Hamas akceptuje hranice z roku 1967

Reklama


V minulém tištěném čísle Literárek jsem po sobě k jednání o palestinské státnosti zanechala následující komentář:

Kdo chce moc…

Ať už diskuse v Radě bezpečnosti OSN o palestinské nezávislosti skončí americkým vetem, nebo se rozmělní do nějakých kompromisních, a tudíž nic neřešících postojů, je skoro jedno, protože Izrael už prohrál. Přiměl totiž Baracka Obamu, aby na půdě OSN stanul spíše jako hlavní proizraelský lobbista než prezident USA, jako Mr. Chasbara, jak už mu přezdívají na západním břehu Jordánu. „Zdálo, jako by Palestinci okupovali Izrael,“ prohlásila k jeho projevu známá palestinská činitelka Hanán Ašrávíová a nejspíš tím vyjádřila pocity nejen Palestinců, ale i všech Arabů a značné části světa navrch. Ještě před dvěma roky arabský a muslimský svět Obamovi věřil, teď ho upřímně nenávidí.

Když si ale Obama na Blízkém východě proizraelským postojem zničil veškerou důvěryhodnost, jak tím Izraeli prospěl? Spojené státy až dosud měly vliv na Palestince, určitý vliv na Egypt, Jordánsko, Turecko… co zbylo? Palestinci už odmítli jednání s Izraelem, pokud by je zprostředkovávaly USA, a jedním dechem odmítli i „mírový“ návrh tzv. Blízkovýchodního kvartetu (USA, OSN, EU a Ruska), který byl tak kompromisní, že se zapomněl byť slůvkem zmínit o židovských osadách či okupaci. Co nyní mohou USA a Evropa, které tolik trvají na tom, aby si Izrael mohl okupovat dál, dělat? Hrozit Palestincům, že jim zavřou finanční kohoutky? No problem, stovky milionů pro Palestince už beztak proudí ze Saúdské Arábie, ale Mahmúd Abbás má po ruce větší trumf – může prostě zavřít krám a donutit Izrael k opětovné okupaci všech území, které až dosud v rámci protektorátu spravovali sami Palestinci. Miliardy, které by to stálo, Izrael — zmítaný sociálními bouřemi — nemá a musely by je tak začít dodávat nejspíš právě ty státy, které nyní vyhrožují Palestincům ukončením pomoci. Nicméně, představa, jak vlády vysvětlují svým občanům, že musejí dál přitvrdit sociální škrty, aby našly peníze na izraelskou okupaci, není z reálných.

A co víc, Abbás může požadavek na nezávislost v OSN čas od času zopakovat a znovu tak ztrapnit nejen Obamu, ale i jakéhokoli dalšího amerického prezidenta. Může také začít požadovat řešení konfliktu na principu jednoho státu a tím i izraelské občanství pro všechny Palestince, může… skoro cokoli, protože proizraelské postoje některých zemí Západu včetně České republiky Palestince neuvěřitelně posílily.

Izrael se tak po očekávaném „triumfu“ na půdě OSN už vlastně nemá o koho opřít, protože USA na Blízkém východě – i ke své škodě — přestávají de facto existovat, což ovšem vyhovuje jiným. Moskvě a Pekingu se totiž po Obamově proizraelském projevu nesmírně ulevilo, protože po měsících váhání nad turbulentním arabským jarem se jim podporou nezávislosti Palestiny podařilo stanout tam, kde strategicky chtěly být, tedy „na správné straně vývoje na Blízkém východě“.

