Je po víkendu a ani nevím, kudy pravidelnou procházku po Blízkém východě (a severu Afriky) začít. Hození pomyslnou kostkou ukazuje na Libyi, kde se opravdu dějí věci.
Zprávou víkendu bezesporu je nálet NATO na Kaddáfího cosi (Bunkr? Rezidenci? Bůhsuď), v čehož troskách zahynul Kaddáfího nejmladší syn Saíf Arab a „tři vnuci velkého vůdce", jak se praví na libyjském videuřešilo, zda Kaddáfího zabít, nebo ne, NATO ale nejdřív tvrdilo, že neútočilo na Kaddáfího, který prý byl „ve velitelském středisku" přítomen také, a pak se začala zpochybňovat i smrt Kaddáfího syna a vnuků. Mnohem jasněji se ohledně Kaddáfího budoucnosti vyjádřil vůdce amerických republikánů John McCain, když prohlásil, že zabít Kaddáfího by „bylo fajn", a jedním dechem pokáral Obamu (nezapomínejme, že prezidentská předvolební kampaň už začala), že měl strategii války proti Libyi vymýšlet dopředu a ne až v jejím průběhu. Z hlediska útočníků to logiku má, z hlediska Libyjců je to šuma fuk. (Mimochodem, ten člověk, tedy McCain pochválil zpravodajství Al Džazíry, což je podle mého další jasný důkaz, že už nemá moc cenu ji sledovat a čekat informace).
Do toho se zničehonic probudilo Rusko, které umožnilo „bezletovou zónu" nad Libyí tím, že ji nevetovalo v Radě bezpečnosti OSN, a šéf zahraničního výboru Dumy zničehonic tvrdí, že prý útoky na Kaddáfího nemají nic společního s ochranou civilistů. A to se navíc ukázalo, že NATO v rámci „ochrany civilistů" už několikrát pobilo něco desítek rebelů a nově k tomu přidalo i zničení školy pro děti s Downovým syndromem. „Nejspíš chtěli trefit budovu televize," zapřemýšlel k tomu libyjský činitel, kterého Reuter´s cituje. Jinými slovy, NATO v Libyi bombarduje hlava nehlava a Londýn si mezitím našel čas vypovědět libyjského velvyslance na protest proti tomu, že byla „vandalizována" budova britského velvyslanectví v Tripolisu (a k tomu ještě italská a dalších útočících zemí. Z Tripolisu už nyní raději odešla i mise OSN). Maně mi to připomíná slova jihoafrického (zavražděného) bojovníka proti apartheidu Steve Bika: „Běloši nás bijí a ještě nám říkají, jak se u toho máme tvářit." Zkrátka, kouzelnější příklad pokrytectví na nejvyšší úrovni západních vlád pohledat už jen těžko, a tak konstatujme, že i v samotné Británii už mají lidé války proti Libyi dost – vláda škrtá na sociálních výdajích ve velkém, na bombardování má ale peněz pořád dost, což lidi začíná štvát. A to nejspíš zatím příliš nevnímají zprávy, podle nichž válka NATO proti Libyi, která se v uplynulých dnech lehce přelila i do Tuniska, uvedla do stavu bojové pohotovosti armády Mali, Mauritánie, Nigeru a Alžírska. Že bychom pod moudrým vedením NATO vstupovali do regionální války u evropských břehů? To by se tedy našim nevoleným, ale přesto všemocným ohvězdičkovaným zástupcům opravdu povedlo… Jo a poslední poznámka: onehdy se objevily zprávy, že Kaddáfího vojáci dostávají Viagru, aby se jim líp znásilňovalo… a teď je popřela sama americká rozvědka. Kdopak takové nesmysly vůbec šíří?
