Přeložil Hamilbar, převzato odtud
Můžeme si položit otázku – k čemu vůbec stát potřebuje kulturu? No samozřejmě, je jasné, že je příjemnější stýkat se s člověkem kulturním než s nekulturním. Už proto, že kulturní nebude u stolu smrkat stisknuv si nozdru prsty. Ale jaký je praktický smysl kultury? “Co z ní máme?” Vždyť jsme přeci všichni děti naší doby, všichni jsme lidé praktičtí, všichni se snažíme něco získat. V čem tedy spočívá výhodnost kultury? A mimochodem, žádný stát by se nesnažil být kulturnější, než je, kdyby kultura nedávala nějaké, zcela hmatatelné výhody.
A jednou z výhod, přitom jednou z nejdůležitějších, jestli ne rovnou tou nejdůležitější, je tato – kultura vám pomáhá lépe bojovat. Čím jste kulturnější, tím lépe bojujete. A lépe bojujete proto, že čím jste kulturnější, tím lépe chápete, co je to válka.
Například současná ruská “societa” předvádí celému světu, ne snad, že by byla zcela nekulturní, to určitě ne, většina Rusů ví, co je to ubrousek a k čemu je vidlička, ovšem zároveň s tím je, díváme-li se nezaujatým pohledem, velmi dobře vidět, že takzvané “společenské vědomí” RF zastydlo kdesi v polovině minulého století. A v našem dravém století znamená padesát let velmi, velmi mnoho. To není trhlina, padesát let, to je propast.
A zdá se, že existence této propasti si nikdo nevšímá. Takový dojem alespoň získáte, když se snažíte číst “analýzy”, “platformy” a “programy” psané smrtelně vážně lidmi nesnažícími se o nic menšího, než vybudovat si pozici státotvorných jedinců. A oni nejen že hodně píší, ale ještě byli připuštěni “na obrazovku”, a to znamená, že stát považuje jejich úhel pohledu za hodný toho, aby s ním byla seznámena “divácká veřejnost”. A přitom všechny ty “nadnárodní společnosti”, “zdroje”, “parity” a “záruky vzájemného zničení” znějí dnes jako jakási nesnesitelná hatmatilka, jako jakýsi jeskynní jazyk, jakési sumerské klínové písmo.
Lidé (nebudu ukazovat prstem, to není slušné) nazývající se profesory a prezidenty Akademie geopolitických věd (Bože!) smrtelně vážně vyzývají připravovat se dokonce ne na včerejší, ale na předvčerejší válku. Jejich důvěra v “raketojaderný deštník” připomíná Hitlerovu víru v jakési wunderwaffe, naprosto stejně se domnívají (a zdá se, že upřímně), že stačí vystřelit na Londýn něco Fau a zatracení plutokraté hned zvednou pacičky.
A přitom, aby ta slavná parita vůbec něco znamenala, je potřeba ne stejný počet jaderných hlavic, ale jsou potřeba SSSR a USA, jsou potřeba dvě centra síly, zhruba stejné “váhy”, jsou nutné jimi odsouhlasená a potom na papíře napsaná “pravidla hry” v jejichž rámci se teprve parita může stát paritou. Jinými slovy, parita je paritou pouze tehdy, jestliže pro obě strany znamená totéž.
V realitě není jaderná zbraň zbraní vojenskou, není to zbraň k použití, ale zbraň hrozby použití, jaderná zbraň je politickou zbraní, a z hlediska politiky jsou možnosti USA a RF natolik nesouměřitelné, že mluvit o jakékoliv paritě je prostě směšné. USA a RF patří do různých váhových kategorií, a když na ruce boxera těžké i lehké váhy natáhnete stejné rukavice, tak to tomu boxerovi lehké váhy nijak nepomůže, lehká váha nemá “úder”, nemá potřebnou “tělesnou hmotnost” a z tohoto hlediska není RF pro USA konkurent, má příliš “lehkou váhu” a k tomu, aby se alespoň teoreticky dalo kalkulovat s jakýmsi úspěchem geopolitického soupeření, by se na místě “postsovětského prostoru” musela objevit “těžká váha”, muselo by se tam pro začátek objevit Rusko, které dnes neexistuje.
A to není zdaleka všechno.
Válka se nikdy neomezovala na “válku armád”, ale za poslední půlstoletí se válka neuvěřitelně zkomplikovala, státy (ty které mají vlastní kulturu, samozřejmě, a které díky tomu mohou ve světě kulturně dominovat) podstatně rozšířily své možnosti k pokračování politiky jinými prostředky. Rakety-tanky-letadla cosi znamenaly předevčírem. Mohou cosi znamenat i dnes, ale to musíte být dostatečně silný, abyste vystavěl celou situaci (celou “válku”) takovým způsobem, který učiní vaše rychlé tanky čímsi významným, bez toho vám žádné rakety nepomohou.
