Přeložil Hamilbar, převzato odtud.
Co to je válka?
“No to jsou mně otázky, – řeknete. – Válka je válka.”
“To ví každý hlupák.”
Pojďme, necháme chudáka hlupáka na pokoji, a zatímco se mu budou v hlavě honit jeho hloupé myšlenky, položte sami sobě, jakožto člověku bezpochyby chytrému, tutéž otázku, a potom na ni sami sobě odpovězte. Jako chytrý člověk chytrému člověku. “Válka – to je…”
Co je “to”?
V současnosti je na prostorech Ruské Federace, a ona je, sice ne tak obrovská a bohatá, ale pořád ještě veliká, neobyčejně populární názor, že války se vedou “o zdroje”, ať už se pod tím chápe cokoliv, “whatever that means.”
Kletý nepřítel táhne na nás válkou, aby našemu Gazpromu sebral plyn. “My máme v bytě plyn, a vy?” A oni, zdá se plyn nemají a právě pálí poslední parketu v kamnech, a světové Zlo si brousí zuby, aby ty šťastnější nájemníky o ten plyn obralo. Teoreticky je to možné, proč by ne, ale dříve než rozmnoživší se analytická centra vyřeší rébus, proč dospívající koťata odvracejí čumáčky od misky s darovaným mlíčkem, zeptejte se, ne jich, ale sami sebe – o jaké vlastně zdroje se vedla Studená válka?
Studená válka, to je zatím největší ze všech lidstvu známých válek, celý svět byl rozdělen na dva bloky a o co se vlastně vedl boj celých čtyřicet let? Co jim chybělo? Jaké zdroje? Co chtěla Amerika sebrat SSSR a co SSSR chtěl sebrat Americe?
A kvůli jakým zdrojům se vedly ty dvě nebo tři indo-čínské války? A o co mezi sebou bojovaly Indie a Pakistán?
A o jaké zdroje se vedla, místy přecházející v horkou, válka mezi SSSR a ČLR? Za právo navrtat na ostrově Damanskij plynový vrt?
Na tomto místě, ani ne tak ti nejchytřejší, jako ti nejvynalézavější řeknou, že rozpory mezi SSSR a ČLR vznikly z důvodů ideologických. “Chruščov zradil věc komunismu!” Může být, samozřejmě, Dvacátý sjezd a všechno kolem, a Čína jako věrný následovník nesmrtelného učení nemohla mlčet a pustila se do provokací na sovětsko-čínské hranici. Mohlo to tak být? Mohlo, jistě, to se stává, včera “Stalin a Mao, Mao Ce-tung!”, a dneska – “zlořečení revizionisté a sociál-imperialisté!”.
Pojďme ale udělat následující logický krůček a zeptejme se sami sebe (nikoho jiného se stejně ptát nemůžeme), proč jsou tedy dnes vztahy RF a ČLR nesrovnatelně lepší, než byly vztahy mezi SSSR a ČLR v 60. a 70. letech minulého století? Vždyť přece z hlediska Komunistické strany Číny musí být “zrada Chruščova” ve srovnání s nynější RF pouze jakýmsi nevinným čtveráctvím. A kde jsou obvinění ze zrady pracujících celého světa a kde jsou provokace? Protože monitor není papír a snese nejen všechno, ale ještě daleko více, člověk je nucen číst i takové věci, jako že – Čína se údajně RF bojí. No jak by ne, “SJS a takové ty věci”. (pozn. překladatele – SJS – Strategické jaderné síly) Při tom si ti příliš patriotičtí a příliš mladí lidé, kteří píší podobné nesmysly, dokážou nevšimnout toho, že Čína (tehdejší!) se nebála Brežněvovského SSSR, kdežto v současnosti se, jak se zdá, dnešní Čína bojí RF. Humor. Ale my se nebudeme smát, protože jde o vážnou věc, jde o to, že pokud chcete uvidět alespoň obrysy reality, nevyhnete se pokusům pochopit co je to válka.
Takže válka… válka – to je stavba.
Válka je to, co umožňuje mravencům stavět jejich mraveniště. Válka je to, co umožňuje lidstvu stavět realitu. Bez války, jak se říká v mírových časech, se nedá nic postavit.
Válka je pokrok a pokrok je válka.
Pokrok v tom nejširším slova smyslu, nejenom vědecko-technický, pokrok jako “růst” a při tom nejen ve smyslu hmotném.
To co lidé považují za mír (“mír“ jako absence války), to jsou pouze ty časové intervaly existence lidstva, ve kterých státy nenasazují do akce armády. Armáda, to je nástroj. Když máme stavbu (a staví se neustále), máme i stavební nástroje. Zednickou lžíci, lopatu, krumpáč. Kolečko. Míchačku. Bagr. Jeřáb. Dynamit.
No a lidičkové-mravenečkové mají za to, že stavba se zastavila, když stojí bagr, nedochází jim, že právě přivážejí cement, někdo sedí v bytovce a načrtává plán prací, jiný pobíhá s papírem a teodolitem a “rýsuje a rýsuje”, uvnitř rozestavěné budovy omítači omítají, ovšem kameníkům a pomocným pracovníkům opřeným venku o stěnu a hřejícím se na slunci se zdá, že stavba stojí. Že na zemi vládne mír.
