Etika tiskových mluvčích v pěti příbězích

Reklama


Kdyby se mě někdo zeptal na to, které povolání bych nechtěl za žádných okolností dělat, má odpověď by zněla: „Nikdy, ale opravdu nikdy bych nechtěl být tiskovým mluvčím“. Proč? Pokusím se odpovědět několika příběhy, jejichž společným jmenovatelem je složitá otázka etiky práce tiskových mluvčích:

Příběh první: Jak z novináře vznikne tiskový mluvčí

Znal jsem kdysi jednoho mladého etického nadšeného investigativního novináře oblastní rubriky jednoho velkého českého deníku. Stýkali jsme se poměrně často, diskutovali jsme o nepořádcích, které v něm panovaly a velmi často nacházeli shodu v názorech na jejich příčiny.

Stavěl jsem se v té době proti připravované privatizaci vodárenské infrastruktury a přinesl mu svůj názor na ni s nepříjemnými otázkami pro ty, kteří o ní měli rozhodovat. Otiskl jej a potrefení mocní reagovali. V těch reakcích byla spousta demagogie a lží, takže jsem opět sedl ke svému PC a napsal polemickou odpověď. Můj přítel novinář mi slíbil, že ji dá do tisku a další den vyjde.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem si druhý den koupil noviny a na místě, kde měl být můj článek, byla půlstránková reklama zahraniční firmy, která se chystala naši vodárenskou společnost nevýhodným způsobem zprivatizovat. Má důvěra k onomu novináři byla otřesena. Když jsem mu příště volal na číslo jeho služebního mobilu, vzala to jeho kolegyně a sdělila mi, že se novinář stal tiskovým mluvčím krajského úřadu.

Příběh druhý: Jak se z novináře stane člen etické komise klubu tiskových mluvčích

Člověk, který nejprve normalizoval časopis Melodie, aby se po Listopadu stal členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a pravicovým aktivistickým žurnalistou. V současnosti sice nesedí, alespoň pokud je mi známo, v žádné radě, nadále však zamořuje mediální prostor svými nedopečenými glosami, neprofesionálními recenzemi knih a filmů i příšernými nekrology. To vše mu ovšem nebrání v tom, aby se pasoval do role experta na etiku tiskových mluvčích a stal se členem etické komise Českého klubu mluvčích.

Příběh třetí: Jak se tiskový mluvčí může proměnit na slizkou rosolovitou hmotu

Příkladem budiž jeden nejmenovaný krajský mluvčí, který přijal investigativní novinářku z nejmenované privátní televize zajímající se o nestandardní průběh privatizace krajských nemocnic poté, co jí nechali čekat tři hodiny na schodech, aby jí sdělil fráze typu: „… v tuto chvíli o tom nemám žádné informace …, … pokud vím, v tuto chvíli rada ještě nic neschválila …, … nic o tom nevíme, pokud by k něčemu došlo, budeme to řešit …“, zatímco hejtman, ke kterému byla ona novinářka řádně objednána, seděl celou dobu několik kroků od nich za dveřmi své kanceláře.

Příběh čtvrtý: Jak se tiskový mluvčí zreformuje na „malého ministra“

Seznamte se s jedním z nejoblíbenějších komiků naší doby, tiskovým mluvčím Ministerstva zdravotnictví, člověkem který okouzluje národ svým bezprostředním šarmem, s nímž mu sděluje, že éra bezplatného léčení lůzy skončila. Ta do očí bijící bezradnost pana ministra, pokud nemá svého mluvčího vedle sebe. Ten smysl pro humor, s nímž se mluvčí a jeho ministr nechali vykreslit jako komiksové postavičky, které vtipnou formou podávají lidu svou hořkou reformní medicínu. Proč tedy tolik nenávisti a urážek? On je géniem svého povolání, povýšil je na novou úroveň. Tiskový Richelieu!

Příběh pátý: Jak se z tiskového mluvčího může stát opět slušný člověk

Tak tento příběh nechám na vás, čtenářích. Ale mohla by to být třeba fantasy o Špačkovi …

Přejít do diskuze k článku