Stejně jako nepomohly v té včerejší válce. V této:
Na té fotografii vidíte armádu. VÍTĚZNOU ARMÁDU. Touto armádou byl zničen veliký stát. A při tom, i když od té doby uplynulo již více než dvacet let, ani analytici, ani geopolitici, ani politici, zkrátka ani doktoři, ani profesoři, nemluvě už o masovém vědomí, nevidí v té armádě armádu, ale vidí na té fotografii “dav”. A to jen proto, že ta armáda nedrží v rukách pušky. A upřímně se domnívají, že tyto nepořádky bylo možno zastavit “rozhodnými akcemi”. “Milicí”. Nebo nějakou “Alfou”. (Alfa – zvláštní jednotky ministerstva vnitra. Pozn. překl.) I když v tomto stádiu jediné, co by bývaly mohly rozhodné akce dosáhnout, by byla otevřená občanská válka.
Poznamenám, že srovnávajíce tehdejší “zbabělou sovětskou vládu” a “rozhodné Číňany”, analytici, geopolitici, profesoři atd. nevidí to naprosto zjevné (a to nemluvím o nezjevném), a konkrétně to, že na rozehnání “Tchien-an-menu” nemá v žádném případě hlavní zásluhu čínská strana. Věc se má tak, že takováto válka nového typu (nového v každém případě, co se týče rozsahu událostí) byla věcí nezaběhanou a z nějakých důvodů došlo k “nepřizpůsobení” procesů “sovětského” a “čínského”, místo toho, aby následovaly po sobě, “staly se” prakticky současně a “Tchien-an-men” se udál v okamžiku, ve kterém ještě nebylo jasno, podaří li se dotáhnout Perestrojku do logického konce. “Do úspěšného konce”. “Tchien-an-men”, to je jaro 1989, vše je ještě na svých místech, včetně SSSR, a kdyby to skončilo tak, že by se situaci podařilo dát do pořádku, kdyby to byl SSSR ustál, zničení Číny by změnilo celé tehdejší geopolitické rozložení a SSSR by z té patálie vyšel nejen neoslaben, ale naopak podstatně posílen. A z tohoto důvodu “Tchien-an-men” nedotáhli do konce, ponechali ho svému osudu, což vypadalo jako “zvůle” čínské komunistické vlády.
Ovšem “Tchien-an-men” se nám nikam neztratil, jen ho přikryli plachtou a on stojí někde na odstavné koleji, kde čeká na svůj okamžik. A kdykoliv ho lze spustit, Čína je proti této formě války stejně tak bezbranná, jako byl kdysi SSSR, bezbranná o to více, že dnešní Číňané do sebe naplno cpou “kapitalistické hodnoty”, a kdyby něco, vyrazí na Tchien-an-men v čínských množstvích. Na kulturní revoluci v Číně nikdo nezapomněl.
To je ale válka včerejší, dnes vypadá válka takto:
Evidentní zdokonalení výzbroje. Pokrok se nezastavil. A válka se z války “omámení” s následující kocovinou změnila ve válku ve formě “pocitu štěstí”. Ve válku coby “získání”. Čeho konkrétně? No čehokoliv. To nehraje tak velkou roli. “Zvláštnosti národního rybolovu.”
A jestliže taková válka skutečně vypukne, žádná raketa vám nepomůže. Protože nebojují rakety s raketami, ale lidé s lidmi. A jestliže člověk bojuje s člověkem, je to válka dvou myslí. Mysl proti mysli. A mysl národa se jmenuje “kultura”. No a co máme teď u nás v RF za kulturu? Co čtete? Na co se díváte? Co posloucháte? O čem přemýšlíte? O co se snažíte? Jaké jsou vaše osobní cíle? Co chcete od života?
Aby se nic neměnilo? Tak to nefunguje.
Aby “žila země rodná”? Tak to chtějí všichni. Ale zjevně se to ne všem daří.
Chci říci, že já nic až tak špatného na “válce myslí” nevidím. Válka jako válka. Zbraň jako zbraň. A všem je jasné, že mít tu možnost pohrozit někomu (třeba tomu “Londýnu”, té, jak se domníváte, vlasti plutokratů) tím, že zítra vyvedete do ulic Albionu pár set tisíc lidí požadujících změnu státního zřízení, vaše radost by neznala mezí. A morální ospravedlnění byste si proto už nějaké našli, “aby byl na celém světě mír” řekněme. A proti reakci. Problém je ovšem v tom, že oni přemýšlí naprosto stejně. Jenomže oni mají k těm úvahám ještě i možnosti. A možnosti mají proto, že už dávno pochopili, že kultura je silnější, než jakákoliv armáda, prostě proto, že je to kultura. A jakou máte kulturu, takovou máte armádu.
Jakou máte kulturu, takové máte všechno.
Převzato z ostrova Janiky
