranou se jim nepodaří. A Američané, stejně jako Rusové, počátkem roku 1941 netuší, kdo z této války vyjde vítězně. Jenomže do války nikdo nevstupuje proto, aby prohrál a vstupujíce do války, státy připravují poválečné plány. Právě to udělali Američané. Ovšem protože pro ně neznamená “plán” úplně totéž co pro zbytek lidstva, přistoupili v tomto případě k věci se vší odpovědností a “poválečnou realitu” (o které ještě nevěděli, že se stane realitou) promýšleli s maximální detailizací.
Kromě jiného (a velmi zajímavého jiného) generálové vysvětlili “Rooseveltovi” (ne konkrétnímu člověku, ale těm kteří “přijímají rozhodnutí”), že v případě, že USA budou mezi vítězi (druhým vítězem mohlo být buďto Německo, nebo Britské Impérium, které ovšem velmi brzy nahradilo Rusko, což americká politická věrchuška pochopila i bez generálů) a budou muset hrát globální roli, pak hlavním z hlediska bezpečnosti se pro USA stane oblast Tichého oceánu, tak zvaná Pacific area, tedy západní směr (pro druhého vítěze, ať už to bude kdokoliv, ten směr bude východní) a protože budou muset “zadržovat” toho, kdo bude dominovat v Eurázii, musí jako opory americké válečné trojnožky sloužit Austrálie, Indie a Japonsko.
Tyto tři oblasti jsou – klíčové.
Na vše, co se nachází mezi nimi, je třeba pohlížet jako na něco, co nemá hodnotu samo o sobě, ale spíše jako na svého druhu komunikace spojující Austrálii, Indii a Japonsko v jeden celek. V této oblasti “mezi” se nachází Indonézie, Indočína, Filipíny a Tchajwan, tvořící svého druhu “první linii obrany”.
Filipíny Američané už měli.
Austrálii získali Američané lehce, darovali jim ji Japonci, když dobyli Singapur. Obrazně řečeno, Japonsko zatřáslo anglickou jabloní a Američané nastavili, ne snad hlavu, ale dlaně, do kterých jablíčko s nápisem Austrálie na ruměném boku spadlo.
Ovšem to ostatní museli tvrdě odpracovat.
V potu tváře jejich.
Převzato z ostrova Janiky