 

… a ukazuje se, že po týdenním volnu vše výše řečené v zásadě platí. Izrael přijal vyprázdněný návrh Blízkovýchodního kvartetu coby základ pro jednání, Palestinci ho ale odmítli už minulý týden. Kongres Spojených států jako trest za žádost o nezávislost zablokoval Palestincům pomoc ve výši 200 milionů dolarů (a odblokuje ji jen pokud nápad s nezávislostí vezmou zpět), zatímco EU oznámila, že dodá palestinské samosprávě alespoň na sociální programy 9,9 milionu eur s tím, že hodlá být nadále „důvěryhodným partnerem obzvláště v této kritické době“. (Aby ale nevypadala tak propalestinsky, představitelé EU varovali v New Yorku Palestince, že „jakýkoli jednostranný krok“ ke státnosti ohrozí finanční pomoc z EU). Jeden z lídrů hnutí Fatah k tomu ale konstatoval, že pokrýt výpadek americké a jiné pomoci už beztak slíbily arabské země a k rozhodnutí amerického Kongresu dodal: „Je neuvěřitelné, že jakýkoli parlament vůbec trestá národ jen za to, že usiluje o sebeurčení a nezávislost.“

Když už jsme u peněz, je zvláštní, jak moc politika Západu stojí jen na nich, čímž ukazuje, že nemá jiné páky nebo hodnoty, které by nabídla (jasně, kromě války). To bychom pak měli dokonale chápat obsah nové zprávy palestinské samosprávy, podle níž izraelské „restrikce netýkající se bezpečnosti“ uvalené na palestinskou ekonomiku stojí Palestince každý rok 4,35 miliardy dolarů. Z toho prý plyne, že bez izraelských restrikcí by Palestinci a jejich ekonomika byli v přebytku a nemuseli by se spoléhat na zahraniční pomoc. Palestinský „ministr národního hospodářství“ Hasan Abú Libdí k tomu prohlásil: „Mezinárodnímu společenství by mělo být jasné, že jedním z důvodů, proč Izrael odmítá být v dobré víře partnerem pro mír jsou zisky, které mu z okupace plynou.“ Využívá totiž palestinské zdroje pro svůj vlastní zisk, přičemž zároveň uvaluje restrikce s cílem „zabránit jakékoli palestinské konkurenci izraelským ekonomickým zájmům.“

 

Rada bezpečnosti OSN mezitím podle očekávání o palestinské žádosti nerozhodla a celý proces přehodila ke zdlouhavému koumání zvláštnímu výboru pro přijímání nových členů. Palestinci v Radě bezpečnosti nemají potřebnou většinu devíti hlasů, ale disponují podporou jen osmi zemí (Rusko, Čína, Indie, Jihoafrická republika, Brazílie, Libanon, Nigérie a Gabon), přičemž se nyní stále hraje o postoj nerozhodnutých Bosny, Portugalska a Kolumbie. Palestinský šéf Mahmúd Abbás právě do Portugalska a Kolumbie zamíří (v rámci větší cesty) v říjnu, reakce Bosny se očekává dřív. Nejnadějněji se z hlediska Palestinců jeví právě Bosna, která sama získala nezávislost teprve v roce 1992, tím spíš, že se může opřít o Evropský parlament, který palestinskou nezávislost podpořil jednohlasně coby „legitimní“.

Nicméně, z hlediska odpůrců palestinské státnosti se může jakýkoli odklad zamítavého verdiktu v Radě bezpečnosti OSN jevit kontraproduktivně, protože teď by to „ještě šlo“. Je totiž pravděpodobné, že s každým dnem odkladu roste pravděpodobnost, že Palestinci devátý hlas získají a USA pak budou muset použít veto, což je coby „pochodeň demokracie“ zcela znemožní. Obama ale nejspíš doufá, že se mu podaří Abbáse ještě nějak přesvědčit, aby spáchal (jistě nejen politickou) sebevraždu a žádost o uznání stáhl sám. (Mimochodem, navzdory až slepé oddanosti Izraeli Obamova popularita mezi americkými Židy dosáhla historického minima – 45 procent – ale i tak mu dává velkou naději na prezidentské volby v roce 2012, což je pro Bílý dům v současnosti to hlavní.) BTW. Nově Izrael navíc po Obamovi chce, aby propustil špiona Pollarda…  

