Dveře ve zdi – 40: Nguyen proklovl skořápku

Reklama


Květen 17, 2012

ww


House informoval Nguyena Patriota, že americká delegace obdržela exemplář jeho "Požadavků" (asi stojí za to připomenout, že skutečným adresátem "Požadavků", tím kdo mohl fakticky něco změnit v osudu národů Annamu, byla ve skutečnosti Francie), že je Patriotovi vděčný za to, že nejenže obětoval špetku svého drahocenného času a zaslal Američanům plod svých úvah, ale i za to, že jim neopomněl poblahopřát k vítězství. House byl nejenom vysoce inteligentním, ale i velmi zdvořilým člověkem, nepotřeboval hrát si na jižanského gentlemana, on jižanským gentlemanem byl.


Tím ovšem radosti budoucího vietnamského presidenta neskončily. Následující den dostal Patriot z Houseovy kanceláře zprávu, že se nemusí obávat a že president Woodrow Wilson bude s "Požadavky" určitě seznámen.


Mimochodem, v Ho Či Minově biografii, vydané v současnosti ve Vietnamu, se tvrdí, že existuje ještě třetí Houseův dopis Ho Či Minovi, obsahu, tak říkajíc, více osobního, což ovšem Američané nepotvrzují, odkazujíce na to, že v archivech Ministerstva zahraničí není v údajích o expedované poště v příslušném období nic, co by existenci takového dopisu potvrzovalo. To ale není až tak důležité, stejně jako není až tak důležitý obsah dokumentů. Důležitá, a přitom důležitá do té míry, že její význam snad ani nelze přecenit, je sama existence korespondence.


Velmi dobře to pochopili Francouzi, stejně jako to, proti komu je namířeno ostří intriky.


Kancelář presidenta Francouzské Republiky okamžitě kontaktovala Alberta Sarrauta, který nedávno opustil post generálního guvernéra Indočíny, předala mu všechny Paříži známé údaje o Nguyenu Patriotovi a požádala ho, aby potvrdil autorovu totožnost. Sarraut se spojil s indočínským resident superieur a v odpověď na svůj požadavek obdržel telegram s nepříliš potěšujícím obsahem – Nguyen Ái Quoc je reálně existující člověk a jeho "Požadavky" již obíhají v Hanoji, kde vyvolávají všelijaká nepotřebná hnutí mysli.


Ovšem ani Američané neseděli na zadku. Přestože všechny jejich myšlenky byly zaměřeny na Evropu a všechno své úsilí tratili na ni, Američané chápali, že Evropa není ohraničena Evropou, že Evropa nekončí v Evropě, a tak si našli čas i na Indočínu. Zdá se, že se svými kanály dověděli o požadavku, týkajícího se identity Nguyen Sinh Cunga-Nguyen Tat Thanha-Paula Tat Thanha-Nguyen Ái Quoca a tak raději vytáhli z možné budoucí bomby roznětku. Okamžitě zorganizovali interview Nguyena Patriota americkému korespondentovi čínského časopisu Ji Če Pao (absolutně netuším, co to znamená) akreditovanému v Paříži a Nguyen Patriot nabídnutou šanci využil a nahovořil v interview všelijaké věci, jak o sobě, tak o životě, co není peříčko.


Leč vraťme se k faktu korespondence s Housem. Dnes je tento člověk z jakýchsi důvodů, zřejmě toho nejvyššího stupně důležitosti, důkladně odstraněn z kolektivní paměti lidstva. Ale to je dnes. Jenomže tehdy o plukovníkovi Housovi věděli všichni, stejně jako dnes, kdy každý blbec ví, kdo je to doktor House. A to, že tehdy nebyla televize, věci nijak nevadilo. Dokonce naopak, hlavy lidí byly na počátku XX. století podstatně méně zaneřáděny všelijakými ptákovinami. Takže člověk dopisující si s plukovníkem Housem vzlétal do nadoblačných výšin. Kdo byl včera nikým, stával se vším, stačilo se jenom lhostejně zmínit, že včera, tedy, mně přišla odpověď od člověka jménem Edward Mandell House.


– Cože, od toho?
– No jasně. Od plukovníka. A co je? Už předevčírem mi odpověděl. Děkoval…


Ještě včera fotografie retušující, nic neznamenající Nguyen Patriot náhle nabral na vážnosti. Po této náhlé metamorfóze se s ním nestyděli stýkat lidé stojící velmi vysoko. Například se s ním z pověření vlády ihned setkal na "osobní schůzce" již výše zmíněný bývalý generální guvernér Albert Sarraut, v té době ministr kolonií. Kdyby si byl býval Nguyen přál, jistě by býval mohl lehce získat  od monsieur Alberta doporučení k přijetí na školu připravující koloniální kádry, ovšem k čemu by mu nyní bylo doporučení, že. Na Sarrauta udělal Nguyen Patriot tak mimořádný dojem, že mu okamžitě byli přiděleni dva agenti k non-stop dohledu. Ta opatření byla ale poněkud opožděná.


