Fenomén nezaměstnanosti

Reklama


Komu škodí a komu prospívá nezaměstnanost? Kdo o ní mediálně často mluví a kdo pouze mlčí, nebo ji cudně omlouvá, jako nutný axiom dnešního způsobu ekonomiky globalistického kapitalismu, jinak údajně vynikajícího?

I když odpovědi na tyto otázky snadno identifikují mluvčí subjektů politického spektra zleva i zprava, pak ostré názorové dělící čáry najdeme jen mezi těmi, jichž se to týká a netýká, nebo to pro ně je či není zpeněžitelná senzace a pak ještě těch, kteří vědí či naopak vůbec nevědí, co je a co není obyčejná člověčí empatie a společenská solidarita.

A přesto, i bulvární media občas přiznají, když někde nějaký bezdomovec zase umrzne, že pro každý politický režim je nezaměstnanost věc politicky nepříjemná a ekonomicky nevýhodná, protože nutí stát vyplácet z rozpočtu sociální podpory lidem bez práce a v důsledku toho pak následně všem zvyšovat daně.

Naopak pro cíl podnikatelů a pro podstatu soukromého podnikání vůbec, je nezaměstnanost věcí žádoucí a výhodnou, protože vytváří převis nabídky volných pracovních sil, umožňující podnikatelům zaměstnance vydírat – snižovat jim mzdy a zpřísňovat a utužovat jejich pracovní podmínky.

Na nezaměstnanost proto vždy hmotně doplácejí jen lidé takto postižení a pak už jen samotný stát svou nestabilitou ekonomiky, z níž logicky vyplývá i občanská a voličská nespokojenost obyvatel s právě existujícím politickým režimem.

Na rozdíl od elit a režimních mediálních propagandistů, občanům-zaměstnancům je zcela lhostejné, jak se právě existující politický režim jmenuje. Pro ně je důležitá míra jejich spokojenosti s ekonomickou úrovní vlastního života, životní jistoty péče státu o zdraví a bezpečnost jejich rodin, ekonomicky svobodný přístup ke vzdělávání a pocit svobody při osobním rozhodování.

Ačkoliv je nezaměstnanost mediálně vydávána za problém globalisticko-ekonomický, základem jejího vzniku je vždy podstata národní a otázka je to na výsost politická. Proto i prevence a likvidace nezaměstnanosti jsou kompetenčně opatřeními pouze národně-vládními a řešením je vždy jen řešení prioritně politické.

Protože však v kapitalismu podnikat všichni nemohou a takovou šanci má z hmotných důvodů jen malá menšina obyvatel, tak nezaměstnanost těch, kteří nepodnikají, má pouze a jen jediné možné společenské východisko:

Postarat se o zaměstnanost (a tedy i o legální obživu většiny obyvatel) se musí vláda státu a postarat se musí proto, aby byl zachován sociální smír a nezaměstnaností nebyla generována další zbytečná kriminalita a z ní plynoucí nespokojenost občanů s politickým režimem.

Odpovědi na otázky "Proč tomu všemu tak je?", "Jak to tedy vlastně je?" a "Co s tím?", pak vycházejí zhruba tyto:

Je-li stát ekonomicky bohatý, lze uzákonit a zavést dostatečně vysoký a ničím nepodmíněný Základní příjem pro všechny. Není-li však stát ekonomicky prosperující a hmotně bohatý, pak je zapotřebí učinit tomu odpovídající, jednoznačná a závazná politická rozhodnutí vlády k přímé a aktivní státní podnikatelské činnosti a k přímé a aktivní státní investiční činnosti.

A pozor: Zde nejsou žádoucí nějaké účetně neurčité dotace, třetí osoby příjemců dotací a subvencí téměř k ničemu nezavazující, naopak to musí být přímé výrobní aktivity a přímé produkční investice státu, tedy toho politického subjektu, který o daných investicích již v prvním kroku aktivně sám politicky rozhodl.

Ostatně, jak ukázaly dějiny, tak kromě pouhé soudobé ideologie, už nic víc nebrání tomu, aby samotný stát také přímo a úspěšně podnikal, úspěšně vyráběl a své produkty a služby úspěšně i tuzemským obyvatelům a zahraničním zákazníkům prodával, pokud ovšem ty produkty sám stát prioritně nepotřebuje. A také, aby toto všechno stát udělal, aniž by opět znárodňoval to, co hloupě v minulých dvou desetiletích za hubičku "privatizoval".

Zároveň nic nebrání státu v uzákonění takové legislativy, která zamezí nekontrolovanému zaměstnávání cizinců v ČR, jestliže na stejných pracovních místech nových státních a družstevních podniků opět mohou pracovat právě nezaměstnaní občané tuzemští. Tuzemský sociální smír se totiž netýká cizinců, kteří mohou odejít domů do svých zemí, týká se jen občanů Česka a zejména pak těch, kteří nemají podmínky k tomu, aby za lepšími výdělky mohli z republiky emigrovat.

Takže, právě to všechno by mělo být onou hlavní osou činnosti vlády a jejích příslušných ministerstev, protože neexistuje-li z principu politického režimu motivace ke snížení nezaměstnanosti u podnikatelského soukromého sektoru, musí tuto manažerskou povinnost převzít do všech důsledků legislativa a vláda státu a udělat to stejně důsledně, jako to činila komunistická vláda režimu minulého – nezaměstnanost aktivně, iniciativně a důsledně odstraňovat sama – prakticky až k nule.

