DUBAJ – Důsledky zemětřesení v Japonsku – zejména pokračující krize kolem jaderné elektrárny Fukušima – přinášejí další chmurné poznání pozorovatelům amerického finančního krachu, který uspíšil velkou recesi. Obě události totiž dávají tvrdá ponaučení o rizicích a o tom, jak špatně je trhy a společnosti dokážou zvládat.V jistém smyslu samozřejmě nelze srovnávat tragédii zemětřesení – po němž zůstalo přes 25 000 mrtvých či pohřešovaných – a finanční krizi, jíž nelze žádné podobné fyzické utrpení připsat. Vezmeme-li však v úvahu i jadernou havárii ve Fukušimě, spojuje obě události společný motiv.
Odborníci v jaderném i finančním sektoru nás ujišťovali, že nové technologie téměř vyloučily riziko katastrofy. Události je vyvedly z omylu: nejenže tato rizika existovala, ale jejich důsledky byly tak obrovské, že hravě vymazaly veškerý údajný přínos systémů, které špičky obou odvětví propagovaly.
Před velkou recesí se američtí ekonomičtí guruové – od šéfa Federálního rezervního systému až po finanční titány – vychloubali, že se naučili zvládat riziko. „Novátorské“ finanční nástroje, jako byly deriváty a credit-default swapy, umožnily rozprostření rizika do celé ekonomiky. Dnes víme, že jejich propagátoři klamali nejen zbytek společnosti, ale i sami sebe.
Ukázalo se, že tito finanční mágové vůbec nerozumějí složitostem rizik, natožpak nástrahám, které představují „distribuce s tlustým koncem“, jak zní statistický termín pro ojedinělé události s obrovskými následky, jimž se také někdy říká „černé labutě“. K událostem, které se mají stávat jednou za sto let – nebo dokonce jednou za dobu existence vesmíru –, jako by docházelo každých deset let. Ba co hůř, nesmírně podhodnocena byla nejen četnost výskytu těchto jevů, ale i astronomické škody, které napáchají – například havárie, jež neustále pronásledují jaderný průmysl.
Výzkum v oblasti ekonomie a psychologie nám pomáhá pochopit, proč si při zvládání těchto rizik vedeme tak špatně. Máme malý empirický základ pro posuzování ojedinělých událostí, takže obtížně dospíváme ke kvalitním odhadům. Za těchto okolností se mohou přání stávat otcem myšlenek: možná máme jen málo motivů k důkladným úvahám. Pokud naopak nesou náklady omylů jiní, pak tyto motivy upřednostňují sebeklam. Systém, jenž socializuje ztráty a privatizuje zisky, je odsouzen ke špatnému řízení rizik.
Celý finanční sektor byl poznamenaný problémy se zastoupením a externalitami. Ratingové agentury byly motivované dávat dobrá hodnocení vysoce riskantním cenným papírům emitovaným investičními bankami, které tyto agentury platily. Poskytovatelé hypoték nenesli následky za svou nezodpovědnost, a dokonce i ti, kdo poskytovali predátorské úvěry nebo vytvářeli a prodávali cenné papíry odsouzené k prodělku, to činili způsoby, které je zbavovaly rizika trestního stíhání nebo občanskoprávních žalob.
To nás přivádí k následující otázce: čekají nás další události typu „černé labutě“? Bohužel platí, že některá opravdu velká rizika, jimž dnes čelíme, nelze s největší pravděpodobností vůbec pokládat za ojedinělé události. Dobrou zprávou je, že se tato rizika dají s malými nebo i nulovými náklady řídit. Špatnou zprávou je, že toto řízení naráží na silnou politickou opozici – existují totiž lidé, kteří ze současného stavu profitují.
V posledních letech jsme viděli dvě z těchto velkých rizik, ale udělali jsme málo pro to, abychom je dostali pod kontrolu. Podle některých názorů mohl způsob řízení poslední krize dokonce zvýšit riziko budoucího finančního krachu.
Banky považované za příliš velké, než aby mohly padnout, a trhy, na nichž tyto banky působí, nyní vědí, že pokud se dostanou do potíží, mohou očekávat záchranu. V důsledku tohoto „morálního hazardu“ si mohou zmíněné banky půjčovat za výhodných podmínek, což jim dává konkurenční výhodu založenou nikoliv na lepším výkonu, nýbrž na politické síle. Některé excesy při podstupování rizik se sice podařilo omezit, ale predátorské půjčky a neregulované obchody s obskurními mimoburzovními deriváty pokračují. Stimulativní struktury podněcující nadměrné riskování zůstávají prakticky beze změny.
Podobně platí, že zatímco Německo uzavřelo své starší jaderné reaktory, v USA i jinde dál fungují jaderné elektrárny, které mají stejně chybnou konstrukci jako Fukušima. Samotná existence jaderného průmyslu je závislá na skrytých veřejných dotacích – v případě jaderné katastrofy ponese náklady společnost, stejně jako nese náklady na stále nedořešenou otázku uložení jaderného odpadu. Tolik k neregulovanému kapitalismu!
Planeta dnes čelí ještě jednomu riziku, které se podobně jako předchozí dvě téměř rovná jistotě: globálnímu oteplování a klimatickým změnám. Kdyby existovaly jiné planety, na něž bychom se v případě téměř jistého výsledku, který vědci předpovídají, mohli s nízkými náklady přestěhovat, pak by se dalo tvrdit, že takové riziko stojí za to podstoupit. Žádné takové planety však neexistují, takže riziko za to nestojí.
Náklady na snížení emisí jsou nepatrné v porovnání s možnými riziky, jimž svět čelí. To platí i v případě, že vyloučíme řešení v podobě přechodu na jadernou energetiku (jejíž náklady byly vždy podhodnocené). Jistě, uhelné a ropné společnosti by utrpěly a velcí znečišťovatelé – jako jsou USA – by očividně platili vyšší cenu než země s méně rozmařilým životním stylem.
Hazardní hráči v Las Vegas vždy nakonec prohrají víc, než vyhrají. I my jako společnost dnes hrajeme hazardní hru – s velkými bankami, s jadernými elektrárnami, s planetou. A stejně jako v Las Vegas platí, že hrstka šťastlivců – bankéřů, kteří vystavují riziku naši ekonomiku, a majitelů energetických firem, kteří vystavují riziku naši planetu – může odejít s pořádným balíkem peněz. My jako společnost však v průměru a s téměř absolutní jistotou stejně jako všichni hazardní hráči prohrajeme.
Takové je bohužel ponaučení z japonské katastrofy, které dál na vlastní nebezpečí ignorujeme.
Joseph E. Stiglitz je profesorem Kolumbijské univerzity a nositelem Nobelovy ceny za ekonomii. Jeho nejnovější kniha Freefall: Free Markets and the Sinking of the Global Economy (Volný pád: Volné trhy a potápění globální ekonomiky) je dostupná ve francouzštině, němčině, japonštině a španělštině.
Copyright: Project Syndicate, 2011.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
Přečtěte si více od Josepha E. Stiglitze.
