Dveře ve zdi – 31: Versailles, bělogvardějci a krupicová kaše

Uděláme první krok: 18. ledna 1919 začala Pařížská konference a již za tři dny, 22. ledna, učinil prezident Wilson neočekávané oficiální prohlášení. Vyzval strany, účastnící se občanské války v Rusku, aby usedly za jednací stůl. Bylo navrženo i místo, kde měl být ten kulatý stůl umístěn, ostrov Prinkipo (to je Řecky, Turecky je to Büyükada) v Marmarském moři. (Ironií osudu najde za několik let na tomto ostrově útočiště vypovězený z SSSR Trocký.)

Sovětská vláda, zastoupená Leninem, se toho okamžitě chytla oběma rukama, což je naprosto pochopitelné, protože jednání pod mezinárodní záštitou nejenže umožňovala zastavit hrůzy občanské války, ale pro bolševickou vládu to byla možnost, jak vyjít z izolace a "ukázat se světu".

Záměr se nezdařil kvůli reakci "bílých". Ti (popichováni Francouzi) nejen že odmítli, ale doprovodili odmítnutí demonstrativní pózou "ukřivděných", prohlásivše, že sama myšlenka o jednání je "uráží". Ze strany "bílých" to bylo velmi krátkozraké. Jenomže jim se zdálo, že jsou již jenom krůček od vítězství, takže vsadili vše na jednu kartu a všechno také prohráli.

Ale k čemu potřebovali jednání Američané? Co jim bylo do ruské občanské války?

Bylo, a bylo jim do ní hodně moc.

Odhoďme dnešní verzi tehdejších událostí, nejen že ji k ničemu nepotřebujeme, ale spíše by nám vadila. Zkusme se podívat na to, co se dělo očima současníků. A tehdy bylo všem "vysokým stranám" známo, že chování USA v poválečné Evropě je diktováno následujícími důvody: "… liquidate the Allied military intervention in Russia and… …build a strong democratic Germany that could act as a stabilizing force."

Přičemž jedno automaticky vyplývalo z druhého. A nejenom to, oba tyto cíle byly v přímém rozporu s francouzskými zájmy. Silné, Evropu "stabilizující" Německo, spoutávalo Francii ruce i nohy. K tomu ovšem bylo nutné zabránit rozpadu Ruska, protože jinak by Německo bylo vtahováno vakuem vytvořeným na jeho východních hranicích. Ten plán předpokládal ještě i vytvoření "kordónu" mezi Německem a Ruskem, aby byly blokovány možné francouzské snahy kanalizovat "německou agresi" na východ.

S Německem, s jeho funkčními, "zajetými" politickými instituty té doby, bylo všechno více méně jasné. Ovšem v Rusku se to všechno mělo teprve "vyvinout", takže "sanitární kordón proti bolševismu" sloužil nejenom jako barikáda na cestě Německa, ale měl i druhou roli. Ze strany SSSR byl nejenom štítem, ale i stěnou baňky. Američané dosáhli svého většinou díky tomu, že jejich cíle ve vztahu k páru Německo-Francie, v té či oné míře, odpovídaly anglickému pohledu na "věci". To, co Američané "prosadili", působilo tak silným dojmem, že později, když Senát odmítl ratifikovat "Pařížské dohody", američtí nacionalisté veřejně a velmi hlasitě kladli Wilsonovi za vinu, že místo toho, aby "přemýšlel o budoucnosti Ameriky", hájil ve Versailles zájmy Německa a bolševiků. Tento ideologický "bílý šum" byl ovšem vytvářen z vnitroamerických politických důvodů, které zde rozebírat nebudeme, ale samo o sobě je zaměření protiwilsonovské propagandy příznačné.

Takže úsili o podporu bolševiků bylo čirým pragmatismem. Bolševici od počátku vystupovali pod heslem "internacionalismu", což jim, sice na jiných základech, ale přece, umožnilo znovu dát dohromady rozpadající se před očima Rusko, zatímco "bílí" Rusko bourali. Nejenom činy, ale i slovy, nejenom slovy, ale i činy.

Masa sledující televizi svýma jednoduchýma ušima nechápe, že heslo "jednotné a nedělitelné Rusko" bouralo Rusko razantněji než atomová bomba. Problém spočívá v tom, že "správné" heslo by bývalo muselo znít následovně: "Jediná a nedělitelná Ruská říše" (což se potvrdilo v případě SSSR, který byl, nyní již "sovětskými národy", vnímán a chápán jako jednotný a nedělitelný). Ovšem "bílí" byli proti Říši, byli za republiku. Heslo "jednotná a nedělitelná Republika Rusko" však nemilosrdně odsekávalo národnostní okraje, kterým Prozatímní vláda stihla právě včas a maximálně předvídavě darovat základy státnosti. Ke stejnému nápadu s Republikou Rusko se vrátili později, v dobách Perestrojky (nyní se nazývá RF), a s důsledky výbuchu této ideologické bomby se může každý bez problémů seznámit.

Mimochodem, kdyby byli bývali "bílí" zahájili jednání s bolševiky, kdyby byli ochotni ke "spolupráci", k čemuž je postrkovali Američané a částečně i Britové, byli by bývali měli historickou šanci. Získali by nejenom možnost účastnit se výstavby státu, prolilo by se podstatně méně krve, stezky ruské historie by byly přímější, mravy by byly jemnější, a co je nejdůležitější – daleko lepší by to bylo s myšlením. Vnímaný obraz světa by byl daleko složitější. A právě ta složitost v přemýšlení katastroficky chyběla v pozdním SSSR. Ideologická jednoduchost (chápaná jako ideologická čistota) nevydržela srážku se složitostí.

Kdesi (myslím, že u Sergeje Kara-Murzy) jsem narazil na myšlenku, že v době perestrojky se projevil "hlad" po hezkých obrázcích, po "vjemech." Ten hlad byl však primárně ideologickým hladem, tišeným až příliš zjednodušeným popisem reality.

Byli jsme živeni stále stejnou stravou, a jíte-li den po dni stále totéž, přejí se krupicová kaše i kaviár. A přemlouvání, doprovázející krmení lžičkou, moc nepomáhá.

Ať už je to jakkoliv, Bůh dává lidem k dispozici široké pole zázraků, kde vzchází to, co tam zasejeme. A lidé tam sejí své domněnky a představy. Nic jiného nemají k dispozici. A "bílí" svou nesmiřitelností sami nad sebou postavili kříž. Ale jejich věc nezemřela (v našem světě nic neumírá) a ideologičtí dědicové "bílého hnutí" dostali v roce 91 šanci na revanš, kterou stoprocentně využili. A k tomu abychom se přesvědčili, zač stojí "bílá idea" nemusíme cestovat časem do minulosti. Nezávisle na tom, jaký máme k "bílé idei" vztah, nelze nevidět, že když vzniká potřeba silného Ruska, pak je to ne díky, ale navzdory "bílým". Přitom není podstatné, kdo potřebuje silné Rusko, zda Rusové, nebo někdo jiný. V takovém případě, jak se zdá, "bílé" nikdo nepotřebuje. Chybí jim to nejdůležitější – chybí jim sjednocující idea.