Euro za nic nemůže

Reklama


Peníze v podobě mincí prý před 2 600 lety vynašli Řekové.


Byl to požehnaný vynález, který odsunul těžkopádný barter na propadliště dějin a odstartoval zcela novou éru dělby práce, obchodu, pokroku a prosperity. Měl však i temné stránky – nejrůznější vládcové, králové, diktátoři, tyrani, panovníci a politici od těch dob podléhají neodolatelnému nutkání svou národní měnu nejrůznějšími vynalézavými způsoby znehodnocovat, depreciovat, devalvovat a nafukovat.


Inflace je totiž mimořádně pohodlný (z hlediska vládců) a mimořádně zákeřný (z hlediska občanů) způsob placení státních účtů. Kdysi králové ořezávali zlaté a stříbrné mince po okrajích nebo je tavili a ředili méně cennými kovy, aby měli na své nekonečné války a rozbroje, a říkali tomu „posvátné právo vladařovo“. Dnes centrální banky chrlí nové peníze prostřednictvím počítačů a státní tiskárny cenin, aby měli politici na své nekonečné a nesplnitelné sliby voličům a lobbistům, a říká se tomu „měnová politika“. Ale to by bylo na déle.


Řekové nám po dvou a půl tisících letech udělují další lekci o užívání a zneužívání peněz. Jejich velký a starobylý národ je dnes stručně a krátce v pěkné bryndě. Deficit jejich státního rozpočtu se po revizích šplhá ke 13 procentům (a ani to nemusí být dle Eurostatu „konečná“), a jelikož Řekové platí eurem, nemohou si už chybějící peníze jednoduše natisknout, jak to měli odjakživa ve zvyku.


Někteří naši ekonomové a analytici, zejména pravého příklonu, dnes tvrdí, že Řecko „pod tíhou eura chřadne“ a že „nemožnost devalvovat měnu zapůsobila jako zaváží na krku“. Je to ale opravdu tak, že kdyby Řecko mělo stále drachmu, zněl by v ulicích aténských zpěv a retsina by tekla proudem?


Na zastáncích inflace a devalvace mě nepřestává udivovat jejich poněkud kuriózní neschopnost nebo neochota vidět také negativní stránky znehodnocování měny. Například v Řecku v 80. letech, v časech největších rozpočtových excesů, dosahovala meziroční inflace 20 % a úrokové sazby na tom nebyly o nic lépe. Pravda, kdyby Řecko bývalo nevstoupilo do eurozóny a ve světle současných problémů by se jalo prudce znehodnocovat drachmu, měli by řečtí a evropští politici mnohem snazší život. To vše ale pouze za cenu ožebračení už tak těžce zkoušené země a vydrancování úspor tamějších obyvatel. A co by se tím vyřešilo z dlouhodobého hlediska? Opravdu si odpůrci eura myslí, že možnost tisknout si vlastní měnu je zárukou fiskální zodpovědnosti politické reprezentace?


Ekonomové a analytici, kteří tvrdí, že euro svazuje Řekům ruce, mají technicky pravdu. Zapomínají ovšem, jak řečtí politici před vstupem do eurozóny své měnové svobody zneužívali. Historie drachmy je historií chronické inflace a znehodnocování. Řecko je jako notorický alkoholik, který doma míval vlastní palírnu, ale dnes se léčí na protialkoholním a klíčky od baru má jen pan doktor Trichet. Jistě, odvykací terapie bolí a je nepříjemná, jenže co je lepší – zvracet rok dva Antabus, nebo se pomalu, ale jistě upít k smrti?


Ve 20. století všechny země světa postupně opustily tisíciletou tradici „neflexibilního“ zlatého standardu a přešly na tenký led nekrytých, papírových a dokonale „flexibilních“ měn s centrálními bankami v čele. Takový režim je zárukou lecčeho, jen ne kvalitních a stabilních peněz. Centrální plánování v ekonomice jednoduše nefunguje, ať už jde o plánování množství peněz a výše úroků z úřadů ECB ve Frankfurtu nebo množství betonu a oceli z úřadů Gosplanu v Moskvě.


Euro není náš peněžní mesiáš, jenže systém mnoha izolovaných národních měn je nepřirozený a kontraproduktivní, a to platí v moderní éře „ekonomiky bez hranic“ dvojnásob. Globální hospodářství si holt žádá globální měnu, a pokud mám na výběr mezi pouhými dvěma reálnými možnostmi – papírovou celoevropskou měnou a papírovými národními měnami, volím jednoznačně to první.


Aleš Michl má pravdu, euro není motor ekonomiky a ani za nás neodpracuje domácí úkoly a resty. Ale to také nikdo nečeká. Euro není spása, ale ani hrozba. Je to příležitost, pro Řeky i pro Čechy, příležitost k alespoň částečnému návratu ke staré dobré měnové „neflexibilitě“. Euro nabízí cestu ke zdravějším státním financím a stabilnějším penězům, na oplátku ale vyžaduje disciplínu a ochotu členských zemí zodpovědně hospodařit a nežít si nad poměry.

 

Převzato z blogu autora na Aktuálně

 

Foto: zdroj

Přejít do diskuze k článku