Ale zpátky k odkladu rozhodnutí o státu. Samozřejmě se nabízí ještě jedno vysvětlení – protahovat jednání o státnosti Palestinců tak dlouho, dokud už nezbude žádné území, na kterém by stát mohli vyhlásit. Izrael už minulý týden oznámil zahájení výstavby 1100 nových bytových jednotek v oblasti východního Jeruzaléma mimo hranice z před roku 1967, čímž de facto odmítl hlavní palestinský požadavek na obnovení mírového procesu, kterým je okamžité zastavení kolonizace palestinských území. Zdá se býti už jaksi samozřejmým, že tento krok není z hlediska Západu považován za jednostranný a jako takový nemusí být trestán zrušením třeba každoročních amerických tří miliard dolarů Izraeli, kvůli výstavbě protestovala snad jen německá kancléřka Angela Merkelová. Naopak, někteří členové izraelského Knessetu už ruku v ruce s americkou Tea Party proklamují anexi některých území Západního břehu…  Jak k navrhovanému „mírovému procesu“ trefně konstatuje jeden z komentářů, pojďme jednat o tom, jak si tu pizzu rozdělíme, zatímco já ji budu jíst.       

Tento postup má však své mouchy. Dokonce i ministr obrany USA Leon Panetta totiž před cestou do Izraele varoval Netanjahuovu vládu před izolací a položil nahlas otázku: „Opravdu stačí udržovat vojenskou nadvládu, když se zároveň izolujete v diplomatické aréně?“

 

Za skutečnou bombu posledních dnů lze ale jednoznačně považovat vystoupení šéfa Hamasu Chálida Mišála na konferenci o Palestině v Teheránu. Po některých kritických prohlášeních hamasovských lídrů z pásma Gazy na adresu Abbásova postupu v OSN Mišál Abbásovo tažení za státností překvapivě podpořil. Je to podle něj „odvážný krok, který zasluhuje podporu“, přičemž „nelze popřít, že tato akce přináší symbolické a morální zisky“. Odvahu přitom prokázal i sám Mišál, protože Abbáse podpořil krátce poté, co se proti žádosti o palestinskou státnost v OSN postavili jak íránský prezident Ahmadínežád, tak i nejvyšší duchovní vůdce země ajatolláh Chameneí. Oběma vadí, že se „svoboda pro Palestinu“ nemá týkat Palestiny celé…  Mišálův projev tak nejenže ukazuje na to, že mezi palestinskými hnutími existuje jednota, navíc totiž dává najevo, že Hamas není až takovým íránským pudlíkem, jak se mu až dosud často předhazovalo, a v neposlední řadě je i – byť nevysloveným — stvrzením, že Hamas opravdu akceptuje hranice Palestiny z roku 1967.

 

A mezitím jaksi bez většího povšimnutí prošla slova prokurátora Mezinárodního trestního tribunálu (ICC) Luise Morena-Ocampa, který v New Yorku konstatoval, že ať už se Palestina stane členským státem OSN nebo získá nižší pozorovatelský status, v obou případech bude oprávněna podávat na Izrael žaloby kvůli válečným zločinům. „Pokud je Valné shromáždění OSN prohlásí za pozorovatelský stát, v souladu s pravidly jim tak umožní stát se součástí ICC,“ potvrdil Moreno-Ocampo. Strach z žalob u ICC je přitom podle WikiLeaks dalším z důvodů, proč Izrael odmítá jakékoli povýšení statutu Palestiny v OSN. Zdá se navíc, že ve VS OSN Palestinci pohodlnou nadpoloviční většinu nutnou k povýšení statutu mají.

 

Americký historik palestinského původu Rashid Khalidi k aktuální situaci na izraelsko-americko-palestinské frontě podotkl, že a) USA už jsou v otázce Palestiny a Izraele mimo kontakt s mezinárodním společenstvím, b) po dvou dekádách, kdy USA vystupovaly v roli izraelského obhájce, je řešení na principu dvou států mrtvé, a za c) palestinský pokus v OSN je sice z krátkodobého hlediska odsouzen kvůli postoji USA k neúspěchu, ale dokázal vydobýt mezinárodní podporu pro palestinskou věc „takřka všude mimo o fakta oproštěnou bublinu v DC a ve většině mainstreamových médií“. Khalidi zároveň argumentuje nutností oživit nenásilný boj zdola, který se může inspirovat bojem obyvatel některých vesnic na západním břehu Jordánu i revoltami v Tunisku a Egyptě… a počítat s tím, že Izrael to ke své smůle „s Gándhím neumí“. Proč tady takový – od Palestince – až moc očekávaný koment ale vůbec uvádím? Protože odvisl na webu magazínu amerických neokonzervativců The National Interest (v roce 1985 ho založil sám William Kristol a Henry Kissinger je „čestným předsedou“…). To sou věci!

