Březen 23, 2013
Přeložil Hamilbar, převzato odtud.
“Píseň nám pomáhá stavět a žíti.”
Je to tak, píseň je náš přítel, volá nás a také nás vede.
“Kdo s písní dovede životem jíti,
nikdy se neztratí, dobude si svět.”
Kdo ale skládá slova našich písní?
Ne těch písní, které skládají básnící-textaři, ne o létání s jedním křídlem, ale těch u kterých jsou “slova lidová”? No dobře hudba, hudba nás s vámi sama roztancuje a na tu hudbu naše duše začne zpívat, jenomže duše zpívá beze slov. Ale k tomu, aby veselí chlapci vyrazili na pochod, jsou zapotřebí slova, bez pochodové písně těžko udržet tvar. A aby lidstvo v sevřených řadách kráčelo do budoucnosti, je zapotřebí na noty naložený text.
Je potřebný mýtus.
A jen co lid pochytí ten refrén, už s ním nehneš. Kdyby ses na hlavu stavěl!
“Tři minuty potichu a pak zplna hrdla. Potichu – forte!”
Ovšem jestliže pracovníci schvalovací komise nakonec pochopili, že to je – průšvih, a dokonce poslali pro hodného doktora Sněževského a potom, nasednuvše do náklaďáku, sami vyrazili do blázince, obyvatelstvo to vidí jinak a nejen že nevidí nic špatného ve sborovém zpěvu pochodových písní, ale naopak nachází v tom nepochopitelné potěšení.
Na pokusy o odhalení mýtu lidičkové ještě pevněji semknou své řady, úsměv na tváři střídá nasupenost a uraženost a píseň zní znova, již ne vesele, ale agresivně. Ještě jednou zopakuji, že změnit se to nedá, ovšem využít ano. Takže to využívají, přirozeně. Využívá to stát, kde se mýtus zrodil a využívají to i jiné státy, které buďto proti tomuto mýtu postaví svůj vlastní, nebo integrují cizí mýtus do cihlového zdiva své vlastní propagandy.
Ale je v tom jedna finesa – aby se dal mýtus používat, je třeba vědět, že mýtus je právě jen mýtus. Můžete vzít cihlu a používat ji jako nějakou váhovou míru, jako svého druhu závaží, ale jakmile se pokusíte používat tuto míru ve farmacii, ukáže se, že vítězství dosáhl konkurent, který ví, že etalon se nachází v Paříži a že na vašich vahách leží cihla. A že zabít někoho tou cihlou můžete, ovšem vyléčit jen těžko.
Pojďte, na pár takových cihel se spolu podíváme. Možná že se někomu znalost toho, že cihla je cihla, bude hodit, konec konců s pomocí cihly můžete vždycky přerušit cizí píseň.
No a do masového vědomí ne jednoho národa, nebo snad dvou, ale do vědomí celého světa bylo vneseno množství mýtů o “Vietnamu” vůbec a o “vietnamské válce” zvlášť. Tyto mýty vytvářely všechny strany konfliktu a někdy se dokonce jeden a tentýž mýtus používá k dosažení diametrálně odlišných cílů. A to se nebavíme o tom, že “lidé ve světě” nechápou, že “válka USA v Indočíně” znamená pro USA, bojující v Indočíně jedno, kdežto “válka USA v Indočíně” pro Vietnamce, bojující v Indočíně, znamená něco úplně jiného a “válka USA v Indočíně” pro protestující americké studenty znamená něco třetího, s prvním a druhým jen málo souvisejícího, a “válka USA v Indočíně” jako fenomén reality vnitřní politiky samotných USA je již něco čtvrtého, jestli vůbec nějak spojeného s prvním, druhým a třetím, tak snad je novinovými řádky, jenomže noviny to je papír, který nestojí ani za tu barvu použitou k vytištění těch ubohých novinových slov.
Takže v dlouhé řadě vietnamských mýtů existuje mýtus univerzální, mýtus, jenž ovládl představivost světa a ten mýtus vypadá následovně: “USA, gigantické, mohutné USA bojovaly ve Vietnamu ze všech sil, bojovaly totálně, uvedly do chodu celou svou obrovskou vojenskou mašinerii, tužily se a rudly, zabombardovávaly Vietnam do doby kamenné, leč nedokázaly nic nadělat s malým svobodu milujícím národem a výsledkem byla katastrofa”.