A při tom o míru nemůže být ani řeči, je válka, a jestli stát nepoužívá armádu (nepoužívá jeřáb), tak jenom proto, že právě použil jiný nástroj, například diplomacii. A diplomacie to je jako ten dynamit, když tam dáš malou nálož, udělá to průzkumnou šachtu, ale když se toho tam dá dost, tak klidně i nějaký ten kopec srovnáš se zemí. Nějaký stát sehnal milión mravenečků a sto let to stavěl, a ty pod to dáš pár náloží, doutnák, kousek odběhnout, zalehnout, zacpat si uši, ba-bach, a vymalováno. “Nechť je to místo prázdné”. A můžeme stavět něco svého.
A jestliže armáda není univerzálním nástrojem, diplomacie se dá používat i v “míru”, i ve válce, jí, diplomacii, je to jedno.
Například, proč myslíte, že ve Druhé světové válce kapitulovalo Japonsko? Na tuto quiz question existují dva názory. Podle toho nejrozšířenějšího se Japonci vzdali v důsledku “atomového bombardování”, a podle názoru rozšířeného na jedné sedmině souše, kapitulovalo Japonsko po “porážce Kvantunské armády“. Ovšem v realitě (v reálné realitě, jen ta má význam) Japonsko nekapitulovalo ani pro jedno, ani pro druhé, nýbrž v důsledku složité diplomatické hry, v důsledku blufování.
Blufovali Američané, jak se válka blížila ke konci (tehdy ještě nevěděli, kdy ten konec nastane, nevěděli, jestli jejich diplomatická lest zafunguje) začali pomocí sdělovacích prostředků vytvářet u japonské strany dojem, jakoby chtěli v případě vítězství uspořádat proces, na kterém budou soudit císaře Hirohita jako válečného zločince. A servírovalo se to jako “přání amerického lidu”, i když tomu výše zmíněnému lidu byl Hirohito u …, nebo jak se to říká. Jinými slovy, americký lid kašlal na japonského císaře.
Leč americká periodika nastolila otázku o “odpovědnosti Hirohita” a roztočila ji do nebývalých obrátek. A Japonci ten cirkus vzali smrtelně vážně.
A Američané, už po “atomovém bombardování” a poté co osud Kvantunské armády byl zpečetěn, dali japonské straně pomocí diplomatických kanálů na vědomí, že přesto, že to bude neobyčejně obtížné, neboť veřejné mínění Ameriky je ohledně císaře naladěno velmi nekompromisně, šlápnou, co se dá dělat, na krk své vlastní písni a přinesou tuto oběť, i když si Japonci takovýto přístup nezaslouží, a císaře Hirohita nebudou soudit, “co s tím také…”.
A předané Japoncům diplomatické garance, že soud nad Hirohitem se konat nebude, se staly tím kamínkem, který naklonil váhy ve prospěch japonské kapitulace. A při tom se Američané soudit Hirohita nechystali od samého počátku. Právě naopak, obávali se, že kdyby se s Hirohitem něco stalo, museli by při okupaci Japonska řešit vzniklý chaos. Mimochodem, Roosevelt vznesl tuto otázku na setkání se Stalinem v Jaltě a zajímal se o stanovisko sovětské strany. A Stalin, který jasně chápal, o co Američanům jde, souhlasil s tím, že na Hirohita by se nemělo sahat. Zde máme opět dvojité dno – vzhledem k poválečnému soupeření, které si Roosevelt i Stalin realisticky uvědomovali, byly by pro SSSR americké potíže do jisté míry výhodné, ale bylo, zdá se, uznáno, že mít v sousedství “zdroj nestability” v podobě Japonska, zbaveného “hlavy”, bylo by větším zlem, než “americké základny”, a ze dvou zel bylo vybráno to menší.
Ale vraťme se ke stavbě. A ke zdrojům, bude-li vám libo. Jaké zdroje hledala Amerika po válce v Indočíně? A při tom Američané umožnili válčit jimi před chvílí stvořenému státu – VDR. Velmi dobře totiž (na rozdíl od “drahých občanů” RF) chápali, že válka, to je stavba a že válka v Indočíně dá právě stvořenému státu to, co nemá, a jmenovitě – státní aparát a armádu. A dá mu to velmi rychle. Stavba pomocí války má tu výhodu, že je vedena údernickým tempem.
Z tohoto začínala Vietnamská lidová armáda.
To je ten známý vietminhovský prapor, který Američané z OSS učí házet granáty místo kamenů.
Po nějaké době se z toho praporu stalo toto:
Tady mají Vietnamci ještě děla předaná jim Japonci.
Pak se objevilo toto:
A potom toto:
A takhle to všechno skončilo:
To je rok 1954.
Před devíti lety tady nebylo nic. Byla tu kolonie. “Horní Volta s opiem a bez kulometu”. Kde nic, tu nic. Kromě kaučukové plantáže. A teď vyrostlo to, co vyrostlo.
Vyrostl stát.
Který nechali, aby si zaválčil, a kterému dovolili válku vyhrát.
Převzato z ostrova Janiky
