„Dámy a pánové," uvedl ministr financí Eduard Janota 29. září 2009 ve Sněmovně návrh na změnu zákona o dani z přidané hodnoty, a pokračoval: „Chtěl bych zdůraznit důležitost přijetí této novely, protože členské státy Evropské unie mají povinnost, to bych chtěl zdůraznit, transponovat výše uvedené směrnice do svého právního řádu k datu 1. ledna 2010, a proto je navržena i stejná účinnost tohoto zákona. V případě, že by nebyla transpozice těchto směrnic do českého zákona o dani z přidané hodnoty k tomuto datu provedena, hrozí sankce ze strany Komise."1
Žádná diskuse se o návrhu nevedla a nikdo nebyl proti. Obsah zákona nebyl pro nikoho z poslanců důležitý. Museli jsme ho schválit, protože to byl požadavek Evropské unie. Podobnými větami předkládají ministři poslancům zákony na každém zasedání Poslanecké sněmovny.
Poslanci už většinu zákonů vlastně neschvalují. Oni je – řečeno jazykem Evropské unie – „transponují" či „implementují". Zvedání rukou je jen jakýsi formální rituál, je to předstírání demokracie. Tento rituál podstupují poslanci společně bez ohledu na barvu – komunisté, sociální demokraté, lidovci, občanští demokraté i jejich občasné různé mutace.
Poslanci jen hrají hru na demokracii. Předstírají před sebou i před veřejností, že zvedání rukou je projevem svobodné vůle, ač ve skutečnosti vědí, že zákony nařízené Evropskou unií schválit musí.
Netýká se to všech zákonů. Nicméně okruh záležitostí, v nichž mohou volení zákonodárci rozhodovat na základě svého nejlepšího vědomí a svědomí, tedy okruh záležitostí, které můžeme ovlivnit demokratickou volbou a veřejnou debatou, se dramatickým tempem zužuje. Demokracie v České republice je značně ochromena.
Může být ochromená demokracie na národní úrovni nahrazena demokracií celoevropskou? Zní to na první pohled logicky: Když se o důležitých zákonech již nerozhoduje na domácí půdě, ale v Bruselu, pak stačí, aby demokracie fungovala na nadnárodní úrovni. Nadnárodní demokracie má ale svá úskalí.
Jak jsem ukázal ve své předchozí knize,2 Evropská unie není „optimální politickou oblastí". Sovětský svaz, Jugoslávie a Československo mohly držet pohromadě jen v totalitním režimu vlády. Po zavedení demokracie se rozpadly. Demokracie na nadnárodní úrovni nefunguje, protože existují různé národní zájmy. Pravicové a levicové přesvědčení, které je dominantním dělítkem rozdílných zájmů v národní demokracii, není při rozhodování na nadnárodní úrovni hlavním faktorem.
Zemědělskou politiku Evropské unie založenou na štědrých dotacích podporují francouzští i polští politici, ať již jsou z pravicového, nebo levicového tábora. Proti uznání samostatného Kosova byly vlády Slovenska i Španělska bez ohledu na barvu vládních politických stran, protože ani pravice ani levice nechtěla uznáním samostatnosti provincie poskytnout ospravedlnění pro snahu o separaci vlastních národnostních menšin. Čistí plátci do rozpočtu EU (země, které odvádějí do bruselské kasy více, než z ní získávají), nebudou podporovat zvýšení členského příspěvku do EU odvislého od výše hrubého domácího produktu země. Země s vysokými sazbami spotřebních daní budou podporovat zvyšování minimálních sazeb EU.
Navíc bruselské rozhodování je příliš vzdálené a odpovědnost rozptýlena. Lidé vědí, že se rozhoduje „někde v Bruselu". Lidé tuší, že důležitými orgány, kde se rozhoduje, jsou Evropská komise, Evropský parlament, Rada ministrů a Evropská rada. Ale kdo konkrétní má odpovědnost za jakou směrnici, je nejasné. Politici často ve svém národním parlamentu předkládají k formálnímu schválení (implementaci) zákony vyplývající ze směrnice, které odsouhlasili v Radě jejich předchůdci z vlád, jež mezitím padly. Za schválení konkrétních směrnic a nařízení nemůže volič svým hlasováním potrestat nebo odměnit konkrétní politiky.
Ve skutečnosti všemi institucemi Evropské unie procházejí návrhy Evropské komise hladce. Existuje totiž neformální pakt mezi evropskými politickými stranami hlavního proudu, které se shodují v politice neustálého předávání pravomocí na Brusel. Lisabonskou smlouvu podporoval jak Paroubek, tak Topolánek, Merkelová stejně jako Blair, Berlusconi stejně jako Zapatero. Jejich strany tvoří v Evropském parlamentu a Evropské radě kartel, který bez problémů schválí jakýkoliv návrh Evropské komise.
