Dveře ve zdi – 37: Setkání s otcem hnutí rastafari

Reklama


Kdo z nás v dětství nesnil o dobrodružstvích? "O lodích, o lidech, o dalekých krajích"? Tím se od nás Ho Či Min, který tehdy nejenom že nebyl Ho Či Minem, ale který se ani Ho Či Min nejmenoval, naprosto ničím nelišil. Vítr touhy zadul, uchopil a nesl do neznáma malinkého pomocníka lodního kuchaře, který poprvé v životě uviděl "vlny vysoké jako hora".  Jenomže kromě touhy po dobrodružství měl i cíl – chtěl na vlastní oči uvidět, jak je to u Francouzů zařízeno, jak to funguje, jaká jejich vlastnost je činí tak mocnými. Budoucí strýček Ho se chtěl dostat dovnitř, chtěl proniknout k podstatě, chtěl vyzvědět tajemství bílého muže.

Domníval se, že stačí odhalit jakési tajemství a bude možné svrhnout jařmo uvalené Francouzi na Indočínu. Od dětství slýchával, jak o tom drbali dospělí, a ti jsou na celém světě stejní, jak se jich pár sejde, hned začínají probírat "politiku", a vždycky je to o tom, že my jsme všichni skvělí a zasloužili bychom si daleko lepší osud, a kdyby nebylo čísi zlé vůle, už dávno bychom žili v ráji, jenomže není spravedlnosti na zemi a není ani výše, ale dalo by se to napravit kdybychom se zbavili toho jařma, v tomto konkrétním případě francouzského.


A ti chytřejší dospělí ještě šeptem dodávali, že pomoci v té vznešené věci by mohli Japonci, Angličané nebo Američané. Samozřejmě, ani Japonců, ani Angličanů, ani Američanů se nikdo na nic neptal, ale v kterékoliv indočínské vesničce ztracené v džungli všichni s určitostí věděli, že kdesi je Japonsko, Britské Impérium a USA, kterým se i ve spánku zdá o tom, jak co nejlépe pomoci těm otrhancům, strhaným od sázení rýže, zbavit se francouzského jha.


Zážitky z dětství jsou v nás usazeny pevně, a tak jen co trochu povyrostl, Ho Či Min se rozhodl všechno poznat na vlastní oči. Přání, mimochodem, chvályhodné. V průběhu několika týdnů uviděl po cestě nejenom vlny, lodní kuchyni a hrnce, ale i Singapur, Kolombo a Port Said, a nakonec se octl v Marseille. Podle evropských měřítek nebyla Marseille místem nutně vyvolávajícím až takové nadšení, ale na maličkého pomocníka lodního kuchaře, jež se všem představoval jako Ba (což znamená "třetí syn"), a který právě vstoupil na půdu Francouzské republiky, město udělalo dojem vskutku impozantní.  A když v kavárně, do které zašel, neboť v kapse mu cinkalo tvrdou prací vydělaných celých deset franků, ho kdosi oslovil "monsieur", byl náš Ba doslova a do písmene vyřízen. "Tý jo-o-o…" V dopise, který okamžitě odeslal domů, napsal, že "Francouzi ve Francii se vůbec nepodobají těm Francouzům, které známe", a dojem ještě zvýšil o několik řádků níže "pohybujícími se domy", jak nazval pro Evropana běžné vagónky tramvaje.


Zároveň Ba předvedl, že i když dorazil přímo z Indočíny, je zjevně člověkem mimořádným. Hned potom, co odeslal dopis domů, sepsal též dopis prezidentovi Francouzské republiky. Povšimněme si, že budoucí též prezident, velmi rád psal. A to ještě není všechno. Ho Či Min nejenom rád psal, ale navíc se nestyděl napsané rozesílat na nejrůznější adresy. První pokus se, pravda, nevydařil. V dopise francouzskému prezidentovi byla budoucím vietnamským prezidentem vyjádřena prosba o přijetí ke studiu na takzvanou Koloniální školu, která připravovala státní úředníky pro práci v koloniích. Francouzský prezident s odpovědí nějak nespěchal a Ho Či Min, poté co spolu s lodí navštívil ještě Le Havre a Dunkerk, vypravil se, pln dojmů, zpět do Saigonu.


Samozřejmě, že po Marseille s jeho tramvajemi Saigon na světaznalého pomocníka lodního kuchaře již žádný dojem neudělal a při první příležitosti, a ta na sebe nenechala dlouho čekat, se Ho Či Min opět nechal najmout na loď a dovolil větru touhy zadout do svých plachet.


To bylo v listopadu 1911. Tentokrát se Ho Či Min vrátí do Indočíny až za třicet let. A vrátí se ne jako pomocník lodního kuchaře, ale jako profesionální revolucionář.


