Dveře ve zdi 67f: Americké umění – bojovat Čínou

Reklama


Přeložil Hamilbar, převzato odtud


Když už nás vyprávění dovedlo až ke složitostem jaderné problematiky, tak ještě než se z té houštiny vymotáme, předhodím vám ještě jeden fragment neuvědomované a proto neviditelné, nebo možná neviditelné a proto masovým vědomím neuvědomované reality. Všichni si pamatujeme vraždu Roberta Kennedyho v roce 1968 (rok 1968 je vůbec zajímavý rok, událo se toho v něm tolik, až se z toho protáčejí panenky, osmašedesátý je jedním z “osudových okamžiků” lidstva), stejně jako si pamatujeme vraždu jeho staršího bratra a k těmto vzpomínkám se pojí i verze, podle které Robert Kennedy, vedoucí v té době velice úspěšnou volební kampaň, byl zavražděn proto, aby nemohl v případě vítězství nařídit nové vyšetřování “vraždy století“. Za hranicí vnímání však zůstává ta velice důležitá skutečnost, že Robert Kennedy byl přesvědčeným (“ideovým”) odpůrcem rozšiřování jaderných zbraní. Jeho osobní názory byly jeho osobní názory a měl na ně samozřejmě plné právo, ovšem osobní názory člověka, ocitnuvšího se na postu prezidenta USA znamenají, že se shodují s názory, když ne celé vládnoucí elity, tak minimálně té její části, která v daném případě prosazovala Roberta Kennedyho do čela výkonné vlády státu.


Leč Robert Kennedy se do čela nedostal, dostal se na onen svět a prezidentem se bez překážek stal Nixon a jaderné technologie si opatřilo několik ne úplně bezvýznamných států, a jestli někdo, tak SSSR se s nimi určitě o jaderná tajemství nedělil.


Tož tak… O čem že jsme to mluvili? Aha, o Číně. Takže co se týče Číny a stalinské politiky ve vztahu k ní – asi jste již zapomněli, z čeho jsme začali, a začali jsme z toho, že koncem války se SSSR mohl pokusit ve vztazích s Čínou realizovat tři scénáře. Pouze tři, pokud nehovoříme o “alternativním románu”, ale o realitě. Probrali jsme společně dva – ten, v jehož důsledku existuje svět, ve kterém žijeme a ten, ve kterém by (“BY”) se SSSR mohl pokusit dotáhnout Čínskou zeď až k Tichému oceánu a následně se zbraní v ruce hájit nezávislost Mandžuska proti Číně a USA. Kromě celé řady dalších věcí by takovýto pokus znamenal i změnu zahraničně-politických priorit a přenos veškeré “váhy” z evropské “orientace” na dálněvýchodní, i když hlavní cíle Ruska (ať už se nazývalo jakkoliv) se nacházely, nacházejí se a vždy se budou nacházet na západ od něj, neboť právě tam se nachází hlavní hrozba samotné existenci státnímu útvaru ruských lidí (jak se při tom nazývá a jakou vyznává ideologii je naprosto nepodstatné). Z pochopitelných důvodů, z nichž část byla rozebrána v předcházejícím příspěvku, byl scénář číslo “dva” vyřazen.


Ale kromě těchto dvou existoval i třetí scénář.


