Horké téma: Polsko – oběť bez viny?




Poláci se cítí jako hlavní oběť války. Větší než Židé

Nový průzkum ukázal, že Poláci už nevidí válku černobíle. Nepřátelé nebyli jen Němci, ale i Sověti či Ukrajinci, tvrdí Poláci… Poláci obecně svoji novodobou historii velmi prožívají, často o ní diskutují a jsou hrdi na vojenské úspěchy…Teprve v posledních letech vycházejí studie popisující polsko-ukrajinské boje. V očích Poláků je stále živý obraz krvelačného ukrajinského nacionalisty…

 

Velmi citlivou otázkou je vztah k Židům. Poláci si myslí, že Židům pomáhali a zároveň se považují za větší oběti války než Židé.

 

Řada studií z posledních let ale dokazuje, že Poláci se na pronásledování Židů naopak podíleli.

 

Židé ve východní Evropě do roku 1939

Demografické podmínky: V roce 1921 žilo v Polsku 2 855 000 Židů (podle náboženství, podle národnosti méně), což bylo asi 10% celé populace v Polsku. V roce 1931 to bylo 3 114 000 Židů (9,8%). Nejpočetnější židovská obec v nekomunistické Evropě. Byli největší menšinou v Polsku, značně vysoký byl i počet Židů v polských městech. V roce 1931 žilo ve Varšavě 352 000, v Lodži 202 000 a ve Lvově 100 000 Židů. V roce 1921 tvořili Židé 1/3 městské populace v Polsku, na Volyni a v Polesí dokonce více než polovinu. Na vesnicích žilo podle údajů z roku 1931 23,6% všech Židů z Polska (v Kresech a v Haliči mnohem více). Celkově lze říci, že v demografických podmínkách polských Židů v meziválečném období nedošlo k větším změnám. Vliv židů na polské hospodářství byl nejmarkantnější v obchodě a svobodném podnikání. Polské židy mezi světovými válkami tvořila široká skupina zchudlých středních vrstev a proletariátu, ale i početně malá, ale zato významná skupina inteligence a bohatých podnikatelů (židovská buržoazie – asi 100 000 osob, drobná buržoazie – asi 2 000 000, dělníci – 700 000, svobodní podnikatelé a inteligence – 300 000).

 

Pro polské politiky byla nejpodstatnější otázka, zda má být Polsko mnohonárodnostním, nebo národním státem. Druhý bod se pak stal programem většiny polských stran. Jedna z mála stran, která nebyla antisemitská, byla PPS – národní socialisté, která ale rovněž prosazovala asimilaci a polonizaci. Postoj národních demokratů je zřetelný ze slov R. Dmowského: "Židé od počátku sloužili německým zájmům a jsou strašlivými vrahy Polska." Strana pokládala Židy za značné nebezpečí pro vývoj Polska a prosazovala politiku očištění Polska od Židů (např. emigrace). Ideologie národních demokratů dominovala v Polsku do roku 1926, pak od roku 1935. Všechny strany však byly proti židovské národní autonomii.

 

Antisemitismus ve třicátých letech:… Už v roce 1934 se z národních demokratů vyčlenila skupina: Obóz Národno-Radykalny (ONR) vycházející z nacismu…V roce 1936 vzniká nová politická organizace Obóz Zjednoczenia Narodowego. Židovský život v Polsku byl drasticky redukován a jediným východiskem byla emigrace. Vláda oficiálně podporovala hospodářský antisemitismus a byla zde snaha Židy vyhostit (např. Madagaskar)… Množí se protižidovská opatření. Např. "getto lawkowe" (od roku 1935 na Lvovské polytechnice, pak ve Vilně atd). V roce 1937 přijaly některé organizace polských lékařů a novinářů "arijský paragraf" nepřijímat mezi sebe Židy…V roce 1936 sílí židovské pogromy. Největší byly: Grodno (1935), Przytyk (1936), Minsk Mazowiecki (1936), Brest (1937). V letech 1935-1936 bylo při antisemitských útocích v Polsku zraněno 1 289 Židů ve 150 městečkách a vsích. Protižidovsky byly tehdy naladěny pravicové i levicové kruhy. Pátá židovská alija (1933-1939). V letech 1919-1942 přešlo do Palestiny 140 000 polských Židů.