Ale zatím se podruhé objevil ve Francii. Tam se ukázalo, že pomalá byrokratická mašinerie na jeho žádost nezapomněla a kancelář prezidenta proinformovala Ba, že se může stát posluchačem Koloniální Školy standardním způsobem. K přijetí je třeba předložit příslušné dokumenty, a také si opatřit takovou maličkost jako osobní doporučení generálního guvernéra Indočíny. Tento detail poslal kariéru koloniálního úředníka pod kytičky, ale mládí je hezké tím, že nedovoluje člověku dlouho truchlit a Ho Či Min se rozhodl, že když už nemůže prošoupávat kalhoty ve škole, tak místo toho že uvidí svět.


A uviděl ho.


Nechal se najmout na loď plující do Afriky, o které věděl jen to, že "je tam větší horko než ve Vietnamu".  Z horka strach neměl, a tudíž neměl strach ani z Afriky, a tak opět zvedl kotvy.


Následující zhruba tři roky strávil na moři. A kde všude za ty tři roky nebyl! A co všechno neviděl! A uviděl kromě Francie a Paříže, kterou bude milovat celý život, také Alžír, a také Tunis, a také Maroko, Indii, Saúdskou Arábii, Senegal, Súdán, Dahomey, Madagaskar a spoustu dalších míst s neméně exotickými názvy. Jako Rio de Janiero a Buenos Aires. Nebo jako Londýn. Nebo Boston. Nebo San Francisco.


Nebo New York.


Dnes se má za to (zase to slovní spojení, těžké jsou hříchy naše), že Ho Či Minova cesta životem je plná hádanek a tajemství. Není tomu tak. Původ "záhad a tajemství" je v tom, že na rozdíl od mnoha známých politických figur (jako například Mao, nebo Trockij) si Ho Či Min nikdy nevedl deník, nenapsal paměti, nevyléval si srdce před životopisci, zkrátka nezabýval se vytvářením závěsu, za kterým by se schoval. Je to překvapivé, ale nejenom obyčejní zvědavci, ale i lidé, kteří si říkají historikové, s jakousi, v běžném životě nevídanou dobrosrdečností, věří tomu, čemu se normálně věřit nedá. Takže co se toho týče, zachoval se Ho Či Min před historií čestně – nevyprávěl o sobě pohádky. Možná proto, že do určitého okamžiku ho ani nenapadlo o sobě přemýšlet jako o cosi znamenající figuře.


A právě tato okolnost nám umožňuje nerozptylovat se výmysly a neztrácet čas jejich vyvracením. Kromě toho, některé fragmenty nám známého Ho Či Minova životopisu nám umožňují leccos rozeznat, protože většinou spíše než o nějaká tajemství jde o schopnost dívat se správným směrem a nenechat se rozptylovat "memoáry".


Například takový malý detail – v New Yorku se Ho Či Minovi dostalo té cti, že byl představen Marcusovi Garveymu. Cože, vy nevíte, kdo to je? No nic, neberte si to tak, to neni nic tak hrozného, dokonce i takový Winston Rodney (po kom asi dostal křestní jméno, vezmeme li do úvahy, že se narodil v roce 1945?), kterého svět zná spíše jako "Planoucí kopí", se rmoutí, protože no one remembers old Marcus Garvey:



Hezky zpívá. Aby ne, vždyť Marcus Garvey mebyl nikdo menší než jeden z proroků (skutečných, náboženských proroků) hnutí rastafari, které je dnes známé po celém světě.


Ovšem počátkem XX století to bylo jinak. Marcus Garvey ještě nebyl prorokem ani doma, ani v cizině, ale byl "nakladatelem, novinářem a řečníkem". Úplně jako dneska, na koho se podíváte, určitě to bude novinář a řečník. Dnešní novináři a řečníci mají do proroků daleko, jenže Marcusovi Garveymu se ten trik povedl.


Narodil se na Jamajce, tam chodil do školy a tam se, díky zájmu o tištěné slovo, stal sazečem. A od sazeče vždy vedla přímá cesta ke stávkám a proklamacím, takže když se ocitl na černé listině (což na Jamajce není problém), plynule navázal vydáváním vlastních novin s názvem The Watchman. Člověk s takovým talentem na svobodě nemůže zůstat nepovšimnut, a tak se Marcus dostal do Londýna, kde se neflákal, nýbrž studoval právo a filozofii a  ve volném čase zdokonaloval své řečnické umění ne v talk show, ale v Hyde Parku, kde se sice projevy nemonitorují, kde ovšem od psychicky nevyrovnaného posluchače můžete lehce dostat pěsti do ciferníku, nebo vás nespokojená posluchačka přetáhne deštníkem, takže mistrovství živé řeči tam dosahuje neobyčejných výšin.


