EU proti prostým Syřanům

Reklama


Květen 28, 2011

Tahrír, pátek brzy ránoTak nám Evropská unie vyhlásila sankce vůči Sýrii. V rozhodně formulovaném prohlášení trestá Asadův režim za brutalitu vůči občanům tím, že uzavírá všechny energetické a rozvojové programy v Sýrii a k tomu ještě tlačí na Royal Dutch Shell, aby skončila svůj byznys v Sýrii taky.

 

Blog Syria Comment připomíná, že tak mimo jiné končí i výstavba elektrárny u Dajr al Zoru u iráckých hranic. Otázka je jasná: koho sankce postihnou víc: režim, nebo prosté Syřany? Už od časů sankcí proti Iráku je zřejmé, že postihují prosté obyvatelstvo (Vzpomínáte? Albrightová: Půl milionu mrtvých iráckých dětí v důsledku embarga „za to stálo"), zatímco režimy si žijí dál. Nejspíš se nyní kalkuluje s tím, jak konstatoval týdeník Time, že čím hůř, tím líp. Čím dřív se syrská ekonomika zhroutí, tím dřív padne i režim. Nevím, jestli to bude tak snadné, ale budiž, i když si myslím, že každé syrské dítě, které zemře v důsledku sankcí, může hledáček protestů začít otáčet novým směrem…


A v této souvislosti je příznačné, že státy G8 slíbily (hlavně) Tunisku a Egyptu až 40 miliard dolarů na „podporu demokracie a bla bla bla", v čehož důsledku už jim nejspíš nezbudou už vůbec žádné prostředky na tolikrát slavnostně omílanou a slibovanou (a nikdy nesplněnou) pomoc Africe. Jinými slovy, snaha umlčet revolty v Tunisku a Egyptě záplavou peněz, může vést k podivné rovnici: „Normalizace" Arabů rovná se hlad v Africe.


Když už jsem u toho Egypta, v pátek se na Tahríru žádná revoluce nekonala, ale přesto to byl den důležitý. Muslimští bratři jako organizace dopředu oznámili, že se shromáždění nezúčastní, a tak se náměstí už od čtyř od rána scházeli hlavně mladí a sekulární lidé, a podle odhadů jich přišlo na 200 tisíc. Cíleně tak ukázali, že existují i mimo „národněfrontovní" proud, který se utvořil ve dnech revoluce. Znamená to tedy, že – velmi obecně řečeno – je třeba v Egyptě počítat se třemi významnými silami: armádou, islamisty a pak i s těmi sekulárními. Bude napínavé, jak tenhle střet vizí dopadne ve volbách.


Co se týče Libye, lze konstatovat, že Kaddáfího už nechce vůbec nikdo. Tedy pokud lze brát vážně poselství libyjského premiéra Mahmúdího světovým vůdcům. Navrhuje v něm jednání s povstalci, přípravu nové ústavy… a ani slovem se přitom nezmiňuje o Kaddáfím, jako by už ani nebyl. K odstoupení ho už mezitím vyzvalo i Rusko, takže už má Kaddáfí výběr opravdu hodně nepestrý. NATO, které si už před pár týdny vytyčilo cíl Kaddáfího fyzicky zlikvidovat (nikoli oficiálně, ale pokud se to podaří, bude jedině dobře), už mezitím bombarduje Tripolis v noci i ve dne (a hlava nehlava) a najdou se i tací, kteří Kaddáfího snahu nenechat se zabít označují za „paranoiu". Na to snad nezbývá než připomenout slavný citát Woodyho Allena: „To, že jsi paranoidní, ještě neznamená, že po tobě nejdou."

 

 

A stručně:

— Africká unie znovu vyzvala NATO k ukončení náletů proti Libyi, ale nikdo ji neposlouchá. USA odmítly další návrh na příměří, válka pokračuje.

— A tahle válka (vedle té v Afghánistánu, Iráku a tak) očividně nestačí, protože Hillary Clintonová předala Pákistánu seznam lidí, které má pákistánská vláda ihned zlikvidovat, jinak…

— Kanadský premiér Stephen Harper na summitu G8 zablokoval jakoukoli zmínku o tom, že by blízkovýchodní mír měl vycházet z návratu k hranicím z roku 1967 a dojednané výměny území. „Kanada je skutečným přítelem Izraele," poděkoval mu za to Avigdor Lieberman. Mimochodem, Martin Van Creveld tvrdí, že z bezpečnostního hlediska Izrael západní břeh Jordánu nepotřebuje, pes může být proto zakopaný v nové studii, která tvrdí, že hodnota židovských kolonií na západním břehu dosahuje 18,8 miliardy dolarů.

— Jemenský diktátor nasadil proti povstalcům letectvo. Vyhlašuje OSN bezletovou zónu? Nikoli. „Pan Sálih byl vždy spojencem USA v boji proti terorismu, nyní ale američtí činitelé zvažují rezoluce v OSN nebo dokonce sankce, které by ho přiměly ukončit násilí a odejít od moci." Až douvažují, dám vědět.

— 36 procentům občanů Spojených arabských emirátů by nevadilo mít za souseda lidi jiné víry, což znamená, že 64 procent by se bouřilo, kdyby vedle žil křesťan, hinduista nebo nedejbože žid. A to SAE patří mezi monarchiemi v Perském zálivu k těm nejtolerantnějším. Jaké nálady pak asi panují v Saúdské Arábii, Kuvajtu nebo Kataru?

— John Pilger ve svém posledním komentáři o současné politice Západu vůči arabským zemím připomíná: „Když Británie v roce 1956 ztratila kontrolu nad Egyptem, premiér Anthony Eden prohlásil, že si přeje nacionalistického prezidenta Násira „zničit… zabít… Je mi jedno, jestli v Egyptě propukne anarchie a chaos." A Winston Churchill v roce 1951 vyzýval k tomu, aby byli ti drzí Arabové zahnáni „do takové stoky, ze které by se už nikdy nedokázali vyhrabat." Ale to jen tak, pro zajímavost.

 

Převzato z Literárek

Přejít do diskuze k článku