Hořkost vítězství

Reklama


Když se mne kolegové v Bruselu z vedení frakce Socialistů a demokratů ptali na vyhlídky českých voleb, odpovídal jsem, že nebude problémem volby vyhrát, ale bude už obtížné sestavit vládu. Bude záležet na výsledcích menších stran. Samozřejmě, že jsem někde v skrytu duše čekal mnohem víc. Ale má „oficiální“ prognóza pro vedení S&D se naplnila. Jen to „vítězství“ nad zmrzačenou ODS bylo ještě daleko ukoptěnější, než se dalo čekat. Paradoxem voleb je, že strana, která ztratila nejvíc, bude sestavovat koalici a uhájila místo premiéra.


Naplnila se i další obava. Stejně jako našim hokejistům nesvědčí českým sociálním demokratům úloha favorita. Favorizování ve volbách říká části levicových voličů, že je to vlastně v kapse a nemá smysl se k volbám vůbec obtěžovat. Pravicový a komunistický volič není takový fanfarón, ví, že jde o každý hlas.


Pravici už poněkolikáté pomohlo rozdělení do několika týmů, tentokráte však bez větších animozit a s dobrou možností povolební spolupráce. Knížecí guláš zahuštěný tvrdšími Kalouskovými játry zabral a realismus slibů nikdo netestoval. Kníže je synonymem zázraku. Ten se sice konat nebude, ale představa je to milá.


Klobouk dolů před Radkem Johnem. Uplácat stranu na základě podnikatelského projektu několika lobbyistů, vtisknout jí hesla, za které by se nestyděl ani levicový populista nalevo od komunistů, a poté vstoupit do pravicové koalice, to svědčí o velkém politickém talentu. Veřejné věci uspěly úžasně a uvidíme, nakolik tato formace zúročí přísliby. Při pohledu na moderní rakouskou historii potenciál podobných stran u nás není zdaleka vyčerpán.


Levice má na krku uvázán kámen KSČM. Dvě desítky poslanců, se kterými je sebevraždou dělat koalici, ale které každý zprava zleva korumpuje, když se něco volí, či hlasuje (prezidentem počínaje a zákony konče). ČSSD má tak stále jen úzký a riskantní manévrovací prostor, končící žebráním o středolevou koalici nebo pravicovou toleranci. Pokus zemanovců o reinkarnaci Miloše sice nevyšel, ale levici poškádlilo i ono radostné čurání do kafe těm, kteří Miloše nezvolili na Hrad.


ČSSD ale znovu hanebně prohrála bitvu o střed politického pole. Nebudou-li stranu volit intelektuální levicoví liberálové, nedosáhne k většině a nedosáhne ani k jádru mladší generace. Strana sic disponuje sadou populárních politiků, ale vyklízí společenské diskuse. Není středem politického kvásku, ačkoli formálně produkuje vůbec nejvíc programových materiálů, zákonných i mediálních iniciativ. Efekt je minimální. Mediální ghetto kolem ČSSD se za čtyři roky prohloubilo a strana nenašla účinný alternativní mechanismus komunikace.


Zdá se, že ať už bude předsedou sociální demokracie kdokoli, stejně bude vykreslován jako nesvéprávné poloidiotické monstrum. Už Horák byl odrodilý podivín, Zeman notorický ožrala obklopený mafiány, Špidla autista, Paroubek mocichtivý puchejř, Sobotka, jediný zneuživatel poslaneckých náhrad z 281 členů parlamentu, kteří však užívají náhrady identicky. Na levicové voliče obvykle působí personifikace politiky více než na druhé straně spektra, a ví se to, takže každého šéfa čeká mediální průjem.


Levicová strana nemůže také uspět bez výraznější ženské političky. ČSSD nezacelila místo po Petře Buzkové a nezvolila ani povinnou místopředsedkyni. Zbytečně ztrácí několik dalších procent hlasů. Genderová témata jsou pro evropskou levici esenciální, u nás zůstala podceněna.


ČSSD je po volbách nejsilnější stranou. Má program, který je navzdory zavedeným mediálním floskulím srovnatelný se západoevropskými stranami práce a sociálními demokraty. Proč ČSSD výrazněji nevyhrála? Nemá smysl hledat chyby jinde než u sebe. Nebyli jsme důvěryhodnější, nebyli jsme připraveni, neuměli jsme bojovat s nesmysly, s nepravdami, ale také s vlastní pohodlností, hloupostí a neschopností. Nebyli jsme prostě lepší.

 

Převzato z blogu autora na Aktuálně

Přejít do diskuze k článku