 

Chování polského obyvatelstva

Chování polského obyvatelstva vůči židovským uprchlíkům z ghett a těm, kteří přežívali válku v úkrytech, bylo problematické, ať již z důvodu strachu pomoci (hrozil za to trest smrti), či antisemitského naladění. Vedle případů pomoci ukrývajícím se Židům či sporadické spolupráce židovských a polských odbojových organizací (např. během povstání ve varšavském ghettu nebo také akce agenta Armii krajowej a polské exilové vlády Jana Karského, který tajně navštívil varšavské ghetto a tábor Bełżec a napsal vyčerpávající zprávu o vyhlazování polských Židů, kterou převezl na Západ) docházelo často k udávání a vydírání Židů ze strany polských obyvatel či dokonce k fyzickému napadání a přímé spolupráci místního obyvatelstva s nacisty na vraždění židovských obyvatel, jako například v červenci 1941 v městečku Jedwabne a dalších lokalitách na východě Polska.

 

Masakr Židů v Jedwabnem mají na svědomí Poláci

Desátého července roku 1941 tamní obyvatelé nahnali stovky Židů z Jedwabneho do prázdné stodoly a tam je zaživa upálili. Před rokem se bývalý polský prezident Alexander Kwaśnievski Židům za tento zločin omluvil a v Jedwabnem byl na místě spálené stodoly zřízen památník.

 

Spor v období Mnichovské dohody

Ve druhé polovině 30. let 20. století se polské požadavky stupňovaly a vyúsťovaly až v představu o československém Těšínsku jako o území výhradní polské teritoriální expanze.[26] Československo od roku 1920 nárok na tu část Těšínska, která byla přiřčena Polsku, nevznášelo.

 

Počátkem roku 1938 vznikl Svaz Poláků v Československu, který po vzoru henleinovců vystoupil s požadavkem rozsáhlé autonomie, směřující k revizi hranic na Těšínsku. Zástupci polské menšiny koordinovali na pokyn z Varšavy svůj postup s německou menšinou a slovenskými autonomisty. Odmítli nový národnostní a jazykový statut z července 1938 a[31] V Polsku se mezitím rozvinula mohutná propagandistická kampaň za připojení československé části Těšínska k Polsku. Polsko organizovalo bojový a diverzní výcvik československých Poláků, kteří měli podpořit polská vojska v případném válečném konfliktu s Československem.[32] předali své požadavky i Runcimanově misi.

 

21. září 1938 polská vláda formulovala své územní nároky vůči Československu.[33]Samostatná operační skupina „Slezsko“[34] Polské územní nároky byly součástí Hitlerova godesberského memoranda.[33] 30. září 1938 polská vláda zaslala československé vládě ultimátum o okamžitém vydání požadovaných oblastí[33] a 2. října 1938 započalo obsazování východní části československého Těšínska polskou armádou[35][36] Polsko anektovalo východní část československé části Těšínska o rozsahu 869 km²; jednalo se o celé území okresu Fryštát, téměř celý okres Český Těšín a několik obcí či jejich částí z okresu Frýdek.[36] Nadpoloviční většina obyvatelstva Polskem anektovaného území (56 % podle výsledků sčítání lidu z roku 1930)[28] se hlásila k české národnosti.[36][37] Místní Češi a Němci byli hospodářsky diskriminováni, vyvlastňováni, propouštěni ze zaměstnání a nuceni k vysídlení, veškeré jejich národnostní projevy včetně školství, kultury či veřejného užívání mateřské řeči byly zakázány.[32] Polština se stala jediným úředním jazykem.[36] Přibližně 30 000 Čechů a 5 000 Němců bylo v době polského záboru donuceno odejít do zbytku Československa.[32][36] Stejného dne byla v rámci polské armády vytvořena o síle 35 966 mužů, která se soustředila v bezprostřední blízkosti československo-polských hranic a připravovala se na útok proti Československu. pod velením Władysława Bortnowského, které trvalo až do 11. října 1938.