Vypadal následovně – SSSR k sobě připojuje Mandžusko jako další sovětskou republiku. A jakkoliv by se to někomu mohlo zdát překvapivým, tento scénář by Američané podpořili. Podpořili by ho z těchže důvodů, kterými se řídili, když vrhnuvše na váhy veškerou svou váhu, nedovolili ani Japoncům, ani Rusům, ani Číňanům vytvořit dálněvýchodní nárazníkový stát. Je jasné, že v případě “vstupu bratrského Mandžuska do svazku SSSR” by “imperialisté spustili jekot” v novinách, tehdejší senátoři McCainové by jeden přes druhého předkládali rezoluce, jednu strašnější než druhou, zkrátka bylo by spousta rachotu a světelných efektů, ale to by bylo “na povrchu”, slovy, ale ve Skutečnosti, “pod stolem” by takovému vývoji událostí USA všemožně napomáhaly a dělaly by to nejenom proto, že v tom případě Rusku a Číně zůstávala společná hranice, což USA mohly kdykoliv použít ve svém vlastním zájmu, ale i z následujícího důvodu: koncem Druhé světové války žilo za Uralem, na Sibiři a na Dálném východě 15 mil. “sovětských lidí”, kdežto “loutkový stát Mandžukuo” v téže době obývalo přibližně 50 mil. “Mandžuů”. “Nás je milion, jich je milion, ostatní jsou Číňani.” Padesát miliónů sovětských občanů “čínské národnosti” znamenalo fakticky okamžité, v průběhu pouhých dvou až tří let uskutečněné počínštění Sibiře. A Američané by získali možnost touto skutečností hrát, používajíce při tom tuto darovanou dvousečnou zbraň současně proti SSSR i Číně. “Rozdělený národ”, “historická vlast”, “znovusjednocení” a takové tyhle věci. Hra s názvem “Propusť můj lid” je stará jako sama Bible.


Ale protože Stalin býval nejenom Předsedou Rady ministrů SSSR, ale též seminaristou a tudíž bibli dobře znal, tak scénář pod číslem “tři”, v Kremlu pravděpodobně ani neposuzovali, ale rovnou ho zmačkali a hodili do koše.


V závěru našeho čínského tématu se ještě jednou vrátíme k pojmu “válka”. Existuje taková moc hezká knížka o Číně, jmenuje se The Dragon and the Foreign Devils, napsal ji Harry G. Gelber a číst ji bylo pro mě požitkem, nemluvě o tom, že mě těší, že existuje ještě jeden člověk, který vidí “svět” stejně jako já. Jako výraz skromnosti by asi bylo lepší napsat – “vidím “svět” zhruba tak jako on”, to ale není podstatné, podstatné je to, že stále více lidí se začíná zamýšlet nad fenoménem války a pomocí přemýšlení dochází ke stejnému závěru. Například Gelber, zkoumaje “stát” a “válku”, zjišťuje, že “síla” státu, jeho “váha”, jeho “moc” se skládá z moci vojenské, ekonomické a diplomatické. Ve skutečnosti je těch složek dokonce více, ale i tři výše uvedené stačí, aby bylo jasné, o čem je řeč.


Začneme s toho, že tato trojjedinost znamená závislost jedné ze složek na zbylých dvou. A to, že jste nuceni kompenzovat relativní slabost jedné z nich pomocí dvou zbývajících. Je zřejmé, že jsou-li vaši diplomaté “slabí”, jste nuceni tuto slabost podepírat vojenskou mocí. Jakmile začnete přemýšlet “tímto směrem”, vyjasňuje se, že systém má své hranice. To je také pochopitelné – máte-li slabou ekonomiku, nemůžete mít mohutné ozbrojené síly, přitom výstavba armády bude odpoutávat “úsilí” (ve všech významech) státu od formování ekonomiky, která musí být ekonomická. Jako ilustrace této myšlenky může sloužit historický příklad vstávání z kolen poválečné Evropy a Japonska, které měly to štěstí, že nemusely utrácet za obranu. Přitom “utrácet” nejenom v přímém peněžním smyslu slova.