 

To britský The Independent je v názoru na budoucnost Izraele mnohem otevřenější: „Během budoucích třicet let bude Izrael rozdělenější, méně produktivní, více zahleděný do sebe a více radikální než dnes – ale bez peněz a nezpochybnitelného smyslu pro povinnost, která inspiruje mladé lidi, aby svou domovinu bránili se zbraní v ruce.

Nedávné masové protesty proti nerovnosti a nákladům střední třídy na život navíc naznačují, že se sociální solidarita, která až dosud převažovala, může zhroutit. Za těchto okolností je třeba se ptát, jak dlouho dokáže Izrael udržet jednotu, kterou vždy měl tváří v tvář „existenciální hrozbě“.

Hranice jsou propustné, je obklíčen státy, které jsou tu chaotické, tu asertivní, jeho obyvatelé jsou méně ochotní bojovat než tomu dříve, a proto může Izrael čelit vážné otázce své životaschopnosti. Volba pak může nastat mezi vytvořením státu coby pevnosti chráněné otevřeně jadernými zbraněmi, a státem tak slabým, že i spojení nebo federace s rostoucí nezávislou Palestinou může být vítaná: míněno je tzv. jednostátní řešení.

Ať tak, či tak, spolu s dalšími variantami mohou mladší, vzdělanější, kosmopolitnější vrstvy obyvatel hledat svou budoucnost kdekoli jinde a opustit vlast, o níž jejich předkové tak snili.“

V této souvislosti, jako předzvěst konce tradic, asi není bez zajímavosti verdikt soudu, který spisovateli Yoramu Kaniukovi dovolil napsat si do kolonky „náboženství“ v dokladech „bez víry“, namísto stávajícího univerzálního „židovské“. Kaniuk soudní názor označil za „verdikt historických proporcí“. „Soud zaručil všem žít v této zemi podle svého svědomí, stanovil, že na základě lidské důstojnosti a svobody si každý člověk může určit svou identitu a definici. Tím pádem mohu být bez vyznání a přesto židovské národnosti.“

 

Mimochodem, ke zmíněným sociálním nepokojům v Izraeli je zcela kouzelné prohlášení šéfa Izraelské centrální banky Stanleyho Fischera adresované chudým Izraelcům: „Doufám, že miliardáři budou dál bohatí. Až dosud neudělali nic zločinného. Útoky proti nim ohrožují ekonomiku,“ prohlásil s tím, že sociální protesty jsou „populistické“.  A ke zprávě tzv. Trajtenbergovy komise, která měla vládě doporučit cesty ke zmírnění sociální nerovnosti a mimo jiné navrhla snížení zbrojního rozpočtu ve prospěch lidí, Fischer dodal: „Nejsme normální země, což brání tomu, aby občané dostali to, co dostávají v jiných zemích.“

 

A mezitím, židovští osadníci na okupovaných územích pokračují v násilných akcích: u Nábulusu vyvrátili palestinským rolníkům 400 olivových stromů, další olivovníky byly spáleny u Ramalláhu (tradiční výčet akcí osadníků, oficiálních demolicích palestinských domů i reakcí ze světa na Mondoweiss) a později spolu s policií napadli – den po Novém roce 5772 – palestinské a izraelské mírové aktivisty u vesnice Anatot. Výsledkem lynče, který je zachycen na následujících dvou videích, je 23 zraněných aktivistů, tři z nich museli být hospitalizováni.

 


Převzato z Literárek

Přejít do diskuze k článku