Kdosi mi napsal a zeptal se mě: "Proč existují občané s izraelsko-americkým, ale neexistují občané s mexicko-americkým občanstvím?“
Nuže, předkládám svůj pohled na toto téma. A rád bych také poznal váš pohled a vaše názory.
Před tím, než začnu, něco důležitého ze dneška. Existuje nový návrh zákona – tzv. zákona o „nenávistných projevech“, který právě prošel sněmovnou reprezentantů, a očekává se, že projde senátem a stane se již velmi brzy zákonem. Původně byl vypracován jako ochrana proti diskriminaci utlačovaných menšin, ale brzy se zjistilo, že jde o způsob, jak navždy ukončit jakoukoli kritiku státu Izrael a sionismu. Když bude přijat tento zákon, tato stránka, a mnohé další jako je tato, budou vymazány z internetu jako ještě další milník na cestě k omezení pravdy a svobody projevu některými dvojími statními občany na úkor skutečných a vlasteneckých Američanů. Víc říkat netřeba.
S výjimkou původních obyvatel, Indiánů, mají všichni Američanésvůj původ v nějaké jiné zemi. Oba mí rodiče byli z Anglie. Byli hrdí na to, že jsou „Britové“, ale nejvyšší hrdostí je naplňovalo to, že pro sebe získali americké občanství. Jistě, měli jsme obrázky královny a nějaké suvenýry s britskou vlajkou. Moje matka dokonce dodržovala tradiční čas čaje o páté a uměla dělala dobrý yorkshirský pudink. V pozdních 60. letech sloužil můj starší bratr v americké armádě, a absolvoval nasazení ve Vietnamu. Co se týče naší „loajality“, my všichni jsme američtí vlastenci. Tečka.
Slovo „loajalita“ znamená, že jsme slíbili věrnost. To také s sebou nese očekávání, že tato loajalita bude výhradní a neomezená. V případě vyhlášení války, reálného ohroření nebo konfliktu, například, že naše oddanost Americe by měla vyloučit jakékoliv jiné zájmy, ať už je to jiná země nebo politická ideologie.
Když moji rodiče skládali přísahu před tím, než se stali americkými občany, museli slíbit bezpodmínečnou „oddanost“ Americe a vzdát se své loajality „kterékoli a všem zahraničním vládám“. Což zahrnovalo Velkou Británii, jednoho z našich nejpevnějších spojenců.
Předtím, než mě Viewzone požádal, abych prozkoumal význam „dvojího občanství“, nikdy jsem tento termín neslyšel. Jak může někdo být občanem dvou zemí najednou? Ale byl jsem jen hlupák. Dvojí státní příslušnost a dvojí občanství je celkém běžná záležitost.
Ze svého internetového průzkumu, jsem se dozvěděl, že v roce 1997 se francouzský Kanaďan s americkým pasem ucházel o místo starosty ve městě Plattsburgh ve státě New York. Tvrdil, že úřadující starosta mluví francouzsky příliš špatně na to, aby spravoval město tak blízko Quebeku. Neuspěl. V roce 1997, vrcholový představitel U.S. EPA (Americké agentury na ochranu životního prostředí) kandidoval na úřad prezidenta Litvy. V únoru byl inaugurován a ohňostroje mohly být zapáleny! V roce 1996 mohli Dominikánci z New Yorku nejen poprvé volit v prezidentských volbách v Dominikánské republice, ale mohli zvolit i svého souseda z New Yorku. Vícečetná státní příslušnost se stala takovou samozřejmostí, že se někteří analytici obávají, že tento trend podkopává pojetí státnosti, a to zejména v místě s nejvíce občany rozmanitého původu na Zemi – ve Spojených státech.
Debata o této otázce zesílila ke konci devadesátých let, když se Mexiko připojilo k rostoucímu seznamu chudých národů, které říkají, že je v pořádku pro jejich občany, aby byli občany zemí, do kterých se přestěhovali. Podle zákona, který vstoupil v platnost v roce 1998, si Mexičané v zahraničí – většina z nich je ve Spojených státech – budou moci ponechat
mexické občanství, i když žádají o americké občanství. A naturalizovaní Američané mexického původu budou moci získat zpět své původní občanství. Mexická vláda ovšem nedávno zastavila poskytování volebního práva expatriantům.