Máte-li však možnost “vyvážit” alespoň ty tři uvedené “nohy” státu, a je-li tento stát “subjektem” geopolitiky, je-li dostatečně velký a dostatečně obydlen, máte možnost bojovat. Jenomže význam toho slova “bojovat” masové vědomí vůbec nechápe. Tak například Irák. Byl tam Saddám a zdálo se mu, že může bojovat. A lidem na celém světě, těm co na povel na minutu vstanou a potom si na povel zase sednou, se také zdálo, že Irák může bojovat. No jak by ne! Vždyť Irák měl spoustu moderních tanků a spoustu moderních letadel. A ještě měl Irák spoustu vojáků. A všichni měli vousy. Proč by se nemohl pustit do války? A nikdo neviděl, že peníze sice Irák má, ale ekonomiku nemá. To se stává, ropa je, ale ekonomika není. A měl-li místo ekonomiky Irák alespoň ropu, tak ale diplomacii neměl Irák žádnou. Diplomacie – to je diplomacie, a žádné stanovy strany BAAS, ani Korán nemohou diplomacii nahradit. Takže ze tří noh měl Saddám pouze jednu, poskočil na ní jako na chůdě, vletěl s ní do války a Irák rozsekali na maděru. Aniž by se příliš nadřeli.


Ovšem má-li bojová trojnožka vašeho státu všechny tři nohy a vy s nimi koordinovaně kráčíte a počítáte si při tom raz-dva-tři, pak z té výšky se vám naskýtá úplně jiný pohled. A začínáte vidět věci, které jiní nevidí. A když něco nevidí, pak o existenci neviděného ani netuší a do svých plánů neviděné nezahrnují. A vy vyhráváte, prostě proto, že vidíte dále. Vezměme takový malý příklad – k čemu potřebovali Američané za Druhé světové války zachraňovat Čínu? Číňané bojovali špatně, starostí s nimi bylo až nad hlavu a navíc kradli nejen to, co nebylo přibité, ale i to co bylo přibité velmi důkladně. Došlo to tak daleko, že prezident Spojených států Harry Truman se v rozčilení jednou vyslovil na adresu vlády nacionalistické Číny následovně: “Vždyť je to jenom banda zlodějů! Od prvního do posledního jsou to všechno zloději!” A přesto USA po celou válku “držely” Čínu. A kromě jiných to mělo i tento důvod – je všeobecně známo, že za války mělo Japonsko velké problémy s ropou. A k tomu, aby se točila kolečka japonského válečného stroje a lodní šrouby japonských bitevních a letadlových lodí, bylo ropy potřeba velmi mnoho. A podporujíce Čínu, nutili Američané Japonce k tomu, aby “byli přítomni”, a podporovali Američané Číňany ještě i proto, že Čína je velká země, velká v geografickém smyslu slova, země čínská je veliká a rozlehlá a vzdálenost z čínského bodu A do čínského bodu B je obrovská a do bodu C ještě větší, a fakt, že Číňané ustupovali, kdežto Japonci postupovali vpřed, z hlediska Američanů neměl až tak velký význam vzhledem k tomu, že Japonci i když postupovali spotřebovávali na cestě dlouhé deset tisíc li kolosální množství paliva, které mohli daleko lépe využít jinde.


A tato strategie okamžitě zafungovala. Japonsko postavené před volbu, co tankovat, zvolilo nádrže letadlových lodí a přestalo přidělovat palivo rybářským lodím, ale protože, jak je známo, Japonci jsou pojídači ryb, takže když ryb začali lovit podstatně méně, v zemi “začaly problémy se zásobováním potravinami” a to znamenalo nejenom nízkou morálku, ale i ty nejskutečnější fyzické důsledky a budeme-li zkoumat jednotlivé roky, zjistíme, že koncem války nejen že japonských branců bylo méně, ale že se též zmenšili, snížila se jejich výška i váha a vůbec byli takoví “chcíplejší”. I s intelektem to bylo horší, což nepřekvapuje, když celá léta hladověli.


A tak se stalo, že Američané sice byli na Číňany naštvaní, ale přesto jim stále pomáhali, protože Američané bojovali Čínou, nejen čínskými lidmi ale i rozlohou Číny. A abyste mohli takto bojovat, je třeba správně chápat, co je to válka.

Převzato z ostrova Janiky

Přejít do diskuze k článku