Evropa ve 12 lekcích: 3. Rozšíření a politika sousedství

• Evropská unie je otevřena každé evropské zemi, která splňuje demokratické, politické a ekonomické podmínky členství.
• Po několika rozšířeních se počet členských států EU zvýšil z šesti na 27. Kandidáty na přijetí je několik dalších zemí.
• Každá smlouva o přijetí nového člena vyžaduje jednomyslný souhlas všech členských států. Kromě toho EU před každým dalším rozšířením vyhodnocuje svou schopnost přijmout nové členy a schopnost institucí EU nadále patřičně fungovat.
• Postupným rozšířením EU byla posílena demokracie, Evropa se stala bezpečnější a zvýšil se její potenciál k růstu obchodu a hospodářství.

I. Sjednocení Evropy

(a)  Unie 25 států

Na svém zasedání v Kodani v prosinci 2002 učinila Evropská rada jeden z nejvýznamnějších kroků v dějinách evropské integrace. Rozhodla, že 1. května 2004 se k EU může připojit dalších deset zemí. Nebylo to jen rozhodnutí o zvětšení rozlohy a počtu obyvatel Evropské unie. Bylo to rozhodnutí, které ukončilo rozštěpení našeho kontinentu, kde byl od roku 1945 oddělen svobodný svět od komunistického světa.

Páté rozšíření EU mělo politický i morální rozměr. Dotyčné země — Česká republika, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko — patří do Evropy nejen ze zeměpisného hlediska, ale i z hlediska kultury, historie a cílů, a rozšíření jim umožnilo připojit se ke skupině demokratických evropských států. Nyní jsou partnery v dynamickém projektu otců zakladatelů EU.

(b)  Další rozšíření

Bulharsko a Rumunsko se staly kandidátskými zeměmi v roce 1995. Přístupový proces u těchto zemí trval déle než u ostatních deseti, ale nakonec přistoupily k EU 1. ledna 2007 a počet členských států EU se tak zvýšil na 27.

(c)  Kandidátské země

Turecko, které je členem NATO, má s EU již dlouhou dobu dohodu o přidružení a v roce 1987 požádalo o členství. Vzhledem k jeho geografické poloze a politické minulosti EU dlouho váhala, než na tuto žádost odpověděla kladně. V říjnu 2005 však Evropská rada zahájila s Tureckem přístupová jednání. Zároveň Rada začala jednat s Chorvatskem, další kandidátskou zemí . Zatím nebylo určeno žádné datum, od kterého by po skončení přístupových jednání měla vstoupit v platnost budoucí smlouva o přistoupení těchto dvou zemí.

(d)  Západobalkánské země

Tyto země, které byly většinou součástí Jugoslávie, nyní od Evropské unie očekávají, že urychlí jejich hospodářskou obnovu, zlepší jejich vzájemné vztahy, které poznamenaly etnické a náboženské konflikty, a stabilizuje jejich demokratické orgány. V listopadu 2005 EU udělila status „kandidátské země“ Bývalé jugoslávské republice Makedonii. K dalším možným uchazečům patří Albánie, Bosna a Hercegovina, Černá Hora a Srbsko.

II. Podmínky členství

(a)  Právní požadavky

Evropská integrace vždy představovala politický a hospodářský proces, který je otevřen všem evropským zemím, které jsou připraveny podepsat zakládající smlouvy a převzít celý soubor práva EU. Podle článku 237 Římské smlouvy „o členství ve Společenství může požádat každý evropský stát“.

Článek F Maastrichtské smlouvy dále uvádí, že členské státy musí mít politický systém […] založený na zásadách demokracie“.

(b)  Kodaňská kritéria

Jako reakci na žádosti bývalých komunistických zemí o přistoupení k Unii Evropská rada v roce 1993 stanovila tři kritéria , která by měly tyto země splňovat. Před přistoupením musí noví členové EU mít:

• stabilní instituce zaručující demokracii, právní stát, dodržování lidských práv, úctu k menšinám a jejich ochranu;
• fungující tržní hospodářství a schopnost vyrovnat se s konkurenčním tlakem a tržními silami v Unii;
• schopnost plnit závazky vyplývající z členství, včetně podpory cílů Unie. Musí mít veřejnou správu, která dokáže provádět a spravovat právní předpisy EU v praxi.

(c)  Proces přistoupení

Jednání o vstupu probíhají mezi každou kandidátskou zemí a Evropskou komisí, která zastupuje EU. Jakmile jsou jednání dokončena, rozhodnutí povolit přistoupení nové země k EU musí být jednomyslně schváleno stávajícími členskými státy na zasedání Rady. Evropský parlament musí přistoupení schválit kladným vyjádřením absolutní většiny svých členů. Veškeré smlouvy o přistoupení musí potom členské státy a kandidátské země ratifikovat podle svých vlastních ústavních postupů.

Během let jednání kandidátské země dostávají od EU pomoc, aby se jejich hospodářství mohla snadněji vyrovnat zemím EU. Rozšíření EU o deset zemí v roce 2004 znamenalo vyplacení 41 miliard eur určených zejména na financování strukturálních projektů, které mají umožnit novým členským státům splnit podmínky členství.

III. Kam až se může EU rozšířit?

(a)  Geografické hranice

Kvůli rozšíření EU na 25, respektive 27 zemí, připravily členské státy nový smluvní rámec, který by měl zajistit účinné a demokratické fungování unie. Mezitím se ukázalo, že mnoho Evropanů citlivě vnímá otázku konečných hranic Evropské unie a má dokonce obavy o její identitu. Na tyto otázky neexistují jednoduché odpovědi, především proto, že každá země vidí své geopolitické a hospodářské zájmy jinak. Pobaltské státy a Polsko podporují členství Ukrajiny v EU. Možnost vstupu Turecka vyvolává otázky o statutu některých kavkazských zemí jako Gruzie a Arménie.

Chorvatský Dubrovník, „perla Jaderského moře“.

Ačkoli Island, Norsko, Švýcarsko a Lichtenštejnsko splňují podmínky členství, nejsou členy EU, protože veřejnost v těchto zemích je v současnosti proti přistoupení.

Politická situace v Bělorusku a strategická pozice Moldávie jsou stále problematické. Je jasné, že členství Ruska by v EU způsobilo nepřijatelnou politickou a geografickou nerovnováhu.

(b)  Administrativní omezení

Pokud počet členů Unie přesáhne 30, její chod v souladu se základními principy Smluv (viz kapitola 4: „Jak Evropská unie funguje?“) bude obtížnější. Bylo by nutné pečlivě přezkoumat postupy rozhodování, aby EU nebyla paralyzována a zůstala akceschopná.

Existují rovněž citlivé otázky jako používání úředních jazyků. Po přistoupení Bulharska a Rumunska se počet úředních jazyků zvýšil na 23. Rozšíření EU nesmí u obyčejných lidí vzbudit dojem, že jejich národní nebo regionální identita je v rámci standardizované EU potlačována.