Vrátil jsem se po dvou týdnech ze švýcarských Alp, kde jsem po vzoru jednoho pána usedl žíznivý s ruksakem u studny v 1800 metrech nad údolím Lotschental. A vykládal si s paní, která chladila mléko ve dřevěném korytě, kam tekl zmíněný pramen. Pracovala jako instrumentářka na operačním sále, nyní si užívá důchodu a na svět se dívá z výšky. Ovšem nezapomíná chodit k referendům, v nichž se závazně rozhoduje o budoucnosti této země. Prý bych jako farář měl u nich šanci, mají jich málo.
Katolička klidně hodnotila situaci vlastní země, bez strašení a nervózních tiků z muslimů, z krachu burzy nebo z konce světa. Stačí přijet do desetimilónového Švýcarska tři roky po sobě a konstatovat, že demokracie a slušnost v nakládání se společným majetkem nevymřela, dokonce ani v nejzapadlejších vesnicích. A sedláci v malých vesnicích jsou sice milionáři díky vlastnictví penziónů, ale nikoliv ekonomičtí fašisté. Hory chápou jako dar, který byl jejich generaci propůjčen na krátkou dobu, než je převezmou jejich potomci. Jen krávy a ovce zůstávají na svazích věčně. Nebo skoro věčně.
Doufejme, že jim nepovládnou čeští reformátoři a privatizátoři. Ty by už zasypala lavina vlastní blbosti. Ovce totiž slouží horám, hory slouží ovcím a vše společně slouží uvážlivému člověku. I ve věku milionářů, nikoliv hloupých a vulgárních a reformy chtivých.
Převzato z Umlaufovin