Splnění této podmínky má sice vždy kladný efekt v posílení sociálního smíru a ve zlepšení životní úrovně a spokojenosti lidí v dané zemi, ale generuje také i jeden logický důsledek, poněkud nevýhodný pro mnohé soudobé profesionální politiky a úředníky:

Začne-li totiž sama vláda aktivně snižovat nezaměstnanost, rázem budou mít politici a ministerští úředníci opět mnohem víc podnikatelsky organizačních úkolů a mnohem víc osobní hmotné zodpovědnosti tak, jako tomu bylo před 25 roky. Navíc tato jejich staronová organizační práce a s ní spojená osobní zodpovědnost bude vyžadovat od politiků i od úředníků vysokou společenskou motivaci, koncepční tvůrčí myšlení, pracovní vytrvalost, cílevědomost a adekvátní odborné schopnosti.

Mají však dnešní politici a státní ministerští úředníci tyto vlastnosti? Anebo se jen snaží sami sebe ve státní správě a v politice uplatňovat především kvůli uspokojení ega a mocenských ambicí a kvůli lukrativním platům ze státního měšce, když jim k tomu stačí třebas i jen pouhé propagandistické a poraděnkovské žvanění, spojené s poslušnou oddaností ke svým mateřským politickým stranám, stranám na státu parazitujícím, protože finančně živeným z peněz daňových poplatníků?

Jak je tedy vidět, tak v situaci ekonomicky podnikajícího státu by se tím tentokrát vytvořil nový druh "nezaměstnanosti", nezaměstnanosti některých odborně neschopných politiků a úředníků z jejich stranických trafik. Zároveň navíc, nároky na vzájemnou konkurenceschopnost politiků (a mnohých úředníků) by se přitom rázem přesunuly z oblasti mocenských a úřednicky obstrukčních intrik, prázdných slibů a ideologického žvanění, přímo do sféry konkrétní práce s viditelnými realizačními výstupy. A to by zejména pro některé politiky – už byl značný problém, když právě ty výstupy by najednou u nich jaksi nebyly …

Co tedy dnes mnozí čeští politici dělají pro to, aby zůstali i nadále nedotknutelní a zároveň za žádných okolností neměli ani zodpovědnost, ani víc povinností v konkrétní organizační práci?

  1. Snaží se za každou cenu udržet v chodu zejména spekulativní kapitalismus, vymlouvají se na mezinárodní smlouvy pro ČR nevýhodné, (které přitom sami bez mandátu referenda lidu nedávno uzavřeli), brání zavedení přímé demokracie a obhajují tzv. politický systém zastupitelský s praktickou beztrestností pachatelů za manažerské chyby, při jejich neodvolatelnosti mimo čas pravidelných voleb.

  2. Oddalují uzákonění závazných právních norem o jasných úřednických profesiogramech, o veřejných definicích jejich postavení a o pravomocích v rozsahu tzv. správních úvah, o právech, o zodpovědnosti a vůbec o jejich povinnostech v rolích státních administrátorů.

  3. Odvádějí pozornost od tématu nepodmíněného Základního příjmu, protože ten by při jeho optimální výši trvale odstranil základní vydírací nástroj podnikatelských a lobbistických kamarádů politiků v soukromých firmách – převis nabídky volných pracovních sil.

  4. Zodpovědné produktivní podnikání zásadně a zcela oportunisticky prohlašují jen za soukromou aktivitu soukromých podnikatelských společností a osob a nikoliv také za politickou povinnost správců a vládců státu a obce.

  5. Vymysleli si institut legalizace soukromých pracovních agentur, aby sami nemuseli řešit tento politicky palčivý problém a zároveň se mohli vymlouvat na někoho třetího, který má z podstaty za cíl jen zisk a nikoliv občanský sociální smír.

  6. Legislativně a organizačně nenápadně zhoršují výkonnost a zisky dosud státních a polostátních podniků a zároveň svým vlivem zakrývají podíly na tomto záměrně se zhoršujícím stavu u zlodějů, lajdáků a vůbec provinilců ve vlastních řadách.

  7. Legislativně (zejména nyní pomocí nového Občanského zákoníku) usilují převádět co nejvíce politicko-organizačních činností státní administrativy z oblasti práva veřejného do sféry práva soukromého smluvního, přičemž outsourcingem, nahrazujícím práci beztak již výborně placených právníků a úředníků ministerstev, přihrávají výhodné státní zakázky svým kamarádům v privátních firmách, zneužívajíce chyb legislativy v oblasti možností rozsahu tzv. správní úvahy úředníků. O obcházení soudů cestami ke smluvním kamarádům soukromým arbitrům už ani nemluvě.

  8. Udržují stínohru jakoby konkurenčního boje politických partají s cílem tuto stínohru nakonec jednoho dne definitivně završit uzákoněním konečného počtu jen dvou oficiálních politických stran, protože existence pouhé politické pozice a opozice jim pak už navždy zaručí nejen zdání pokračující demokracie, ale i trvalou vlastní zaměstnanost v politických a státních funkcích, bez obav z nějakého vyřazení z mocenských her prostřednictvím voleb.

Občan zaměstnanec a volič by si měl proto bedlivě uvědomit, že hovoří-li český politik o snižování nezaměstnanosti, pak má velmi často na mysli především hrozbu tohoto fenoménu pro něj – pro politika samotného, ale rozhodně už ne pro jeho občanské voliče. Občan zaměstnanec a volič by proto měl do budoucna vyhledávat a pečlivě volit jen takové politiky, kteří tuto vlastnost nemají. Zároveň by měl požadovat od všech politiků činných ve státní a místní správě pracovní výsledky prokazatelně přínosné pro obecné blaho a vyžadovat, aby ze státních a obecních rozpočtů nebyli placeni neužiteční a arogantní paraziti a líní a odborně neschopní žvanilové.

Přejít do diskuze k článku