Naprosto stejně vypadá mýtus o Korejské válce, jenom Korejská válka je starší než Vietnamská a vzhledem k jejímu stáří se na ni již zapomíná, ale “korejský” mýtus se ničím neliší od “vietnamského” mýtu. Z amerického hlediska byly obě války vedeny stejně. A ta stejnost bije do očí, jenže veřejné mínění nevidí (může vidět, ale nechce, dává přednost mýtu před skutečností) že:
Amerika, ještě dříve než stihla zahájit válečné akce, sama (SAMA! Nikdo ji nenutil, ani nemohl k něčemu nutit, žádné “mezinárodní společenství”, a to nemluvím o tom, že Američané tradičně na mínění společenství “zvysoka kašlou”) sama stanovovala pravidla vedení války. Amerika, dopodrobna si je rozepisujíc, sama sobě určovala nějaké meze. “Tady bombardujeme, tady nebombardujeme, sem létáme, tam nelétáme, sem mohou cizí letadla létat, ale tam nemohou, tento přístav zaminujeme, ale támhleten ne, tyto druhy pomoci propouštíme, ale toto nikoliv, atd., atd., atd..“ Kdybych to měl vypočítávat, tak z toho bude samostatný článek.
Kromě toho USA s pomocí OSN učinily z Korejské a Vietnamské války také válku diplomatickou. I když si tím na první pohled všelijak zkomplikovaly život, měly tyto komplikace jasný cíl.
Lidé kteří se domnívají, že USA v té Indočíně dělaly vše, co mohly, nevidí (mohou vidět, ale nechtějí), že kdyby šlo právě jenom o rychlý vojenský úspěch, o řešení problému takovým nástrojem, jakým je armáda, udělaly by to, co se přímo nabízelo – rozbombardovaly by systém hrází Severního Vietnamu (poznamenám, že tuto zkušenost z roku 1945 již měly) a zatopily by Hanoj. A nejen ji. Leč přesto, že trčely v Indočíně téměř deset let, ani jednou se o něco podobného nepokusily.
Vůbec celý průběh Korejské a Vietnamské války spíše připomínal postup sochaře, který opatrnými pohyby rukou přitlačí tu silněji, tu slaběji, tu poplácá, tu vyrovná a tu i pěstí hněte nepoddajnou hroudu hlíny ve snaze udělit jí tvar podle představ tvůrce.
Nikdo nevidí (nechce vidět), že největší politický skandál propukl v době Vietnamské války v okamžiku, kdy USA porušily ne nějaká, ale SVOJE VLASTNÍ PRAVIDLA. Skandál vzplanul, když Nixonova administrativa přistoupila k bombardování “Ho Či Minovy stezky” na území Kambodže, jejíž neutralitu se sami Američané zavázali dodržovat.
Nepřímým potvrzením toho, že Vietnamská válka nebyla tím mýtem, za který je vydávána, je i ten fakt, že USA a Severní Vietnam za uši deroucího propagandistického skřípění zubů vedli vzájemná tajná jednání v Paříži. VEDLY JE ČTYŘI ROKY. Od roku 1969 do roku 1973. O čem se tam domlouvali a co tam posuzovali, nikdo neví. Je jasné, že zpětně byla vytvořena verze pro noviny, ale my se nebavíme o novinách, bavíme se o něčem jiném, například o tom, že stupeň utajení těchto jednání byl takový, že si USA od tehdejšího francouzského prezidenta Georgese Pompidoua vypůjčovaly jeho osobní letadlo a Henry Kissinger na něm vyrážel do Paříže, kde se před východem z letadla nalíčil a v masce “Lenina v říjnu” projednával s vietnamskou stranou nějaké choulostivé problémy, vztahující se, jak jinak, k tomu “jak bychom tak mohli uspořádat Indočínu”. Zopakuji, že tyto odpovídajícím způsobem tajné sedánky trvaly čtyři roky.