No a když se Garvey dostatečně vzdělal a dostatečně nabrousil svůj jazyk, poslali ho Angličané zpátky na Jamajku s nálepkou pravdu hledajícího "nakladatele, novináře a orátora". A z Jamajky se rovnou vydal vydávat a řečnit do Ameriky. Amerika, to je země možností a schopný Garvey se rychle stal předním "černým nacionalistou", což americké vládě, samozřejmě, nemohlo být nijak po chuti. Nacionalismus se vždy hodí pro ty druhé, ale nikdy ne pro nás. Proč tedy Garvey hned nedeportovali? Dobrá otázka. Ale na dobrou otázku je i dobrá odpověď:


Lidé si nepamatují nejen to, kdo byl Marcus Garvey, oni si také nepamatují, že USA na počátku XX. století nebyly těmi USA, které známe dnes. Stejně tak si nepamatují, že tehdy, v předvečer První světové války, hlavní hráči, představovaní Angličany a Němci, šmejdili po teritoriu USA, jak se jim zachtělo – špiónili, vyhazovali do vzduchu, sabotovali, všelijak dováděli a jen Bůh ví, čím vším se zabývali. Málo kdo také chápe, v jakých podmínkách přišly na svět, rostly a sílily americké tajné služby, které měly vynikající učitele, kteří učili nejenom svým příkladem, ale navíc velmi bolestivě trestali. Žák tak odmalička chápal, že dobře zvládnutá lekce je v první řadě v jeho vlastním zájmu, a to, že dnes je učení těžké a bolí znamená, že zítra to bude bolet už někoho jiného. "Jen nás nechte vyrůst!"


To, co provozoval v ulicích New Yorku Marcus Garvey, nebylo na první pohled vůbec v zájmu USA, k čemu potřebovali "černý nacionalismus"? Ovšem uplynul jeden den, uplynul druhý, uplynul měsíc, Garvey řečnil a řečnil, vydával, redigoval, a potom se z ničeho nic ukázalo, že není jenom "nacionalistou" ale také "panafrikanistou". Ten kdo se domnívá, že sjednocovat lze jenom Turky nebo Slovany se mýlí. V předponě "pan" není nic mimořádného, a jestliže existuje "panturkismus" a "panslavismus", proč by nemohl existovat "panafrikanismus"? Tak tedy vznikl. Ale jestliže se "černý nacionalismus" nehodil Američanům, ale zato se docela hodil hrdým Britům, pak s "panafrikou" požadující okamžitě osvobodit a sjednotit obyvatele Černého kontinentu to bylo úplně obráceně. Afrika s předponou "pan" se moc hodila Američanům, zato se vůbec nehodila Angličanům.


garvey


A při tom generátorem těchto dvou, zdálo by se vzájemně se vylučujících idejí, byl na americké půdě jeden a týž člověk – Marcus Garvey! Ačkoliv byl v podstatě nepřítelem jak USA, tak Britského impéria, podařilo se mu být jim oběma užitečný. A po tomto provaze, nebo přesněji, po tomto ostří nože, se mu dařilo pobíhat sem a tam skoro patnáct let. Až v roce 1925 "anglická složka" v jeho ideologické dvojjedinosti převážila americké zájmy a pod osobním dohledem Edgara Hoovera byl vykonstruován proces, ve kterém se díky křivému svědectví podařilo posadit Garveyho na pět let do vězení. Odseděl si půldruhého roku, načež ho propustili a deportovali na Jamajku, odkud zamířil přímo do Londýna a tam pokračoval v tom, co uměl, totiž vydávat, psát a řečnit. Jeho chvíle přišla opět v roce 1936, když začala "italská agrese" proti Abissinii (dnešní Etiopii), tehdy se Marcus Garvey věnoval ideologickému zabezpečení boje "prastarého afrického naroda, bojujícího proti italským fašistům". Zkrátka byl to velmi, velmi schopný a velmi, velmi chytrý člověk ten Marcus Harvey.


Vraťme se však k Ho Či Minovi a k jeho překvapivým stykům s jamajským chytrolínem žijícím v New Yorku. Mohl se s Garveym zkontaktovat sám od sebe? Ne, v žádném případě. Ale při tom právě u Garveyho se mohl budoucí Ho Či Min lecčemus naučit. Byl to právě Garvey, kterému se nějak dařilo spojovat pohled nacionalisty a imperialisty, což se Ho Či Minovi v budoucnu tak hodilo. Ovšem Garvey, právě proto, že byl tak schopný a tak chytrý, by v žádném případě nedovolil jen tak někomu se k sobě byť jenom přiblížit. A to nehovoříme o tom, že Angličané a Američané, bedlivě sledujíce jeho styky, by k takto cennému člověku pustili naprosto neznámého pomocníka lodního kuchaře jménem Ba maximálně na vzdálenost dělového výstřelu.


Ba však překážky překonal a s Garveym se sblížil. A to znamená, že Ba, který ještě nebyl Ho Či Minem, neztrácel na svých cestách zbytečně čas, a že ke břehům Ameriky, na rozdíl od břehů Francie nepřiplul s prázdnýma rukama. Protože k tomu, aby, když se ocitl v New Yorku, zamířil do Harlemu a setkal se s Marcusem Garveym, potřeboval magické slovo, potřeboval mandát.


Přeložil Hamilbar, převzato odtud.


Převzato z ostrova Janiky

Přejít do diskuze k článku