Když už jsme u válek, jenom malé juknutí do Afghánistánu. Taliban oznámil zahájení mohutné jarní ofenzívy s tím, že terčem budou okupační jednotky i oddíly vládního vojska, přičemž zároveň vyzval civilní obyvatelstvo, aby se raději od těchto cílů drželo dál a nepřišlo tak k úhoně. Zní to vcelku humánně, zajímavé ale je, že NATO, které už skoro deset let nedokáže Afghánistán ovládnout (říká se tomu oficiálně „nevítězná válka"), prohlášení Talibanu odmávlo coby propagandu. Kdyby přitom neumíralo tolik lidí, neničila se celá beztak už zbídačená země a nemrhalo se penězi, které by šlo zcela určitě utratit za něco lepšího (třeba na sociální výdaje nebo koneckonců třeba na opravu vybombardované školy pro děti s Downovým syndromem v Tripolisu), bylo by to k smíchu. Tím spíš, že bájeslovný generál David Petraeus, který z pozice vrchního velitele okupačních vojsk v Afghánistánu, ještě v březnu vysvětloval v Kongresu, že se „vzedmutí Talibanu z roku 2005 podařilo v mnoha důležitých oblastech zvrátit" (a pak si tam nechal pro jistotu poslat dalších 30 tisíc vojáků, takže jich je tam už hodně nad 100 tisíc – a proti nim prý asi jen (max.) 25 tisíc otrhaných vousatých talibů v sandálech s kalašnikovy), se zničehonic stal šéfem CIA. Připravme se tedy na bombastická zpravodajská odhalení o iráckých (sorry, libyjských a syrských a íránských — a možná i egyptských, ale k tomu se ještě dostanu – zbraních hromadného ničení nebo na něco podobně lochneskoidního, co je potřeba hned zničit).
Než se ale podíváme na Egypt, pár „drobniček". Třeba ta, že katarská vláda otevřeně podporuje převzetí moci v Sýrii Muslimským bratrstvem. Nebo že naše spřátelená tmářská Saúdská Arábie znovu zpřísnila beztak už do absurdna zavedenou cenzuru. Nově se nesmí psát o čemkoli, co by protiřečilo zákonům šaríji, sloužilo zájmům cizích zemí a utvářelo hrozbu národní bezpečnosti. Vláda, která v posledních týdnech postřílela stovky demonstrantů, asi s vymáháním tohoto „tiskového dekretu" nebude mít problémy. A Izrael do toho od vlády USA požaduje, aby veřejně deklarovala, že ochrání Saúdskou Arábii, pokud by se dostala do ohrožení. (No a já k tomu dodávám: Řekni mi, s kým se přátelíš, a já ti řeknu, kdo jsi.) A v Bahrajnu se po zátahu na nemocnice pohřešuje na padesát lékařů, kteří si troufli ošetřovat oběti „normalizačního" procesu – tedy střelby do lidí, kteří požadovali demokratizaci (a možná i republiku), to vše s bratrskou pomocí saúdských vojáků. Zmizelí budou mít štěstí, když se jim podaří stanout před soudem, jinými slovy, že přežijí věznění a mučení. Bahrajnská vláda teď ostře zkritizovala zahraniční média, že „neprofesionálně" informovala o trestech smrti pro „demonstranty", zatímco správný termín má prý být „zločinci" nebo „teroristé". (A znovu se vnucuje to o přátelství a odhalení se…) No a předposlední: mluvčí americké Rady národní bezpečnosti Tommy Vietor říká: „Naším cílem je ukončit násilí a otevřít cestu legitimním nárokům syrského lidu." Škoda, že z pohledu pana Vietora nemají stejné právo na legitimní nároky občané Saúdské Arábie, Bahrajnu, Kataru, Maroka, Jordánska, Ománu, Spojených arabských emirátů, Kuvajtu, Iráku, Palestiny nebo Alžírska. A poslední věc: dodávky amerických zbraní pomáhají jemenskému diktátorovi Sálihovi potlačovat a zabíjet vlastní občany (analýza Toma Engelharda je dlouhá, ale doporučuju si udělat čas.)
A jsme v Egyptě. Zatímco mí přátelé se v e-mailech shodují v tom, že něco po revolucí běží příliš rychle, a něco zase příliš pomalu (výčet je hodně individuální a zbytečně dlouhý), New York Times větří realitu: „Egyptští činitelé povzbuzení revolucí a v očekávání blížících se voleb razí politiku, která více odráží názory veřejnosti". (Mimochodem, "není snad politika od toho, aby odrážela zájmy veřejnosti?" ptám se já). „V tomto procesu chtějí opětovně získat vliv v regionu, který zanikl, když se Egypt po mírových smlouvách v roce 1979 stal předvídatelným spojencem Washingtonu a Izraele…" Změny v Egyptě zřejmě povedou ke změně rovnováhy sil v oblasti, umožní Íránu nově přístup k donedávna zaťatému nepříteli a vytvoří distanc mezi Káhirou a Izraelem, který změny v Egyptě sleduje s rostoucím znepokojením. „Jsme znepokojeni některými nedávnými kroky Egypta," říká izraelský činitel a jmenuje „sbližování mezi Íránem a Egyptem" (BTW, ministři zahraničí obou zemí se mají setkat koncem května v Indonésii), stejně jako „posilování vztahů mezi Egyptem a Hamasem. "Tyto kroky mohou mít strategické dopady na izraelskou bezpečnost," říká činitel, který si nepřeje být jmenován, protože tyto záležitosti se stále projednávají diplomatickou cestou. „V minulosti byl Hamas s to se vyzbrojit v době, kdy tomu Egypt chtěl zabránit. Do jaké míry rozjedou svou teroristickou mašinerii v Gaze, když už tomu Egypt bránit nebude?"