 

Českoslovenští Poláci své přičlenění k Polsku většinou uvítali s nadšením. Připojení k Polsku považovali za spravedlivé odčinění rozhodnutí arbitráže v roce 1920, které vnímali jako křivdu. Později však začali být nespokojeni s některými jevy – zhoršením sociálních poměrů některých skupin obyvatel, podhodnocením koruny československé vůči polskému zlotému při výměně oběživa, omezením demokratických prvků ve veřejném a politickém životě, komisařskou správou obcí a obsazováním klíčových funkcí přistěhovalci z Polska na úkor místních Poláků.[32]

 

Češi založili odbojovou organizaci Slezský odboj, jejímž cílem bylo znovuzískání československého Těšínska.[38][36] Aktivity Slezského odboje na anektovaném území měly odezvu v aktivitách polských bojůvek proti českému obyvatelstvu a umožňovaly jako odvetu masově propouštět toto obyvatelstvo z práce a vypovídat jej z nyní polského území.[36]

Šlonzáci a Němci byli s připojením k Polsku nespokojeni a požadovali připojení k Německu.[39]

 

 Polsko-ukrajinské vztahy: úspěšný model řešení etnických problémů?

…Kořeny nepřátelství sahají do 17. století, kdy velká část dnešního území Ukrajiny patřila Polsku. Polský náboženský a sociální útisk vedl k řadě povstání…Na začátku 20. století byli Poláci a Ukrajinci společně součástí dvou státních útvarů: Rakousko-Uherska a Ruska…V Rakousku-Uhersku žili Poláci s Ukrajinci v Haliči, která měla v rámci říše jistou míru autonomie…Vedoucí pozici ve všech důležitých haličských institucích zaujímala polská politická elita převážně aristokratického původu. Byla vzdělaná a těšila se všestranné podpoře z Vídně. Své nadřazené postavení využívala k polonizaci národnostně značně indiferentního obyvatelstva, které se teprve začínalo nacionálně vyhraňovat… Podle sčítání lidu v roce 1910 hovořilo 58,5% obyvatel Haliče polsky a 40,2% ukrajinsky. Nicméně v případě Rakouska se dá hovořit o právním státu s určitou mírou demokracie.…

 

…Násilná polonizace, doprovázená persekucí jakýchkoliv projevů ukrajinské národní příslušnosti vedla k protireakcím. Jen v letech 1929-30 provedlo ukrajinské podzemí 2 200 teroristických akcí.

 

Druhá světová válka znamenala konec nezávislého polského státu. Německo 1. září 1939 přepadlo Polsko. SSSR po 17. září 1939 obsadil východní oblasti Polska v rámci "ochrany obyvatel a osvobození ukrajinského a běloruského lidu", jak to charakterizovala sovětská propaganda. Situace Ukrajinců byla komplikovaná. Většina ukrajinských nacionalistů přivítala zářijovou porážku Polska. Po přepadení SSSR se 30. června 1941 ve Lvově (v té době už obsazeném Němci) rozhodla skupina nacionalistů vedená S. Banderou vyhlásit nezávislost Ukrajiny. Nacisté ovšem pro ně neměli příliš pochopení a vládu nového "státu" v čele s Banderou deportovali do koncentračního tábora. To znamenalo konec nadějí části Ukrajinců, že se od Němců dočkají nezávislé Ukrajiny. OUN pak přešla do ilegality a postupně si vytvářela vlastní bojové jednotky (UPA) a zahájila boj jak proti Němcům, tak proti sovětským jednotkám.


