Fantastický debakl zahraniční politiky naší vlády

Reklama


Naše vláda (jak to formuluje její zahr. ministr Zaorálek), má za to, že události na Ukrajině jsou svědectvím toho, že se Rusko uchyluje ke své své staré imperiální rozpínavosti. Ale Henry Kissinger, někdejší ministr zahraničí v Nixonově vládě, je zřejmě kapánek zkušenější než Zaorálek a nemyslí ani v nejmenším. On si totiž myslí pravý opak. Že totiž tím, kdo se rozpíná, ale nejen rozpíná, ale chce přímo provést změnu politického systému v místech, kam se rozpíná, je Západ, jak to prohlásil v minulých dnech na stanici CCN těmito slovy: "Ukrajina je generální zkouška na to, co chce Západ provést v Moskvě."


Bác, a je to venku, a co teď, mistře na hodnocení zahraničních jevů Zaorálku, s tím? Zvlášť když to, co prohlásil Kissinger, si už delší dobu myslí velká většina našich lidí, sledujících, co se kolem Ruska děje. Zvlášť pak toho, že jak EU, tak NATO nikdy nenabídly členství Rusku, třebaže jde až po Ural o stát evropský, ale doslova sprintovaly v přijímání všech státú s Ruskem sousedících. V roce 2004 byla přijata Litva, Lotyšsko, Estonsko a v docela poslední etapě podnikají nejvášnivěji a dokonce docela bez ohledu na dosud uznávanou zásadu o nepřístojnosti vměšovat se do vnitřních záležitostí jiných zemí divoké námluvnické nájezdy do Kyjeva (z našich politiků Kocáb, Kohout,Fülle) a slibují tam za vstup zatím jen do EU (NATO bude následovat) hory, doly. Poté se zadostiučiněním hledí na
svými sliby vyprovokované masakry mezi mocí vládní a zlanařenou opozicí i na konečně vytoužený obrat politického systému na ten svůj – prozápadní. Ten poté, jak Kissinger prohlásil, má v plánech Západu dokráčet až do Moskvy a tím také až k přebohatým naftovým polím za Uralem, protože právě tohle a nic jiného je ona závěrečná trofej, o kterou se na Ukrajině hraje.

 

Že tohle všechno Rusko vidí – a vidí to se zjitřenějšíma očima – než to vidíme my – a reaguje na to obranou toho, co je zatím evidentně ruské, chápe snad každý, kdo má v hlavě mozek a v srdci aspoň kousek citu. Čehož obojího se zřejmě panu Zaorálkovi, coby osobě naši zahraniční politiku formulující, zřejmě hluboce nedostává.

Přejít do diskuze k článku