Bezpečnostní otázky
Od té doby, co státní občanství s sebou nese povinnost být bezvýhradně loajální k jedné zemi, celý koncept dvojího občanství a národnosti vyvolává otázky o tom, které z dvojího občanství má přednost. Nabývá to nesmírné důležitosti, pokud obě země mají protichůdné zájmy. Může být fatálním problémem, když je občan s dvojím občanstvím ve vysoké funkci v americké vládě.
Umíte si vůbec jenom představit japonského občana sloužícího v Pentagonu za druhé světové války? Nebo co takhle občana Sovětského svazu ve vládní pozici v Bílém domě v době studené války?
Dnešní konflikty jsou soustředěny na Blízkém východě. Amerika potřebuje vyvážit zahraniční politiku vůči ropným arabským zemím a naším cílem je mír a stabilita v regionu. To klade velké nároky na naši vládu, aby byla nestrannou v našich jednáních s arabským světem a Izraelem. Zatímco válka v Iráku byla vedena na základě lží o zbraních hromadného ničení a pomstě za 11. září, skutečným důvodem se ukázal dobře navržený globální plán na zdokonalení síly a vlivu Izraele. Připojit se k této politice je další rána pro případné americké zájmy a bezpečnost – hrozící válka s Íránem. Tato válka bude vedena pro bezpečnost Izraele a bude zaplacena krví amerických vojáků a těžce vydělanými penězi amerických občanů, jejichž kvalita života nepřímo závisí na ceně ropy.
Ve své nedávné, hodně vychvalované studii „Izraelská lobby a americká zahraniční politika“, zaměřili harvardský profesor Stephen Walt a profesor University of Chicago, John Mearsheimer, svoji pozornost na silnou izraelskou lobby, která má mocný vliv na americkou zahraniční politiku (viz článek BBC). Podrobně vylíčili vliv, kterým tato lobby působí, formováním řady zahraničních strategií, které se mohou jevit v přímé opozici vůči zájmům a bezpečnosti amerického lidu. Tyto činy a politiky jsou častěji prováděny vládními pověřenci USA, kteří mají silné postavení, a kteří jsou současně americkými i izraelskými občany. Vzhledem k tomu, že politické koncepce,, které podporují, jsou často přínosem výhradně pro Izrael a často ke škodě Ameriky, byly tu argumenty pro to, že jejich loajalita je nesprávně zaměřena.
Uveďme si zde několik klasických příkladů:
Jonathan Jay Pollard byl americko-izraelský občan, který pracoval pro americkou vládu. Je populární, protože uloupil Spojeným státům více tajemství než jakýkoliv jiný špion v americké historii. Během výslechu Pollard řekl, že se cítil nucen dát "zájmy svého státu" před své vlastní. Přestože měl jako specialista kontrarozvědky americké kontrarozvědky bezpečnostní prověrku na přísně tajné, „svým státem“ mínil Izrael.
Doslova desetitisíce Američanů, kteří mají americké pasy, přiznávají, že cítí primární oddanost státu Izrael. V mnoha případech tito Američané volí v izraelských volbách, nosí izraelské uniformy a bojují v izraelských válkách. Mnozí z nich jsou aktivně zapojeni jak v konfiskaci palestinských území, tak i v izraelském politickém systému. Zde jsou tři příklady, které mě napadají:
Prvním nich je rabín Meir Kahane, který založil v roce 1960 militantní Židovskou obrannou ligu ve Spojených státech, pak emigroval do Izraele, kde byl nakonec zvolen do Knessetu. Až do chvíle, kdy byl v roce 1990 zastřelen na jednom ze svých amerických turné, na němž získával sponzorské příspěvky, pendloval tento v Brooklynu narozený rabín mezi Tel Avivem a New Yorkem, přičemž rekrutoval militantní americké Židy pro své aktivity v Izraeli proti Palestincům. Tvrdil, že je „dvojí občan“ Ameriky a Izraele.
James Mahon z Alexandrie ve Virginii, další Američan židovského původu, byl údajně na tajné misi, aby zabil předsedu OOP Jásira Arafata, když byl v roce 1980 zastřelen neznámým útočníkem. Když byl Mahon zastřelen, držel v rukou americkou M-16 a v kapse měl americký pas.
