Přeložil Hamilbar, převzato odtud
Tato kapitolka bude krátká a nudná.
Krátká pro větší srozumitelnost a nudná proto, že se budeme bavit o věcech nudných.
Například o takových:
Dověděli jste se, že ve státě anglickém, ve kterém flinty nečistí cihlami, existovali lidé jako Fisher-Hankey-Vansittart (jim podobní lidé existují i dnes), kromě toho jste se dověděli, že tito lidé se nikam neschovávají a ani stát se nepokouší je schovávat, “dívejte se mi na ruce!”, ručičky – hezky viditelné. Jejich role ve státní hierarchii se nijak zvlášť nevypichuje, to ano, ale že by někdo něco utajoval, tak to rozhodně ne. A to, co nás s vámi hlavně zajímá, není “schovávají-ukazují”, ale něco úplně jiného.
Co? No tohle! – nikdo z vás si nepoložil následující otázku: “Jaká je stranická příslušnost těchto lidí?”
Zvykli jsme si na to (tak nás natrénovali), že svět politiky je světem politických stran. Jedné, dvou, deseti, počet není podstatný, ale to, že “strana je naším kormidelníkem” považujeme za “předem dané”. “Jinak to nebývá a ani být nemůže.”
A tak je to na celém světě. Otřepaná fráze “vládnoucí strana” existuje ve všech jazycích. Lidé na celém světě si upřímně myslí, že politická strana, která vyhrála poslední volby a sestavila vládu, nic více a nic méně než že jim vládne. Právě tak – vládne. “Panuje.” My máme rozbité koryto, kdežto “oni” – vládu. “To jsou ale hajzlové!”
A právě proto, aby získali tu vyhlášenou vládu, jedni někam kandidují a druzí, ti hloupější pro ně hlasují. Většinou – srdcem. No a potom nastávají vášně a řev, sčítání volebních lístků a hladovky. A apelace k té samé vykřičené vládě, která, chtíc nechtíc, ale musí reagovat. Máme přeci demokracii. “Proč ten rozruch, občané?” A občané společně s uječenými občankami dávají se do křiku o narušeních a vyžadují potrestání viníků se vší přísností zákona.
A přitom my, aniž bychom odhalili nějaká státní tajemství, projevivše všeho všudy trochu zvědavosti, znenadání (překvapivě!) zjišťujeme, že v absolutně demokratickém státě (doufám, že nikdo nebude polemizovat s tím, že politický systém Anglie je jakýmsi etalonem toho, co lidé nazývají demokracií) existuje vrstva lidí, stojících jestli ne nad zákonem, pak určitě nad politickými stranami. Ukazuje se, že v demokratické realitě demokratický stát reálně řídí jakási nadstranická struktura.
Členem které strany byl Warren Fisher? A měla-li by sebenepatrnější význam jeho stranická příslušnost, dokonce i kdyby nějakou měl? A tak je to nejenom v Anglii. Demokracie kráčí vítězným krokem po planetě, s jistotou přecházejíc ze Starého světa do Nového, kde vidíme to samé. Členský průkaz které strany měl Edgar Hoover? Na jakých partajních schůzích sedával tento mocný muž, ovládající všechny ze svého místa? A při tom Hoover proseděl ne na schůzích, ale “u moci” doslova a do písmene od Iljiče do Iljiče. Od roku 1924 do roku 1972. Ani zakouřit si nešel. Vyměnilo se šest vlád, šest prezidentů a Hoover, představte si, seděl.
Takže Amerika i Anglie jsou státy sice demokratické, ale při tom velmi solidní, a protože v solidních státech není místa pro nějaké narážky či dvojsmyslnosti, tak již dlouho před tím, než se na světě objevili Hankey a Hoover, pro takovéto lidi zavedli název, nazývají je civil servants. Do ruštiny se to překládá jako “státní zaměstnanci”. Pro rusky hovořícího člověka je státní zaměstnanec každý, kdo má nějaký vztah k “vládě”. Ale ve “vyhlášených demokraciích” je to jinak, tam jsou politicians a jsou tam civil servants a v obecném povědomí tyto dva pojmy nesplývají.
Naše a vaše realita je popisována pomocí lidských slov a proto stát, který chce býti seriózním státem, se ke slovům, která a kterými ho popisují, chová velmi pedantsky.
Servant – to je sluha. Ten, který slouží. V ruském státnickém jazyku je také výraz “sluha lidu”, vyjadřující, že státní zaměstnanec neslouží jen tak někomu, ale lidu, což je ruským lidem odedávna považováno za absurditu a je vděčným objektem lidového humoru. Jinak je tomu však v anglickém nejenom jazyku, ale i ve státním “prostoru”.
Civil – znamená občanský, civil war je občanská válka, válka, která se vede mezi občany téhož státu, z civil pochází i slovo civilization – civilizace, civilizovaný stát je stát ve kterém žije ne jakýsi lid, ale – občané, a přitom civilization to není jenom civilizace, ale ještě také kultura, sloveso civilize znamená “zkulturnit”, civilizovat, tedy naučit někoho co je to občan a co je to společnost skládající se z občanů. Kromě toho je civil též synonymem slova polite, což znamená “zdvořilý”, “uctivý”.
Jinými slovy, civil servant je ten, kdo slouží občanům. Demagogie? No, v jistém smyslu ano. Slova, slova, slova… Ta slova však získávají naprosto konkrétní smysl, když zjistíme, že v Anglii je civil servant ten kdo pracuje v Her(His) Majesty’s Home Civil Service.
Civil Servant to není jakýkoliv státní úředník, ale pouze ten, který pracuje pro Korunu.
Warren Fisher, “tajemník”, “vedoucí aparátu Vlády”, nepracuje pro Vládu a není Vládě podřízen. On je – sluha.
Jestliže se díváme na fenomén Moci pod tímto úhlem, začínají být pochopitelné i neúspěchy “mladých demokracií”, příliš věřících deklaracím a neschopných, nebo netoužících pohledět “za fasádu”, skrývající ne úplně demokratickou nádivku. “Staré demokracie” mají to, co chybí těm “mladým”, mají kámen založený do vrcholu klenby, mají Korunu.
V jejich stavení nejsou pouze sluhové, ale i Hospodář.
Převzato z ostrova Janiky
