Berlín, únor 2009 – Mezi investičními bankéři se znovu objevily spekulace o možnosti, že by některá země vystoupila z Evropské měnové unie (EMU) – případně z ní byla vyloučena. Ratingové agentury snížily hodnocení Portugalska, Řecka a Španělska kvůli špatným vyhlídkám těchto zemí na hospodářský růst a slabým veřejným financím. Také Irsko obdrželo zápornou vyhlídku a mohlo by se brzy dočkat horšího hodnocení.
Vzhledem k narůstajícím obavám, že by se ta či ona země eurozóny mohla ocitnout v platební neschopnosti, dosáhlo rozpětí výnosů u vládních dluhopisů vydaných různými zeměmi EMU rekordních hodnot. Výnosy z řeckých desetiletých vládních dluhopisů jsou už nějakou dobu zhruba o 300 základních bodů vyšší než výnosy německé. Je to známka toho, že investoři dnes pokládají za velké riziko, že Řecko vyhlásí platební neschopnost nebo vystoupí z EMU a redenominuje své vládní dluhopisy.
Panika z možného rozpadu EMU je však přehnaná. Spíše než platební neschopnost a následné vystoupení z eurozóny je pravděpodobnější, že členské státy poruší základní princip EMU a zachrání jiný členský stát.
Odchod z EMU by byl pro země s chabou ekonomickou výkonností nákladným řešením. Opětovné získání měnového kurzu coby nástroje umožňujícího zvýšení konkurenceschopnosti prostřednictvím devalvace by samozřejmě mohlo pomoci překonat ztrátu konkurenceschopnosti vlivem prudce rostoucích nákladů na jednotku práce. Jak ukázala Argentina po vyhlášení platební neschopnosti a devalvaci v zimě 2001/2002, může takový krok znovu nastartovat export a hospodářský růst.
Řecko, Portugalsko, Itálie a Irsko však nejsou Argentina. Smlouva Evropské unie s vystoupením z EMU nepočítá. Jelikož by vyhlášení platební neschopnosti vyžadovalo změnu měny v soukromých kontraktech, obchodní partneři z ostatních zemí EU by bezpochyby podali žaloby, právní nejistota by se vlekla a obchod vystupující země s hlavními partnery by byl na dlouhá léta poškozen. Žádná z ohrožených zemí by proto o opětovném zavedení národní měny vážně neuvažovala.
Je možné, že vláda některé členské země EU se ocitne na pokraji insolvence nebo nulové likvidity. Představit si lze dokonce i něco jako sebenaplňující se dluhovou krizi: budou-li účastníci na trhu přesvědčeni, že se bezprostředně blíží platební neschopnost nebo vystoupení z EMU, vyžene to výnosy z vládních obligací dotyčné země vzhůru. V určité fázi by pak výnosy mohly být tak vysoké, že by zmíněná vláda nemohla refinancovat svůj splatný dluh nebo financovat průběžné výdaje. V takové situaci by vyhlášení platební neschopnosti bylo jedinou možností.
I když je však tento scénář teoreticky možný, je nepravděpodobné, že by se v praxi uskutečnil. Kdyby se jediný člen nechal padnout, vznikl by spekulativní tlak na vlády dalších členských zemí EMU se slabým fiskálním postavením nebo mělkými domácími trhy cenných papírů. Rozšíření platební neschopnosti na několik zemí EMU by pak vedlo k vážnému narušení obchodu uvnitř EU a k novým problémům v bankovní soustavě, která by musela snížit hodnotu vládních obligací ve svém držení. Vlády velkých zemí EU jsou si tohoto problému vědomy a jednaly by podle toho.
Půjčkami Maďarsku a Lotyšsku již Evropská komise oživila své úvěrové kapacity, které po krizi Evropského měnového systému v roce 1992 zahálely – nadto pro země stojící mimo EMU. Tato podpora je obrovská. Spolu s příspěvkem Mezinárodního měnového fondu představuje půjčka EU Lotyšsku více než 33% HDP této země.
Tak silnou podporou dvou nových členů EU, kteří nejsou součástí EMU, daly země EU najevo mnohem větší závazek ke vzájemné pomoci, než byl ještě před pár lety myslitelný. Další podpora se navíc očekává: v listopadu 2008 zvýšila Rada ECOFIN strop pro možné půjčky na podporu platební bilance nečlenů EMU na 25 miliard eur.
Na tomto pozadí se zdá nemyslitelné, že by EU měla odmítnout podporu členské zemi EMU v situaci podobné té v Maďarsku a Lotyšsku, zvláště když všechny země, které momentálně figurují na seznamu ohrožených států, jsou dlouhodobými členy EU. V případě skutečné tísně nabídne zbytek EU postižené zemi záchranný balík.
Ustanovení o zákazu sanací, které je obsaženo v článku 103 Smlouvy EU – Evropská centrální banka, EU ani národní vlády podle tohoto ustanovení „nebudou […] nést zodpovědnost za závazky nebo přebírat závazky“ jiných národních vlád –, skutečně ztratilo důvěryhodnost. Pokud by EU nechala zkrachovat vládu některé členské země, byly by politické a ekonomické náklady v úzce provázané EMU jednoduše příliš vysoké.
A protože pro takový krok momentálně neexistuje šablona, můžeme jen spekulovat, jak by v praxi vypadal. Jednou z možností je, že by velké země EU sestavily záchranný balík. Podle jiné varianty by EU mohla vytvořit zvláštní úvěrové kapacity, jejichž prostřednictvím by si na trhu cenných papírů půjčovala peníze na pomoc členské zemi v nesnázích – takový scénář by se podobal dluhopisům, které již Evropská komise vydala na krytí nouzového balíku, z něhož čerpají peníze Maďarsko a Lotyšsko.
V obdobích skutečných krizí umí EU dobře obcházet závazky vyplývající z vlastních smluv. Není důvod očekávat, že by ji tato šikovnost tentokrát opustila.
Sebastian Dullien je profesorem mezinárodní ekonomiky na Fachhochschule für Technik und Wirtschaft (Univerzita aplikovaných věd) v Berlíně; Daniela Schwarzerová je vedoucí oddělení integrace EU při Německém institutu mezinárodních a bezpečnostních záležitostí (SWP).
Publikováno se souhlasem Project Syndicate (zdroj)
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