Pak tu máme Alana Harry Goodmana, amerického Žida, který opustil svůj domov v Baltimore v Marylandu, odletěl do Izraele a sloužil v izraelské armádě. Potom, 11. dubna 1982, vyzbrojený samopalem Uzi, šel sám na Al-Aksá, nejposvátnější islámskou svatyni v Jeruzalémě, kde zahájil palbu a zabil dva Palestince a zranil další. Americká i izraelská vláda incident bagatelizovaly, stejně jako média.
Nejnovějším případem je poddůstojník amerického námořnictva Ariel J. Weinmann, který při své službě v Bahrajnu nebo v jeho blízkosti, Mexiku a Rakousku, „se pokoušel komunikovat, poskytovat nebo předávat utajované důvěrné a tajné informace týkající se národní obrany, zástupci, důstojníkovi, zástupci nebo zaměstnanci zahraniční vlády, úmyslně nebo s důvodným podezřením, že by byly použity k újmě Spojených států nebo ve prospěch zahraničního národa (Izrael)“. Weinmann byl zadržen 26. března poté, co byl, podle amerického námořnictva, uveden v seznamu „jako dezertér svým velitelstvím“. Informace, které shromáždil, byly dodávány do Izraele.
Ben-Ami Kadish, narozený v Connecticutu, s dvojitým občanstvím, který pracoval v New Jersey, byl zatčen a obviněn z poskytování přísně tajných jaderných informací a podrobností o americkém protiraketovém systému Patriot izraelskému agentovi – stejný agent byl zapojen do případu Jay Pollarda. Špionáž má údajně původ v činech spáchaných v osmdesátých letech. Tyto aktivity, stejně jako ty, ze kterých byl usvědčen špion Pollard, byly okamžitě popřeny Izraelem (Pollard se přiznal v roce 1986). Později bylo oznámeno, že izraelští představitelé instruovali Kadishe, aby lhal americkým vyšetřovatelům. Kadish byl obviněn 22. dubna 2008 u americkém okresního soudu v Manhattanu.
V roce 2009 se ukázalo, že NSA tajně nahrávala rozhovory kongresmanky Jane Harmanové na jednání se dvěma vyzvědači AIPAC (a) byla obviněna z poskytování citlivých informací o aktivitách americké armády v izraelské vládě. V nahrávce rozhovoru je žádána o zamítnutí jejich obžalob ze špionáže na oplátku za velké politické příspěvky a za to že bude prosazena do vedení amerického zpravodajského výboru! Člověk musí předpokládat, že si mysleli, že se skutečně dá „zařídit“, aby se tak stalo. Tato informace byla tajně odhalena NSA Nancy Pelosiové před výběrem předsedy výboru a to byl faktor (doufejme) prohry Harmonové při získání této velmi citlivé pozice. Poté, co bylo vše řečeno a vykonáno, však byl případ dvou izraelských lobbistů odmítnut – na naléhání FBI. Žádný uspokojivý důvod pro to (však) nebyl uveden.
Bohužel, taková zrada zůstává bez potrestání a Jane Harmanová zůstává v Kongresu a užívá si toho, že je třetím nejbohatším členem Kongresu. To se může stát jen v Americe!
Příklady Kahaneho, Mahona, Goodmana a Weinmanna vzbuzují otázku, kdy občan USA přestává být, nebo by měl přestal být, občanem USA. Americký zákon současně jasně stanovuje, že americký občan je v první řadě povinnen být loajální vůči Spojeným státům. Občan Spojených států by neměl bojovat v cizí armádě, nebo mít vysokou funkci v cizí zemi, aniž by riskoval vyhoštění. Co se to sakra stalo?
Zákon o státní příslušnosti 1940
Paragraf 401 odst. (e) Zákona o státním občanství z roku 1940 stanoví, že občan USA, ať už narozením nebo naturalizací, „ztrácí občanství [Spojených států]… hlasováním v politických volbách v cizím státě.“
Tento zákon byl mnohokrát testován. V roce 1958 například americký občan jménem Perez hlasoval v mexických volbách. Případ šel k Nejvyššímu soudu, kde většinový názor zněl, že Perez musí ztratit své americké občanství. Soud řekl, že Kongres by mohl zajistit vyhoštění jako rozumný způsob, jak zabránit potížím Spojených států v jeho zahraničních vztazích.
Ale pak se stalo něco velmi zvláštního.
