Přeložil Hamilbar, převzato odtud.
Protože jste z Vietnamu již určitě unaveni, pojďme si udělat přestávku. Rozptýlíme se, pobavíme se, zablbneme si. Najdeme si nějaké jiné téma k rozhovoru. Třeba takové – v komentářích u předcházejících článků mě moří otázkami o Číně a tyto otázky by se daly redukovat na “a proč Stalin nerozbil Čínu na patnáct republik a proč jsme odešli z Port-Arthuru?”
Zadávaje mně tyto řečnické otázky, tazatelé si na ně okamžitě odpovídají, a odpovídají si přitom se záviděníhodnou stručností: “Protože Stalin byl hlupák!”
Loutkový stát Manchukuo za vlády Japonska nebývale prosperoval.
No ale vážně, proč SSSR “odešel” po válce z Číny? Pojďme, podíváme se, čím se SSSR řídil, pohrabeme se v příčinách a následcích, pohrabeme se a srandičky necháme stranou.
Poválečné hranice byly nanečisto vytyčeny v Jaltě, v únoru 1945. Což znamená, že USA a SSSR jako faktičtí vítězové Druhé světové války měli již na počátku Jaltské konference v rukách nějaký plán reorganizace světa a v Jaltě pouze dolaďovali detaily tohoto plánu. Jinými slovy, rozhodnutí učiněná v Jaltě nebyla spontánní, přemýšleli nad nimi již dávno před tím.
Mezi jiným, samozřejmě, přemýšleli i o “čínské otázce”.
Z hlediska SSSR možné scénáře byly tři:
1. Ten, který se realizoval a stal se částí naší společné skutečnosti.
2. Vytvoření loutkového nárazníkového státu mezi SSSR a Čínou tam, kde se nacházelo a stále nachází Mandžusko.
3. Začlenění Mandžuska do SSSR jako svazové republiky.
V tom scénáři, jenž se stal skutečností, dostal Stalin Tuvu jako část SSSR a nezávislé a mezinárodně uznané Mongolsko, nacházející se v sovětské sféře vlivu, a Američané dokonce souhlasili s právem SSSR na vojenskou přítomnost v Mongolsku. A to bylo maximum toho, co se za dané situace dalo získat. Číňané považovali (a stále považují) jak Tuvu, tak Mongolsko za území, jež byla nezákonně odtržena od Číny. V průběhu celého pětačtyřicátého roku neustále apelovali na USA s prosbou zatlačit na SSSR, aby byly alespoň změněny některé formulace v mezistátních dokumentech tak, aby jim byla ponechána slabá, ale přeci jen naděje na navrácení Tuvy a Mongolska v nějaké neurčité budoucnosti. Američané, kteří si již se Stalinem plácli a kteří měli plné ruce práce daleko důležitější než byla Tuvinská lidová republika, se nakonec Čankajška zbavili tím, že mu otevřeně sdělili, že pokud má takové přání, ať si tedy své věci domlouvá se Stalinem sám.
Tak navíc k Turkestánu dostal SSSR Tuvu a “nezahraniční Mongolsko” coby analog svého druhu “dlouhé čínské zdi”, chránící ho před útoky z jihu a jihovýchodu. (V průběhu jednání s Číňany byl v otázce Mongolska Stalin naprosto neústupný, prohlásil, že nezávislost Mongolska je podmínkou sovětské pomoci Číně a že pouze nezávislé Mongolsko může garantovat bezpečnost SSSR v případě útoku z jihu. “Život ukázal, že na dohody a smlouvy o přátelství a spolupráci se spoléhat nedá,“ – řekl Stalin – „a vy jste dnes slabí, ale zítra budete silní.“)
Ovšem dotáhnout “zeď” až k Tichému oceánu se nepodařilo. Ne snad kvůli Číňanům a už vůbec ne kvůli něčí hlouposti.
Úplně nejvýhodnějším byl scénář uvedený pod číslem dva. A SSSR, který v Jaltě garantoval svůj vstup do války v Tichém oceánu, a za několik měsíců do ní skutečně vstoupil, by ani nemusel vynakládat nějaké mimořádné úsilí k vytvoření “nezávislého Mandžuska”. Tam, kde se nachází Mandžusko, už existoval na Číně nezávislý loutkový stát Mandžukuo a právě na jeho území vstupovala se souhlasem spojenců sovětská armáda začínající válku proti Japonsku.
