Evropská vojenská nespravedlnost

LONDÝN – Náklady na rozmisťování jednotek a vojenské výzbroje do různých částí světa, aby zajišťovaly bezpečnost, kdy a kde je to zapotřebí, působí napříč Evropou jako silný finanční bolehlav. Evropští ministři financí narážejí na dilema, jak velkou část svých napjatých státních rozpočtů mají vyčlenit na armádu; evropští úředníci na poli obrany musí zase nějak zajistit, aby se drahocenné prostředky utratily tím nejefektivnějším způsobem.

V Británii je problém akutní nejen kvůli současnému rozmístění našich sil v Afghánistánu a Iráku, ale také kvůli neférovým způsobům financování misí NATO i vojenských operací v rámci Evropské bezpečnostní a obranné politiky (EBOP). V obou systémech připadne lví podíl finančního břemene těm, kdo přijmou zodpovědnost a podílejí se na vojenském zásahu. Je na čase, aby naše kolektivní bezpečnostní aliance tyto nespravedlivé metody financování přepracovaly a zajistily, že členské státy budou hradit úměrnou cenu globální bezpečnosti.

Není tajemstvím, že britské ministerstvo obrany čelí finanční krizi. Navzdory tomu, že britské síly se už od roku 2003 účastní dvou významných vojenských operací, výdaje na obranu představují jen 2,3% HDP – nejméně od 30. let 20. století. Jako podíl celkových vládních útrat poklesly výdaje na obranu ze 7,8% v roce 1998 na 6,1% v roce 2006.

Vzhledem k probíhajícím operacím v Iráku a Afghánistánu zdědí příští britská vláda armádu, která je přetažená, chybí jí dostatečné personální zajištění a pracuje s opotřebovanou výzbrojí. Nekryté pasivum, které s tím souvisí, dosáhne v úhrnu miliard liber.

Lepší sdílení vojenských a finančních břemen uvnitř NATO i EBOP by neprospělo jen Velké Británii, ale přispělo by ke zmírnění tlaku i na ostatní národní obranné rozpočty v Evropě. Musíme plně těžit z výhody svých organizovaných bezpečnostních struktur, abychom zajistili, že se globální bezpečnostní břemeno bude sdílet spravedlivým a úměrným způsobem. To se dodnes nestalo.

Aby NATO řádně fungovalo, jeho členové musejí být s to nejen poskytovat jednotky a výzbroj pro vojenské operace vedené NATO, ale také tyto operace financovat a zachovat až do splnění mise. Namísto toho teď na některé členy připadá neúměrné množství bojů, výdajů i ztrát na životech.

To je neudržitelné. Všechny státy NATO musí pochopit, že členství přináší implicitní i explicitní závazky, že zajistí, aby jejich vojenské síly měly potenciál bojovat a vítězit na soudobých bojištích. Musí si uvědomit, že je nezbytné pro alianční operace vytvořit zdravější finanční systém.

V současnosti existuje společné financování určitých sdílených nákladů, například hlavního štábu, přičemž příspěvky se vážou k HDP členských států. Jenže částky pokrývající společné financování jsou jen malou částí celkových operačních nákladů. Všechny ostatní výdaje „zůstávají, kam dopadnou“: čím větším množstvím jednotek a výzbroje určitá země do mise přispěje, tím víc nakonec platí. Pro Velkou Británii se cena za její přispění k operacím NATO v Afghánistánu například vyšplhala na 3,1 miliard liber – což je pro britské daňové poplatníky značná zátěž.

Vzhledem k expediční podstatě dnešních vojenských operací je takový systém anachronismem. O nápravě tohoto problému je však snazší hovořit než ji provést. NATO se už léta neúspěšně pokouší své členské státy přimět, aby na obranu vydávaly požadovaná 2% HDP. Dodržení požadavku by znamenalo nárůst výdajů na obranu napříč Aliancí odhadem o 67 miliard dolarů čili zhruba přírůstek odpovídající britskému či francouzskému obrannému rozpočtu – žádný všelék, ale nicméně by to hodně pomohlo.

Loni v dubnu lídr britské opoziční Konzervativní strany David Cameron vysvětlil, proč bychom pro expediční mise NATO měli zřídit skutečný operační fond, do něhož by se od každého členského státu vyžadovaly příspěvky. Tento postup by zajistil jistou refundaci zemím, které v současnosti nesou nepřiměřeně velkou část břemene. Rovněž by mohl nabízet možnost financování zemím, které by jednotky mohly vyslat, ale při krytí nákladů narážejí na krátkodobé finanční těžkosti.

Operační fond NATO by byl zřetelně spravedlivější než dnešní systém, který trestá aktivní členské státy a odměňuje ty, kdo raději nedělají nic. Proč by tíhu všech měli nést jen někteří z mnoha? Ze společné bezpečnosti plyne společná povinnost.

Vyřešení problému sdílení břemene uvnitř NATO navíc nestačí. Jakmile přijdou na řadu vojenské síly, podobné potíže trápí i mise krizového managementu Evropské unie. Civilní krizové řízení se v EU financuje přímo z rozpočtu Společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Avšak kromě společných nákladů operace (obvykle méně než 8% úhrnu) využívá EBOP stejné metody financování jako NATO, což znamená, že většina peněz na vojenské operace pod hlavičkou EBOP i NATO pochází z téhož obranného balíčku každého členského státu. Nemá tedy smysl napravovat jeden mechanismus financování, aniž by se zároveň napravil i druhý.

Je zajímavé, že za francouzského předsednictví se vedla jistá diskuse nad reformou takzvaného mechanismu Athena, jenž slouží jako prostředek určování částky, jíž jednotlivé členské státy EU přispějí na společné náklady mise. Příspěvky v EU se podobně jako ve společném fondu NATO zakládají především na HDP. Francouzi také vyzývali k odklonu od koncepce „výdaje zůstávají, kam dopadnou“ ve jménu finanční solidarity.

Každá změna mechanismu Athena musí zahrnovat reformy pravidel i postupů. Když zvláštní výbor Athena stanovuje rozpočet mise, nemohou v současnosti hlasovat, ba ani být u hlasování přítomny ty státy NATO, které sice k určité operaci přispívají jednotkami, leč nejsou členy EU, třebaže jejich vojáci budou bojovat a mohou umírat. To je diskriminační, nedemokratické a nelze se tak chovat k důležitým spojencům, jako je Norsko a Turecko.

Kolektivní bezpečnostní aliance jsou, jaké jsou – kolektivní. Je na čase, aby ke společnému blahu přispívali svým dílem všichni.