Veřejné mínění má před očima lidské oběti válek a nechápe, že stát se na tyto oběti dívá z úplně jiného úhlu pohledu a vidí je z úplně jiné perspektivy. Tak například Korejská válka byla z hlediska Číny přímo manou nebeskou. Číně, kde ještě ani pořádně neskončila občanská válka, to umožnilo přimět obyvatelstvo zapomenout na politické rozepře a “sjednotit se okolo KSČ, tváří v tvář agresi amerického imperialismu”. Zapomenout na těžkosti, které byly svedeny “na válku”. Díky válce v Koreji získala Čína armádu místo fakticky domobrany a státní aparát, který se naučil fungovat v podmínkách moderní války. Za potěšení ovšem bylo nutno zaplatit a Čína zaplatila, podle západních odhadů ztratili Číňané zhruba milion mužů. Hrozné? Z našeho úhlu pohledu – ano. Ovšem z úhlu pohledu nového z ohně a žáru stvořeného čínského státu ty ztráty za to stály. Stály za to? Ano a víc než to. Ještě o pár let dříve, v průběhu krátkého “oteplení vztahů” mezi SSSR a ČLR, Sovětský svaz, právě ukončivší válku a mající spousty zbraní, započal masivní dodávky zbraní Číně. Zbraní bylo tolik, že Stalin nabídl Maovi, že je bude dodávat zadarmo, leč Mao, který velmi dobře chápal, že v politice bývá zadarmo jen sýr v pastičce na myši, odmítl a prohlásil, že i když je Čína chudá a nemá dostatečné množství zlata, přesto může zaplatit za zbraně “bartrem”, potravinami. A Stalin s tím musel souhlasit, protože to bylo v roce 1946, v roce hladovém, hladovém všude, od Anglie do Japonska, a v Rusku lidé umírali hlady a platbu žrádlem od Číny přijali, a dodávky potravin dosahovaly stovek tisíc tun, a vše bylo nádherné, jenomže hlad byl i v Číně a “maoisti” vyhrabávali obilí z hladovějících severních provincií Číny a posílali ho do SSSR, a tak nějací Rusové zůstali díky tomu naživu, a nějací Číňané zemřeli hlady. Kolik? A kdo to má vědět, kdo by je počítal, Číňany?
Ovšem za cenu těchto životů Čína zabránila SSSR použít dodané zbraně jako trumf v poválečné diplomatické hře.
Takové jsou hry, které hrají státy.
A taková je cena cihel, které státy používají při stavbě.
Ale opět se vrátíme k Vietnamu. Všichni znáte tohoto člověka:
To je Robert McNamara. Ministr obrany USA ve dvou po sobě jdoucích vládách. Republikán, kterému tato okolnost nijak nevadila v plnění povinností ministra v demokratických vládách Kennedyho a Johnsona. McNamara – to je tvář Vietnamské války. Její živý symbol. Jako takový se stal součástí mýtu o “Vietnamu”. A určitě víte, že na konci své skvělé politické kariéry byl v roce 1968 Robert McNamara jmenován prezidentem Světové banky a byl jím celých třináct let, zřejmě proto, že své povinnosti zvládal. Ale co určitě nevíte, je to, že jedním z jeho “velkých” činů v této funkci bylo poskytnutí úvěru Vietnamské demokratické republice. Hned jak skončila Vietnamská válka, Vietnam se obrátil na Světovou banku se žádostí o úvěr. Obrátím vaší pozornost na to, že Vietnamci o peníze nepoprosili své “spojence”, ne SSSR, ne Čínu a ne mezinárodní společenství, ale obrátili se na baštu “finančního kapitálu”, a v té se okamžitě zvedl ječivý křik všelijaké asijské drobotiny, jako například Koreje a Filipín, která se nedávno účastnila války na straně Američanů a zabíjela Vietnamce a umírala rukou vietnamského lidu a nyní vůbec netoužila “úvěrovat penězi komunisty” a k Asiatům se ještě přidali někteří Evropané. No a nebyl to nikdo jiný než prezident Světové banky Robert McNamara, tento “mister Vietnamská válka”, kdo zlomil odpor nepokorných přes koleno a peníze Vietnamu dal. Dal komunistům. Tak vypadá, v rozporu s mýtem, realita. Nu což, tím hůře pro ni.
Mimochodem, v létě minulého roku se začalo šuškat, že budoucím prezidentem světové banky bude Hillary Clinton. Sice si pospíšila tyto fámy dementovat, ale kdo ví, kdo ví… Kouře bez ohně nebývá.
Bude zajímavé, koho bude úvěrovat.
Převzato z ostrova Janiky