Třetím nepřítelem ukrajinského hnutí odporu se stala polská Armia Krajowa (podzemní antifašistické hnutí řízené polskou vládou z Londýna) a později dalším i polské komunistické partyzánské oddíly. Nepřátelství mezi Poláky a Ukrajinci se pak během války vyhrocovalo. Poláci začali vyvražďovat ukrajinské vesnické obyvatelstvo a naopak Ukrajinci zabíjeli Poláky. Němci, a poté co smíšené polsko-ukrajinské oblasti obsadila v roce 1944 postupující Rudá armáda, i Rusové, vzájemnou nenávist obou stran podporovali, protože jim to usnadňovalo pacifikaci národnostně smíšeného teritoria. Vzájemná nenávist obou národností pokračovala i po válce. Odhady počtu obětí tohoto konfliktu jsou velmi nejisté, nicméně se uvádí číslo od 35 do 65 tisíc mrtvých.


Nová polská poválečná hranice posunutá daleko na západ drasticky snížila početnost ukrajinské menšiny v Polsku. Zbytek Ukrajinců potom byl v roce 1947 násilně přesídlen tzv. akcí Visla do nově získaných severovýchodních oblastí Polska, kde byli rozptýleni….

 

Polsko mělo před druhou světovou válkou v plánu zlikvidování SSSR  

Polské vedení, které bylo u moci těsně před druhou světovou válkou, připravovalo rozčlenění a zničení SSSR. Mezi archívními materiály, které zbavila tajného rázu ruská služba zahraniční rozvědky, jsou i dokumenty polského generálního štábu svědčící o tom, že v této struktuře byl vytvořen zvláštní útvar pro práci s národnostními menšinami na území SSSR. V srpnové směrnici polského generálního štábu z roku 1937 mimo jiné stojí, že konečným cílem polské politiky je likvidace Ruska jako takového. Jako jeden z účinných nástrojů dosažení tohoto cíle se uvádí rozněcování separatismu na Kavkaze, Ukrajině a ve Střední Asii.

 

Jak to bylo? 70 let paktu Molotova-Ribbentropa

Každá strana sledovala vlastní cíle. Německo si snažilo zajistit příznivé zahraničněpolitické podmínky k přepadení Polska a zabránit vytvoření britsko-francouzsko-sovětské koalice. Anglie a Francie se pokoušely vyhnout se válce s Německem a usměrnit jeho agresi proti SSSR, a za určitých podmínek docílit nového spiknutí s Německem a vyřešit „polský problém“ cestou kompromisu s Třetí říší. SSSR se pokoušel zabránit spiknutí Anglie a Francie s Německem a Itálií na protisovětském a protipolském základě, nepřipustit přistup Wehrmachtu k sovětským hranicím v případě vypuknutí německo-polské války, a uzavřít vojensko-politickou alianci s Anglií a Francií.


K 19. srpnu se dostala britsko-francouzsko-sovětská jednání do slepé uličky. Sovětská vláda dala souhlas k návštěvě Ribbentropa v Moskvě, a čtrnáct hodin po jeho příjezdu byla podepsána smlouva o neútočení mezi Německem a Sovětským svazem.

 

Je třeba říci, že sovětsko-německá smlouva, na rozdíl od jiných dohod, které uzavřelo Německo, byla už ve své oficiální veřejné části hrubým porušením smluv, které předtím uzavřel Sovětský svaz, především s Polskem. Protože jedna z norem mezinárodního práva předpokládá pro jeho subjekty povinnost neuzavírat smlouvy neslučitelné se závazky předcházejících smluv. Když sovětská vláda přistoupila na dohodu s Třetí říší v podobě, v níž byla podepsána 23. srpna 1939, porušila článek třetí smlouvy o neútočení mezi SSSR a Polskem, uzavřené 25. července 1932. Sovětsko-německá smlouva byla zaměřena především proti Polsku, na které zaútočí Německo už za několik dní. Co nám dává důvod k podobné interpretaci základního textu této sovětsko-německé smlouvy o neútočení? Především to, že v něm chybí tradiční článek pro smlouvy o neútočení, které uzavíral v 30. letech Sovětský svaz s evropskými státy, podle něhož přestane smlouva platit v případě, když jedna se stran zaútočí na nějakou třetí zemi.

