Leden 13, 2013
Přeložil Hamilbar, převzato odtud.
Dříve, než nakloníme stroj do ostré zatáčky poté, co opíšeme smyčku Nestěrova (přemet neboli looping, pozn. překl.) a opět se vrátíme k Vietnamu, popřemýšlíme ještě trochu o válce, pohlédneme na válku ne prostřednictvím v pubertě přečtených knížek a zhlédnutých filmů, ale podíváme se na ni pomocí optiky. Ne mikroskopem, samozřejmě, mikroskop by nám ukázal věci takovééééé, že reakce některých citlivých kolegů by byla podobná, jako když si mikroskopem prohlédnete kapičku vody, potom každý dobře najedený člověk má tendenci okamžitě prodesinfikovat zlehka škrundající vnitřnosti sklenkou ne snad poloprázdnou, ale spíše plnou něčeho ostřejšího, než je kompot.
Takže v rámci zachování duševní rovnováhy nepoužijeme rourku na stojánku s kolečkem, ale slabou lupu, zvětšující tak 4x.
Rozsáhlé čínské odbočení od tématu bude nám nápomocným, v našem vyprávění bylo jakýmsi taktickým manévrem umožňujícím obejít protivníkovo křídlo a my nyní lépe chápeme nejen rafinovanosti politiky asijských mocností, ale i to, co je to válka.
Výše zmíněný Harry Gelber svedl “sílu” státu ke třem složkám. Nebyl objevitelem, ani prvním, kdo o tom přemýšlel, jenom jeho knížka je prostě další slokou do naší písně a přitom slokou velmi kvalitní. Jenomže “síla” je sice hezká věc, ale státu je potřebná ne sama o sobě, stát ji potřebuje, aby mohl bojovat. Na tomto místě se nevyhneme tomu, abychom udělali další zásek – jen co vezmeme do ruky zvětšovací sklo, první, co uvidíme je následující skutečnost – jen co zamhouříme jedno oko a zaostříme skrze kruhové sklíčko to druhé, široce otevřené, stane se nejčastěji vyskytujícím se slovem v procesu zkoumání slovo “nechápu“. Hned první pohled na válku ukazuje, že člověk nechápe to, že stát, ve kterém žije – bojuje. Bojuje už tím, že existuje.
Stát se nachází ve válečném stavu neustále. Ovšem formy může tato nepřestávající válka nabírat různé. Přitom za válku považují lidé pouze jednu z jejích forem, nazvěme tuto lidstvu všeobecně známou formu, s výložkami, opaskem, holinkami a kokardou, “horkou válkou”.
Jestliže pozorněji pohlédneme na tento zdánlivě triviální obrázek, okamžitě se vyjasní, že lidé nechápou to, co se jim zdá býti naprosto jednoduchým, nechápou čím ve skutečnosti je to, co považují za válku.
Tentýž Gelber, když přechází od zkoumání fenoménu “síly” státu k tomu, jak stát s tou silou nakládá, také bere jako příklad ne válku v širším smyslu toho slova, ale pouze pro masové vědomí pochopitelný obraz “horké války”, a “vedení” války také dělí na tři složky. (Zopakuji, jak složek “síly”, tak složek “války” je daleko více než pouhé tři a Gelber to určitě ví, jenomže musí zjednodušovat, aby výsledný obrázek byl pro čtenáře pochopitelný.)
Takže, takto vypadá horká válka v prvním, velmi hrubém přiblížení, ve své troj-, tak říkajíc, -jedinnosti.
1. Válka, jako “válka”, jako to, jak lidé chápou válku. “Vojáci, tanky, zákopy, fronta, týl, bombardování, bitevní lodě, palubní letectvo, mobilizace, příděly, propaganda, stanné právo” atd., atd., atp., atp-p-p-p. Jedním slovem PPŠ. (sovětský samopal druhé sv. války, pozn. překl.)
2. Bojuje člověku pochopitelným způsobem, stát současně s tím (paralelně) “staví” poválečné uspořádání, které je pro obyčejného člověka nepochopitelné a pochopitelné ani být nemůže. Mluvíme o “cílech války”. Oficiálně, pomocí hlásné trouby propagandy, deklarované cíle nikdy neodpovídají cílům skutečným, nejen to, velmi často jsou skutečné cíle státu vedoucího válku přímo opačné těm deklarovaným. A stává se dokonce, že stát o skutečném cíli války jednoduše mlčí a tento “zatajený cíl” zůstane skryt před obyvatelstvem, nesoucím na sobě všechny těžkosti války a radujícím se z iluzorního vítězství nebo roztrpčeným neméně iluzorní porážkou.
3. Když bojuje horkým způsobem a sleduje válkou nějaké cíle, zabývá se stát ještě i tím, čemu se říká balance of power. Překládá se to jednoduše jako “rovnováha sil”, ale ta jednoduchost je pouze zdánlivá, ze tří námi zkoumaných komponent války je “rovnováha sil” na válce to nejsložitější. Dokonce i zjednodušený smysl tohoto pojmu je chápán nejen těmi, kdo noviny čtou, ale i těmi, kdo ty noviny píší, zkresleně.