V roce 1967 dostal americký Žid Beys Afroyim výjimku, která stanovila precedent výhradně pro americké Židy. Afroyim se narodil v Polsku v roce 1895, emigroval do Ameriky v roce 1912, a se stal naturalizovaným americkým občanem v roce 1926. V roce 1950, ve věku 55 let, emigroval do Izraele a stal se izraelským občanem. V roce 1951 Afroyim hlasoval ve volbách do izraelském Knessetu, totéž v pěti politických volbách, které následovaly. Tím podle všech měřítek ztratil americké občanství – v pořádku? Omyl.
Po deseti letech života v Izraeli si Afroyim přál vrátit se do New Yorku. V roce 1960 požádal americký konzulát v Haifě o americký pas. Ministerstvo zahraničních věcí odmítlo žádost s odvoláním na paragraf 401 (e) Zákona o státní příslušnosti – bylo to stejné rozhodnutí, jako když zbavil amerického občana jménem Perez jeho amerického občanství.
Právníci pracující pro Afroyima vzali jeho případ k okresnímu soudu v hlavním městě Washingtonu, který potvrdil platnost zákona. Pak se jeho právníci odvolali k odvolacímu soudu. Tento soud také potvrdil platnost zákona. Afroyimovi právníci poté přesunuli případ k Nejvyššímu soudu.
Zde se soudce Nejvyššího soudu Abe Fortas, bývalý právník Lyndona Johnsona a jeden z nejvlivnějších Američanů židovského zákona, správným výběrem hlasujících dosáhl, že soud hlasoval pět ku čtyřem ve prospěch Afroyima. Soud rozhodl, že americká vláda neměla žádné právo "oloupit" Afroyima o jeho americké občanství!
Soud zvrátil svůj dřívější rozsudek, pokud jde o mexického Američana, když rozhodl, že Afroyim neprokázal „záměr“ ztratit občanství hlasováním v izraelských volbách. To koukáte!
Zatímco Washington tvrdí, že má „dobré sousedské vztahy“ s Mexikem, Spojené státy nedovolují Mexičanům podržet si dvojí občanství. USA je nutí stát se buď občany USA nebo Mexika – nemůžete být obojí. Ale Spojené státy ve svých zvláštních vztazích s Izraelem, se staly velmi soucitné, aby umožnily izraelsko-američanům udržet dvojí občanství a umožnit tak americkým občanům nejen zastávat veřejné úřady v Izraeli, ale stejně tak obsadit americká vládní místa! Žádná jiná země nemá tuto zvláštní výjimku z našich zákonů o občanství.
Takže se můžete se ptát, jsou nějací další izraelsko-američtí občané, kteří mají americké vládní pozice a kteří by mohli ohrozit bezpečnost Ameriky? Ano. Podívejte se na následující seznam, který jsem získal na webu*:
Michael Mukasey, americký generální prokurátor
Michael Chertoff, šéf vnitřní bezpečnosti
Richard Perle, předseda obranné politické rady Pentagonu
Paul Wolfowitz, bývalý náměstek ministra obrany, člen Perleho obranné politické rady v Pentagonu, bývalý ředitel Světové banky
Lawrence (Larry) Franklin, bývalý analytik Obranné vyšetřovací agentury, t. č. ve vězení za špionáž
Douglas Feith, podtajemník ministra obrany a poradce v Pentagonu
Edward Luttwak, člen Národní bezpečnostní studijní skupiny ministerstva obrany v Pentagonu
Henry Kissinger, člen výboru obranné politiky, bývalý ministr zahraničí
Dov Zakheim, člen Rady pro zahraniční vztahy, kontrolor Pentagonu od 4. 5. 2001 do 10. 3. 2004.
Kenneth Adelman, jeden z mnoha poradců Pentagonu, člen výboru obranné politiky Pentagonu
I. Lewis "Scooter" Libby, bývalý personální šéf viceprezidenta Dicka Cheneye J
Robert Satloff, poradce Národní bezpečnostní rady
Elliott Abrams, poradce Národní bezpečnostní rady, bývalý náměstek ministra zahraničí
Marc Grossman, podtajemník státního tajemníka pro politické záležitosti, bývalý generální ředitel zahraniční služby a ředitel lidských zdrojů na ministerstvu zahraničních věcí
Richard Haass, ředitel politického plánování na ministerstvu zahraničí, velvyslanec, ředitel národních bezpečnostních programů, významný člen Rady pro zahraniční vztahy (CFR), člen studijní skupiny Národní bezpečnosti ministerstva obrany v Pentagonu
Robert Zoellick, obchodní zplnomocněnec USA ve vládní pozici
Ari Fleischer, bývalý mluvčí Bílého domu za Bushe ml.