Navíc europoslanci mají skupinový zájem na posilování vlastních pravomocí – tedy na prohlubování evropské integrace. Jak uvádí profesor Roland Vaubel z univerzity v německém Mannheimu: „Než aby mezi sebou soutěžili, tvoří spíš jednu velkou stranu – stranu evropské centralizace. Evropský parlament zastupuje sám sebe."3
I když se objeví v Evropském parlamentu rebel – euroskeptik z přesvědčení -, nemá šanci cokoliv prosadit. Do základních smluv EU je totiž vtělena pojistka proti demontáži stávajícího modelu fungování Unie. Žádný poslanec Evropského parlamentu nemá právo navrhnout zrušení nějaké stávající směrnice nebo nařízení. Nemůže se postavit a říct: „Navrhuji zrušení směrnice 77/2001 o podpoře výroby elektřiny ze solárních elektráren, protože se to ukazuje jako neefektivní drahá regulace." Nemá na to právo. Jediná instituce, která má právo navrhovat Evropskému parlamentu návrh směrnice či nařízení nebo jejich rušení, je Evropská komise.
Kdo by si snad myslel, že europoslanci mohou prosadit svoji vůli alespoň jednou za pět let, když schvalují Evropskou komisi, je na omylu. Jak stanovila Lisabonská smlouva, „členové komise jsou vybíráni podle celkové způsobilosti a evropanství."4 Podmínkou „evropanství" je tedy na věčné časy ústavně zakotvena vedoucí úloha ideologie stále silnější evropské integrace.
Z toho plyne, že nemá žádný smysl kandidovat do Evropského parlamentu s heslem „prosadím zrušení hloupých evropských směrnic a nařízení". To, co bylo možné v národních parlamentech, v Evropském parlamentu možné není. Nemá tedy ani velký smysl volit do Evropského parlamentu – nač vybírat mezi jednotlivými kandidáty, když žádný z nich nemůže zajistit změnu trendu?
Vliv voliče volícího do Evropského parlamentu na utváření evropské legislativy je pramalý. Většinu klíčových rozhodnutí ve skutečnosti činí vůdčí politici největších států EU v čele s Německem a Francií a nevolení byrokraté v Evropské komisi.
Malý význam voleb do Evropského parlamentu rozpoznali intuitivně i voliči a volební účast ve volbách do Evropského parlamentu klesá v každých volbách.
|
Volby do Evropského parlamentu |
1979 |
1984 |
1989 |
1994 |
1999 |
2004 |
2009 |
|
Průměrná účast (%)5 |
62 |
59 |
58 |
57 |
50 |
45 |
43 |
Jinými slovy, možnost volit do Evropského parlamentu své zástupce nám nenahradí úpadek demokracie na národní úrovni. Evropskou unii nelze reformovat skrze Evropský parlament. EU nelze reformovat zevnitř.
Ti, kdo měli ambici pokusit se reformovat EU zevnitř a dušovali se, že nepodpoří žádné další přenesení pravomocí na Brusel, se nakonec vždy stali součástí mašinérie, která neustále posiluje moc institucí Evropské unie na úkor demokraticky svěřených pravomocí členských států a na úkor svobody občanů.
Kniha Jak vystoupit z EU se zamýšlí nad úpadkem svobody a demokracie v České republice a ukazuje alternativu vůči našemu členství v Evropské unii – budoucnost samostatné České republiky jako svobodného a suverénního státu nezávislého na rozhodování cizích politiků a byrokratů v Bruselu.
Poznámky
1. Stenografický záznam jednání Poslanecké sněmovny 29. září 2009 (http://www.psp.cz/eknih/2006ps/stenprot/062schuz/s062010.htm#r1).
2. Petr Mach: Úskalí evropské integrace, Centrum pro ekonomiku a politiku, Praha 2002.
3. Roland Vaubel: Evropské instituce jako zájmová skupina. CEP, Praha 2009, str. 31.
4. Lisabonská smlouva. Úřední věstník EU C306/19 z 17. 12. 2007 (http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2007:306:0010:0041:CS:PDF).
5. Archiv Evropského parlamentu (http://www.europarl.europa.eu/parliament/archive/elections2009/en/turnout_en.html).
Autor je ekonom a předseda Strany svobodných občanů.
Knihu Jak vystoupit z EU distribuuje Kosmas.
Převzato z Revue Politika