Toto zjednodušené chápání je obyčejně ilustrováno politikou Británie ve vztahu ke kontinentální Evropě, kdy si Britské Impérium, vycházeje ze svých dlouhodobých zájmů, bedlivě hlídalo, aby žádný stát na kontinentě nenabral dostatek “síly”, která by mu umožňovala stát se v Evropě dominantním. (Nehledě na již tradiční názor o “svinčík dělající Angličance”, je třeba mít na paměti, že Anglií v Evropě prováděná politika v dobách, kdy BI hrálo roli “svět držícího”, zdaleka ne vždy hrála “zápornou historickou roli”, protože Angličané rovnající všechny podle jednotného mustru a nedovolující nikomu “si vyskakovat” současně s tím také nedovolovali rozdupat upadnuvšího. A my již ze školních lavic víme, že období slabosti čas od času prožívají všechny státy.)
To, že dokonce i toto zjednodušené chápání “rovnováhy” je těžce přístupné masovému vědomí, je vidět například na tom, jak různí analytici (RF v tom v žádném případě není výjimkou) již alespoň deset let blbnou nejen sami sebe, ale i čtoucí veřejnost neodvratným útokem “Západu” na Írán. A při tom kdyby měli alespoň přibližnou představu o tom, co to je balance of power, bylo by jim jasné, že dokud bude existovat Saúdská Arábie, bude existovat i Írán. A nic se s ním nestane.
A nejen to, jestliže bude uznáno, že Saúdové mají převahu, bude posílen i Írán, a vůbec to nemusí proběhnout formou dodávek zbraní, ale naopak, třeba formou “agrese proti Íránu”, jejímž cílem nebude, nezávisle na tom, co budou povídat v televizi, zničení perského státu, ale vyvolání protireakce, která Írán ve výsledku posílí. (Prosťáčci nechápou, že první, co člověka napadne nad zprávou o tom, že Íránci “donutili přistát” americký bezpilotní letoun, vypadá následovně: – USA tímto způsobem předávají Iránu nějakou technologii, předávají nějaký v íránské kovárně chybějící hřebík. Na rozdíl od jiných se Američané velmi dobře učí dokonce na cizích zkušenostech a jeden skandál Írán-kontras již mají za sebou a nepotřebují, aby se něco podobného opakovalo.)
Je možná i druhá varianta. V procesu výstavby Kalifátu (ještě včera to vypadalo jako fantazie, ale dnes tento projekt nabírá stále jasnější rysy) možná dojde k oslabení Saúdské Arábie a v takovém případě může být proti Íránu provedena agrese v přímém smyslu toho slova, ale dokonce ani v tomto případě nebude nikdo bourat Írán do základů, Íránu vycedí něco krve, aby “trochu pobledl”, ale zabíjet ho nikdo nebude, Írán je příliš cenný a jeho cennost nespočívá v ropě, ale v šíismu.
Jenomže “rovnováha sil” je pojem ještě daleko složitější. A to proto, že tento termín předpokládá nejen manipulaci cizími “silami”, ale v první řadě (to hlavně) manipulaci “silou” vlastní.
Pohlédněme směrem k Vietnamu v období Druhé světové války. USA v Jihovýchodní Asii přece bojovaly nejenom s Japonci, ale navíc i s Francouzi. A bojovaly s Francouzi ne tak, jak MOHLY bojovat (ve vojenském smyslu slova), ale tak jak bylo NUTNO bojovat. Nejvíce ze všeho to připomínalo souboj dvou boxerů, v němž jeden boxer bil pravačkou druhého do obličeje, kdežto levou rukou ho přidržoval a nedovoloval mu upadnout na zem. Sám ho bil a sám držel protivníka na nohách. A tento způsob vedení boje měl jednoduchý důvod. Kdyby Francie upadla, její kolonie by bylo nuceno převzít Německo, do ringu by vstoupil druhý boxer. Nejenom silnější, ale takový, že jen ho nechte prstíčkem se zachytit. Takže Marianě dělali modřinu za modřinou, ale do KO s bezvědomím věc nedotahovali.
To je ovšem pouze horní vrstva “rovnováhy”. Hlavním terčem, hlavním cílem bylo ve Druhé světové válce Britské Impérium. Druhá světová válka byla v podstatě “Válkou o britské dědictví” (kdyby něco, tak to jsem nevymyslel já) a kdyby Američané odstavili Francii a donutili Německo zaujmout její místo v jihovýchodní Asii, značně by tím zjednodušili situaci Británie na evropském válčišti, jenže státy jeden druhému takovéto služby zdarma neposkytují a takovéto dárky si nedávají. A Amerika není, co se toho týče, jen jedním ze států, ale stát vzorově ukázkový.
Ještě čerstvější příklad: “afghánská válka” SSSR. V Afghánistánu se SSSR bojovali ne “dušmani”, ale USA, ta válka byla horkou částí války Studené. A tam také USA bojovaly ne tak, jak by MOHLY bojovat, ale bojovaly dodržujíce balance of power, a v první řadě balancovaly samy sebou. Bojovaly, velice pečlivě dávkujíce své úsilí. A jestliže válka s Francií o třicet let dříve připomínala box, pak afghánská válka připomínala chůzi po provaze. Šlo o to, že Američané se obávali, že špatně vykalkulovanou velikostí použité síly mohou u SSSR vyvolat jinou reakci, než předpokládali. Nejvíce ze všeho se obávali toho, že jestliže SSSR praští příliš bolestivě, vtrhne do Pakistánu a poté se události začnou vyvíjet nepředvídatelně. A nepředvídatelnost je to, čeho se všichni nejvíce bojí.
Je to podobné jako s atomovou bombou. Svět se neobává “lidských obětí”, svět se bojí neznámého. A proto se podřizuje tomu, kdo dokáže udržovat rovnováhu, tomu kdo má dostatek sil zabránit tomu, aby se události nepřelily přes okraj.
Převzato z ostrova Janiky