Stejně tak se zpozdila i reakce vietnamských "staropatriotů" žijících v Paříži, kteří nevydrželi zkoušku závistí a odvrátili se od "chlapečka Nguyena". Dějiny k nám dokonce donesly, jakými výrazy se ta závist projevovala. "Co se také dalo čekat od takového vesnického balíka z Nghe An?" Udělali by samozřejmě lépe, kdyby se místo prskání nechali najmout na loď, zajeli do New Yorku, tam si popovídali se soudruhem Marcusem a poučili se od něj. Ovšem sedět v Paříži bylo, jasná věc, daleko příjemnější. Nábřeží Seiny, šansony, vůně pražených kaštanů, no a samozřejmě Moulin Rouge, kdepak nějaký Harlem.


Ale zatímco přátelé nacionalisté budoucího strýčka Ho pomlouvali, osud mu poskytl další booster – všiml si ho Leon Blum. Blum byl socialista, budoucí francouzský premiér, a vůbec, jak se říká, "známý politik". Ovšem politici, stejně jako socialisté, bývají různí. Řekněme takový Attlee byl socialistou a při tom imperialistou. Přitom jedno druhému vůbec nevadilo, ale dokonce pomáhalo. (Trochu odbočím – Attlee nebyl prostě socialistou, ale fabiáncem, stejně jako, mimochodem, všichni angličtí premiéři z řad labouristů. Američtí pravičáci, kteří za patrioty považují jenom sebe, mají za to, že fabiánství se vetřelo i do Ameriky, že fabiáncem byl i Roosevelt, provádějící v Americe socialistické reformy, a OSN považují za nástroj stvořený týmiž pikle kujícími fabiánci k vybudování socialismu na celém světě). Na příkladu Attleeho je vidět, že socialismus a imperialismus jeden druhému nikterak neprotiřečí. Ovšem příklad francouzského socialisty Leona Bluma ukazuje, že socialismus nejenže nemá jen jednu tvář, nemá ani pouhé dvě. Blum byl socialistou antiimperialistou, a jako takový byl rozhodným odpůrcem koloniálního systému.


Je dobré a velmi správné býti antikolonialistou. S jednou výhradou, a totiž, že se bavíme o cizích koloniích. Blum byl ale originál, bojuje s kolonialismem, pro nikoho nečinil v tomto ušlechtilém díle žádných výjímek, dokonce ani pro rodnou la belle France. Domníval se, že Francouzům a Francouzkám se uleví, zbaví-li se periferie. Podezírám ho, že kdyby v tehdejší Paříži jezdily trolejbusy, jezdil by do práce trolejbusem. A stál by frontu na zastávkách. A je jasné, že kolem náhle populárního Nguyena Patriota nemohl Blum projít jen tak. Také neprošel.


V prosinci 1920 Leon Blum osobně pozval Nguyena Patriota na sjezd socialistů v Tours. Přičemž Nguyen nebyl pozván na sjezd coby "Nguyen", ale jako delegát zastupující na sjezdu národy utlačované Indočíny. Nic víc a nic míň. Kdesi, v pro Nguyena nedohlédnutelných výšinách, se rozhodli, že když už je tak známý Patriot, použít ho ve vnitropolitické, vnitrofrancouzské hře.


Na sjezdu Nguyen předvedl, že je sice vesničan, ale vesničan "všemi mastmi mazaný". Předvedl, že jeho cvičení v mluvení a psaní nepřišla nazmar. Vystoupal na tribunu a přednesl vášnivou řeč. Na závěr pateticky zvolal: "Jménem lidstva, jménem všech socialistů, socialistů levých i pravých, obracíme se na vás, soudruzi. ZACHRAŇTE NÁS!"


Sál povstal a následovaly ovace vstoje. Byla to chvíle triumfu malinkého "člověka z kolonií", který dokázal donutit Evropany, aby ho vyslechli. Který je dokázal donutit, aby mu tleskali. Byl to okamžik zrození politika. Nguyen proklovl skořápku.


Včera ještě nikdo, dnes jestli ne vše, pak již určitě mnohé. "Figura".


Figura, kterou lze hrát.


Přeložil Hamilbar, převzato odtud.

 

Převzato z ostrova janiky

Přejít do diskuze k článku