 

Jak to bylo? 70 let paktu Molotov-Ribbentrop Část 4.

„1. září 1939 chtěly všechny největší evropské velmoci buď vstoupit do již započaté války co nejpozději, anebo usměrnit hlavní úder hitlerovských vojsk tak, aby zachránily vlastní zemi. Každá země prováděla diplomatické manévry, vycházejíc z vlastních národních zájmů. Když se blíží grandiózní vojenská katastrofa, sotva můžeme obviňovat vládu nějaké země z toho, že se snaží odvrátit nebezpečí od svého obyvatelstva a od svého území. Sovětské vedení chápalo, že dříve či později může dojít k útoku ze strany Německa. Stalin musel samozřejmě hájit především vlastní zemi. Západní interpretace těchto událostí předpokládají však nejčastěji zjednodušené formulace. V té době působila samozřejmě propaganda a existovalo nebezpečí vnitřních spiknutí, ať už reálné či domnělé. Stalin perzekuoval velkou skupinu vojevůdců, i když existoval taktický, operativní cíl: odložit pro Sovětský svaz začátek války s tím, abychom vyhráli čas a lépe se připravili. Zčásti to můžeme pokládat za pacifikaci agresora: probíhají všelijaké slavnosti, zastavuje se protifašistická rétorika, začíná se psát o přátelských vztazích Německa a Sovětského svazu. To všechno je však taktika. Hlavní cíl zůstával stejný: odložit začátek války. A fakticky se to podařilo, vyhráli jsme půl druha roku. Stalin byl nesporně diktátorem. Ničil vnitřní nepřátele a lidi, které pokládal za nepřátele. Nejednal však jako osamocená postava se svými sobeckými zájmy. Chápal jistým způsobem zájmy Sovětského svazu. V důsledku realizace dohod z paktu Molotov-Ribbentrop byly hranice Sovětského svazu fakticky uvedeny do souladu s hranicemi bývalé Ruské říše. Budoucí čára konfrontace německých a sovětských vojsk byla oddálena od Leningradu o několik desítek kilometrů. Vedení Sovětského svazu se všemožně snažilo minimalizovat škody, územní a lidské ztráty po vstupu do Druhé světové války.“

 

Premiér Putin napsal dopis Polákům  

Události z minulosti nesmějí kalit vztahy mezi Ruskem a Polskem, které je třeba zbavit břemene nedůvěry,  oznámil Vladimir Putin Polákům ze stránek polského listu Gazeta Wyborcza těsně před svou pracovní návštěvou v Polsku. Stíny z minulosti nesmí víc kalit dnešek a tím spíš pak zítřek spolupráce. Naší povinností vůči těm, kdo odešli, před samotnými dějinami, je udělat všechno pro to, aby byly rusko-polské vztahy zbaveny břemene nedůvěry a předpojatosti, které jsme zdědili, abychom obrátili stránku a začali psát novou…

 

Podle jeho slov ruský lid, jehož osud zmrzačil totalitní režim, moc dobře chápe zostřené pocity Poláků, spojené s Katyní, kde leží tisíce polských vojáků. Naší povinností je společně uchovávat v paměti vzpomínky na oběti tohoto zločinu, — vyzývá ruský premiér. Kromě toho je přesvědčen, že memoriály Katyň a Měděné, stejně jako tragický osud ruských vojáků, kteří se dostali do polského zajetí během války z roku 1920, se musí stát symbolem společného smutku a vzájemného odpuštění.

 

Je přesvědčen, že existuje takový nezbytný aspekt vztahů, jakým je vzájemná úcta, mimo jiné i k hrdinům druhé světové války. Jsme hluboce vděčni za to, že v Polsku, kde je pochováno přes 600 tisíc vojáků Rudé armády, kteří položili své životy za jeho osvobození, se chovají šetrně a s úctou k našim vojenským hrobům, — konstatuje Putin.

 

Foto: Památník na Westerplatte

 

Přejít do diskuze k článku