Mandžukuo existovalo v té době jako samostatný, Japonci vytvořený stát již třináct let. Mimochodem, seznam států, které uznaly “nezávislé a suverénní Mandžukuo”, je docela zajímavý a když se na něj podíváme, je hned jasné, pro koho byla jeho existence výhodná. Ten seznam obsahoval kromě Japonska také Německo a jeho spojence Itálii a Španělsko, ale také SSSR. A stát Vatikán.
Mandžukuo mělo nezbytné státní struktury a dokonce i svoji valutu, vše, co by musel SSSR udělat, by spočívalo v jeho přejmenování a výměně “hlavy státní správy”. Toť vše. Nárazník je hotov. “To nestojí za řeč.”
Ovšem kategoricky proti byli Američané.
Pouhých dvacet pět let předtím nedovolili USA Japonsku vytvořit nárazníkový stát na místě našeho dnešního Dálného východu a této shodě zájmů se lze jenom radovat, ovšem v roce 1945 z úplně stejných důvodů nedovolovali USA udělat totéž tentokrát SSSR. A s tím bylo třeba počítat.
Dejme tomu, že by si v Jaltě, když se řešila otázka Mandžuska, SSSR “postavil hlavu”. V takovém případě by ho prostě nepustili do války v Tichém oceánu a nepodařilo by se mu navrátit Kurily a Jižní Sachalin. USA by také neuznaly “právo” SSSR na Tuvu a Mongolsko, podpořily by v této otázce Číňany, čímž by podstatně snížily úroveň sovětského “vlivu” v samotné Číně.
A tak proběhla “naturální směna”. “Ty mně, já tobě.” A protože Američané nevěděli, jak dlouho ještě bude trvat válka a jak úporný bude japonský odpor, zdála se jim účast SSSR ve válce býti odůvodněnou, ovšem za to bylo třeba “zaplatit”. A tak se američtí diplomaté zeptali: “How much?” A sovětští předložili účet. Potom smluvní strany chvíli smlouvaly a nakonec se dohodly na tom, že SSSR tři měsíce po kapitulaci Německa vstoupí do války s Japonskem a potom vrátí Mandžusko Číňanům. “Celé a nepoškozené.” A za to dostane Tuvu-Mongolsko a Kurily-Sachalin. A jako příjemný bonus – možnost hry v poválečné Číně.
– Deal?
– Deal.
A v Jaltě Roosevelt a Stalin již domlouvali pouze detaily tohoto plánu.
A teď si představme (což se určitě rozmýšlelo a posuzovalo na obou stranách), že by se SSSR poté, co porazil Kvantunskou armádu a okupoval Mandžusko, “vykašlal” na všechny dohody a začal by Mandžusko “sovětizovat”. V takovém případě by se Američané pustili s SSSR do boje a bojovali by, aniž by mu vyhlásili válku, bojovali by Čínou. Nebylo by to pro ně nic těžkého, vzhledem k tomu, že již od roku 1943 měli spojeneckou smlouvu s Číňany, předpokládající dokonce rozmístění amerických vojsk na území Číny.
Svým způsobem by se takový “neočekávaný” vývoj událostí Američanům hodil, protože by jim to umožnilo Čínu, rozdíranou bojem mezi nacionalisty a komunisty, zkonsolidovat. A navíc SSSR, podporujíc čínské komunisty, pomáhal by tím Američanům.
Věc se má tak, že vliv Moskvy na Maa byl zveličován nejenom z důvodů ideologických, ale také proto, že to umožňovalo Stalinovi blufovat ve hře s Čankajškem, který se na to “chytal” z toho důvodu, že strach má velké oči. Ve skutečnosti Stalin ovládal Maa jen velmi málo, ale to není to hlavní.
Hlavní je to, že veřejné mínění, oslepené a ohlušené propagandou, nechápe, že Američanům bylo úplně jedno kdo, Čanovi nacionalisté nebo Maovi komunisté, v Číně vyhraje. Docházelo až k tomu, že Američané dokonce pohrozili Čanovi bombardováním čínských pobřežních měst, jestliže nebude dělat ústupky komunistům. Pro USA bylo hlavním úkolem ukončit občanskou válku v Číně, kdo v této válce zvítězí, bylo pro ně otázkou méně podstatnou. Pokus odtrhnout od Číny Mandžusko by Číňany přinutil jestli ne zapomenout na “mezistranické rozepře”, tak alespoň odložit je na potom tváří v tvář “sovětské agresi”.
(Chtěl jsem to vměstnat do jednoho příspěvku, ale nezadařilo se, dokončím příště.)
Převzato z ostrova Janiky