James Schlesinger, jeden z mnoha poradců Pentagonu, člen výboru pro obrannou politiku Pentagonu, komisař studijní skupiny Národní bezpečnosti ministerstva obrany v Pentagonu
David Frum, pisatel projevů v Bílém domě označujících "osu zla"
Joshua Bolten, zástupce personálního šéfa v Bílém domě
John Bolton, bývalý vysoký představitel OSN a zástupce ministra zahraničí pro kontrolu zbrojení a mezinárodní bezpečnost, bývalý významný poradce presidenta Bushe ml.
David Wurmser, zvláštní asistent Johna Boltona (viz výše), zástupce ministra pro kontrolu zbraní a mezinárodní bezpečnost
Eliot Cohen, člen Perleho obranné politické rady v Pentagonu
Mel Sembler, prezident Export-Import Bank of the USA, prominentní židovský republikán a bývalý předseda Národního finančního republikánského národního výboru
Steve Goldsmith, hlavní poradce prezidenta a Bushův židovský poradce pro domácí politiku, bývalý prostředník v úřadu Bílého domu pro náboženství a Veřejné
Iniciativy, bývalý starosta Indianapolis
Adam Goldman, zvláštní prostředník Bílého domu k židovským komunitám
Joseph Gildenhorn, zvláštní prostředník Bushovy kampaně k židovským komunitám, bývalý šéf financí pro Bushovu kampaň, koordinátor této kampaně a bývalý velvyslanec ve Švýcarsku
Christopher Gersten, hlavní zástupce náměstka ministra, státní správy pro dětí a rodiny
Mark Weinberger, náměstek ministra pro bydlení, urbanistiku a veřejné záležitost
Samuel Bodman, náměstek ministra obchodu
Bonnie Cohenová, zástupkyně státního tajemníka pro řízení
Ruth Davisová, ředitelka institutu pro zahraniční služby
Daniel Kurtzer, velvyslanec v Izraeli
Cliff Sobel, velvyslanec v Nizozemí
Stuart Bernstein, velvyslanec v Dánsku
Nancy Brinkerová, velvyslankyně v Maďarsku
Frank Lavin, velvyslanec v Singapuru
Ron Weiser, velvyslanec na Slovensku
Mel Sembler, velvyslanec v Itálii
Martin Silverstein, velvyslanec v Uruguayi
Lincoln Bloomfield, náměstek státního tajemníka pro vojensko politické záležitosti
Jay Lefkowitz, zástupce asistenta prezidenta a ředitel rady pro domácí politiku
Ken Melman, politický ředitel Bílého domu
Brad Blakeman, ředitel Bílého domu pro plánování
Nevím jak vy, ale podle mě je dvojí občanství v pořádku u řadového občana. Ale pokud jste držitelem oficiální pozice, která vyžaduje, abyste stavěl americké zájmy nad jiné – pokud byste se měli dívat transparentně a spravedlivě na zbytek světa s ohledem na své utváření zahraniční politiky pro Střední východ, pak je to nebezpečný trend. Dokonce i kdyby nebylo proizraelské agendy, skutečnost, že rozhodují, mají předsudky nebo oddanost k jedné ze stran zapojených do současného konfliktu, by měla už dávno rozsvítit varovné signály.
Pokud si myslíte, že jsme tady nespravedliví, zeptejte se sami sebe: Jak byste reagovali na šéfa Úřad pro vnitřní bezpečnost, pokud by byl americkým občanem s druhým občanstvím Íránu, Libanonu nebo Saúdské Arábie? Zeptejte se sami sebe, proč nemáte stejný pocit v případě izraelského dvojího občanství. Pak pochopíte, jak silná izraelská lobby byla v „nastavení“ vašeho svolení s jejím zvláštním postavením.
Ale můžu se mýlit. Chci slyšet váš názor.
Převzato z theviewzone,com
Překlad: Aram
* Kráceno editorem, v originále je i zajímavý popis „neamerické činnosti“ některých lidí ze seznamu.