Omlouvám se za dlouhý citát, ale mám radost, když i západní mainstream, byť s využitím klišé o terorismu a podobně, vnímá realitu. A ta je pro Izrael tristní. Samozřejmě že to není nic osudového, ale vzhledem k tomu, že si židovský stát zvykl na to, že mu Egypt neodmlouvá, tak asi to tristní být musí. Do Káhiry už z Damašku přijel šéf Hamasu Chálid Mišál, aby tam s Mahmúdem Abbásem podepsal palestinskou „mírovou smlouvu" o znovusjednocení. Píšu o tom v tištěných Literárkách, které vyjdou ve čtvrtek, a tak už k tomuhle tématu jen stručně: náčelník generálního štábu egyptské armády Samí Anán varoval Izrael, aby se nepokoušel zasahovat do plánu Egypta trvale otevřít přechod do pásma Gazy a dodal cosi před dvěma měsíci ještě nepředstavitelného: Izraeli do toho nic prostě není. (Náčelník izraelské armády mezitím prohlásil, že jeho jednotky jsou připraveny chránit Židy kdekoli na světě…)
Nicméně, důležitější než aktuální vztahy s Izraelem je vývoj na domácí egyptské „frontě". Dělníci v továrnách dál budují odbory, koptská (křesťanská) církev vyzvala Američany, ať jí proboha „nepomáhají", a celá společnost se snaží čelit snahám Mubarakových pohrobků vykolejit další vývoj. K těmto pokusům přitom patří i falešné zprávy v médiích o útocích muslimů na kopty a podobně s cílem společnost rozdělit a znepřátelit navzájem. A do toho se rozpadlo egyptské Muslimské bratrstvo – staré „konzervy" si do vedení zamýšlené politické strany zvolily osvědčené „jestřáby", za což se jim dostalo ostré kritiky od mladých členů, kteří z bratrstva vystoupili s tím, že chtějí „dělat islám" po vzoru Turecka…
A právě přichází zpráva dne: podle Obamy je Usáma bin Ládin mrtvý! Byl prý zabit na Obamův rozkaz v Pákistánu a USA prý mají jeho tělo. No nevím. Hodně lidí je přesvědčeno, že je mrtvý už dávno. V roce 2008 to říkala i pákistánská premiérka Bénazír Bhuttová a krátce nato sama zemřela při atentátu. Počkejme, abychom plně pochopili, proč se USA zbavují – ať už fakticky, nebo jen propagandisticky — zosobnění svého hlavního nepřítele, bez něhož se ve „válce proti teroru" bude bojovat přece jen mnohem hůř. Nebo chce Obama vědomě sebrat Pentagonu záminku k dalšímu válčení a zároveň zahájit svou prezidentskou kampaň něčím, na co Američani uslyší? Možná je na místě ale i otázka, jaký průšvih má tato mediální bomba aktuálně zamést pod koberec zapomnění. Jak říkám, počkejme si.
Na samotný závěr doporučuji rozhovor s Condoleezzou Riceovou, abychom si jasně uvědomili, v jakém světě žijeme:
Otázka: „Četl jsem, že si o vás lidé myslí, že skoro nejste s to si připustit chybu. Co považujete za největší chybu své kariéry?
Odpověď: „Víte, vedla jsem si vcelku dobře. Netrávím moc času probíráním se minulostí."
Otázka: „Nepřijdete ani na jedinou?"
Odpověď: „Určitě bych jich našla mnoho. Jen si myslím, že to není moc plodná zábava."
Mimochodem, pro cyniky nabízím pohled na Condiinu disertačku o Československu, Varšavské smlouvě a tak podobně. Ta paní netrefila snad jediné datum…
Převzato z Literárek
