| 1951: Šest států zakládá Evropské společenství uhlí a oceli |
| 1957: Na základě Římské smlouvy vzniká společný trh |
| 1973: Společenství se rozšiřuje na devět členských států a rozvíjí společné politiky |
| 1979: První přímé volby do Evropského parlamentu |
| 1981: První středomořské rozšíření |
| 1993: Dokončení jednotného trhu |
| 1993: Maastrichtská smlouva ustavuje Evropskou unii |
| 1995: EU se rozšiřuje na 15 členů |
| 2002: Bankovky a mince měny euro jsou uvedeny do oběhu |
| 2004: Dalších deset států přistupuje k Unii |
9. května 1950 francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schuman jako
první veřejně formuloval myšlenky, které vedly k vytvoření Evropské
unie. 9. květen se proto považuje za den zrodu EU.
1. V Schumanově deklaraci z 9. května 1950 bylo navrženo vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli(ESUO)
, které bylo pak založeno Pařížskou smlouvou dne 18. dubna 1951. Tím vznikl společný trh uhlí a oceli mezi šesti zakládajícími státy (Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a Spolková republika Německo). Cílem těchto zemí bylo zabezpečit po dvou světových válkách v Evropě mír mezi vítěznými a poraženými státy a přivést je jako rovnocenné partnery ke spolupráci ve společných institucích.
2. Těchto šest států se poté 25. března 1957 rozhodlo Římskou smlouvou vybudovat Evropské hospodářské společenství ( EHS ) založené na větším společném trhu s celou škálou zboží a služeb. K 1. červenci 1968 mezi sebou zrušily cla a v průběhu šedesátých let zahájily provádění společných politik, zejména zemědělské a obchodní.
3. Společenství mělo takový úspěch, že se k němu rozhodly přistoupit Dánsko, Irsko a Spojené království. Toto první rozšíření ze šesti na devět členů se uskutečnilo v roce 1973. Společenství zároveň zavedlo novou sociální politiku a politiku ochrany životního prostředí a v roce 1975 zřídilo Evropský fond pro regionální rozvoj (EFRR).
4. V červnu 1979 učinilo Evropské společenství rozhodný krok vpřed, když uspořádalo první přímé volby do Evropského parlamentu. Tyto volby se konají každých pět let.
5. V roce 1981 přistoupilo ke Společenství Řecko, v roce 1986 ho následovalo Španělsko a Portugalsko. Tím byla posílena přítomnost Společenství v jižní Evropě a zároveň se ukázala naléhavost rozšíření programů regionální pomoci.
6. Celosvětový hospodářský pokles na začátku osmdesátých let přinesl vlnu „europesimismu“. V roce 1985 však znovu vysvitla naděje, když Evropská komise pod předsednictvím Jacquese Delorse vydala bílou knihu, podle níž měl být jednotný evropský trh dokončen do 1. ledna 1993. Tento ctižádostivý plán byl zahrnut do Jednotného evropského aktu , který byl podepsán v únoru 1986 a vstoupil v platnost 1. července 1987.
7. V roce 1989 se po pádu berlínské zdi dramaticky změnila politická tvář Evropy. V říjnu 1990 došlo ke sjednocení Německa, země střední a východní Evropy se vymanily ze sovětské nadvlády a vydaly se cestou demokracie. V prosinci 1991 zanikl Sovětský svaz.
Ve stejném období členské státy jednaly o nové Smlouvě o Evropské unii, kterou pak v Maastrichtu v prosinci 1991 přijala Evropská rada složená z prezidentů a/nebo předsedů vlád členských států. Tato smlouva vstoupila v platnost 1. listopadu 1993. Smlouva začlenila do existujících integrovaných struktur Společenství určité oblasti mezivládní spolupráce, čímž vytvořila Evropskou unii (EU).
8. Pod vlivem nové evropské dynamiky a měnící se geopolitické situace se 1. ledna 1995 k EU připojily tři další státy — Finsko, Rakousko a Švédsko.
Berlínská zeď byla v roce 1989 zbořena a staré rozdělení evropského
kontinentu postupně vymizelo.
9. EU tehdy byla na cestě ke svému dosud nejviditelnějšímu úspěchu – vytvoření jednotné měny . V roce 1999 bylo zavedeno euro pro finanční (bezhotovostní) transakce, o tři roky později byly ve 12 státech eurozóny uvedeny do oběhu nové bankovky a mince. Dnes je euro podobně jako americký dolar jednou z hlavních světových měn pro platby a tvorbu rezerv.
Evropané se vyrovnávají s globalizací. Nové technologie a stále širší využití internetu mění hospodářství, ale zároveň přináší sociální a kulturní problémy.
V březnu 2000 EU přijala „ lisabonskou strategii “ , která by měla modernizovat hospodářství Evropské unie a umožnit mu obstát na světových trzích v hospodářské soutěži s ostatními konkurenty, jimiž jsou například Spojené státy a nově industrializované země. Podle lisabonské strategie je nutné podporovat inovace, podnikové investice a přizpůsobit evropský vzdělávací systém potřebám informační společnosti.
V současné době je hospodářství členských států zatíženo nezaměstnaností a zvyšujícími se náklady na důchody, takže reformy jsou čím dál tím naléhavější. Voliči intenzivněji apelují na vlády, aby našly praktické řešení těchto problémů.
10. Sotva se Evropská unie rozrostla na 15 členských států, už začaly přípravy na nové rozšíření nebývalého rozsahu . V polovině devadesátých let začaly klepat na dveře EU země bývalého sovětského bloku (Bulharsko, Česká republika, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Slovensko), tři pobaltské země, které byly dříve součástí Sovětského svazu (Estonsko, Litva a Lotyšsko), jedna bývalá jugoslávská republika (Slovinsko) a dvě středomořské země (Kypr a Malta).
EU tyto žádosti uvítala jako příležitost, která pomůže stabilizovat evropský kontinent a poskytne výhody evropské integrace i těmto mladým demokraciím. Jednání o budoucím členství byla zahájena v prosinci 1997. Rozšíření EU na 25 zemí se uskutečnilo 1. května 2004, když k EU přistoupilo 10 z 12 kandidátských zemí. Bulharsko a Rumunsko se přidaly 1. ledna 2007.
