Prosinec 19, 2011
Česká republika hraje v souladu se svou geografickou polohou klíčovou úlohu v systému celoevropské bezpečnosti. Vláda ČR přijala 20. června 2011 dokument určující základní priority a strategické cíle české zahraniční politiky. Je to za posledních osm let první pokus, který se snaží určit konceptuální rámec zahraniční politiky Prahy.
Na evropské scéně jsou hlavním strategickým partnerem Německo a Polsko, zahraniční politika Prahy se slaďuje především se dvěma nejsilnějšími sousedy – Berlínem a Varšavou, které nad ČR geograficky tvoří "převis". Sousedi, kteří jsou "níže" (Maďarsko, Rakousko) hrají roli regionálních hospodářských partnerů, spolu se Slovinskem a Slovenskem. Za garanty národní bezpečnosti ČR považuje NATO a USA, země EU pak mají klíčovou roli politickou a ekonomickou. (1)
Geopolitická konstelace Praha – Varšava opakovaně vyváděla z míry jak polské, tak české politiky. Často hleděla Varšava na Prahu jako na nechtěného souseda, který brání vytvoření společné hranice dvou katolických států – Polska a Maďarska. Polský germanofil – politik Vladislav Gizbert-Studnicki propagoval ve třicátých letech těsný svazek Polska s Třetí říší a vyzýval ke zrušení Československa. Ve čtyřicátých letech přednosta ministerstva zahraničí Polska Jozef Beck prohloubil rusofobní myšlenku vytvoření Třetí Evropy (Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Podkarpatská Ukrajina, Itálie, Turecko, Švédsko a Finsko), kde Československo nefigurovalo. Tehdy rozpracoval generál Sikorski, ministerský předseda exilové polské vlády, koncepci Centrálního evropského svazu, kam v tomto případě Československo mělo vstoupit. Bylo charakteristické, že Sikorski ze svazu vyloučil Ukrajinu, coby organismus cizí západoevropské civilizaci.
Méně známá je koncepce polského profesora ekonomie Miroslava Orlowského, který v roce 1957 propagoval myšlenku vytvoření Středoevropské federace zemí národní demokracie. Do ní měly patřit Varšava, Berlín, Budapešť, Bukurešť a Praha. Přitom "šroubem" celé konstrukce bylo Československo, které mělo umožňovat kontrolu nad Balkánem a Dunajskou nížinou. Československé elitě podobné myšlenky zjevně imponovaly. Moskva viděla ve snaze sjednotit tolik zemí kolem jednoho geopolitického centra (Varšavy nebo Prahy) další předložení doktríny Střední Evropy (Mitteleuropa) Friedricha Naumanna z roku 1915, tedy roku, kdy se rozhořela 1. světová válka. Cílem Naumannových geopolitických machinací bylo izolovat Rusko od Střední a Východní Evropy a rozšířit na celý region vliv Německa. V roce 1968 zapracovala sovětská vláda v předstihu a na území ČSSR vyslala vojska Varšavské smlouvy, včetně vojáků z Polska. Praha tehdy začala vyostřovat vztahy s Moskvou. Potom Praha musela odstoupit od snahy zorganizovat protisovětský blok.
Praha potřebovala svobodu a změnu autority. Dnes, kdy Česko vstoupilo do NATO a účastní se realizací koloniálních plánů Washingtonu, to už všichni chápou. Dnes nová autorita – USA – určuje další jednání Česka. To slouží jako dělící čára mezi západem a východem Evropy. Američanům vyhovuje vedoucí postavení Prahy, o které se dělí s Varšavou ve Visegrádské čtyřce – vojenskopolitickém svazku Polska, Maďarska, ČR a Slovenska se zřejmým protiruským zaměřením. Visegrádská čtyřka je geopolitické srdce Středovýchodní Evropy, proto Washington podporuje upevnění vztahů na linii Varšava – Praha. Stejně tak, jako se anglosaká politika v Evropě snaží odrátit zformování kontinentálního bloku Moskva – Berlín, mohou ČR a Polsko sloužit coby klín mezi Německem a Ruskem. Přitom ČR určuje jednání Visegrádské skupiny a Polsko tyto iniciativy podporuje na celoevropské úrovni. Má totiž v Radě Evropy 27 hlasů (ČR 12) a v Evropském parlamentě 50 zástupců (ČR 22).
Česku se doporurčuje rozvíjet vztahy s Bulharskem a Rumunskem, aby byly obě země zapojeny do plánů Visegrádské čtyřky. Bulharsko lobbuje pro připojení Srbska a Makedonie do EU. Na Balkáně má zvláštní vliv a snaží se o normalizaci vztahů s Tureckem. Rumunsko se aktivně tlačí na východ – do Moldavie a na Ukrajinu, a snaží se vytlačit Rusko z Podněstří. Využívá podporu Polska. Bukurešť a Varšava podepsaly v roce 2009 dohodu o strategickém partnerství.
Američtí experti rozdělují Evropu na tři mikroregiony – Východoevropskou nížinu (Polsko, Pobaltí), Dunajské povodí (Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko, Slovensko a Slovinsko) a Českou pahorkatinu. K dialogu s Ruskem jsou nejméně ochotny Polsko a Pobaltí. Dunajské země s výjimkou Rumunska jsou k tomu připraveny lépe. Rumunsko se cítí být Ruskem ohroženo ve svém vlivu v Evropě tak, že jej pokládá za nepřítele č. 1. ČR má zvláštní geografické podmínky. Na západě a severu má hory a na východě a jihu spojenecké státy. Cítí se v bezpečí. Praha nemá Moskvu za nepřítele č.1, ale snaží se nepřijít o americkou péči a staví se za protiruský kurs Washingtonu, pracuje na prohloubení vztahů s ním. Bílý dům zastává názor, že Praha musí v podmínkách ekonomické krize upevňovat především svazky v oblasti energetické bezpečnosti s Paříží a Berlínem, až do vytvoření konzultačního mechanismu pro vypracování společných plánů snížení energetické závislosti na "vnějších zdrojích" (čti na Rusku). Znamenalo by to vytvoření těsného spojení Paříž-Berlín-Praha-Varšava, tedy vytvoření účinného geopolitického mechanismu, podřizujícího si současně východ i západ Evropy. Dosud však uvedená přání Washingtonu vzhledem k Česku zůstávají jen přáními.
Převzato z Fondsk.ru
Překlad: zajoch
