Hrozba úbytku pracovních míst

NEW YORK – Nedávná data ukazují, že podmínky na trhu práce se ve Spojených státech ani v dalších vyspělých ekonomikách nezlepšují. Míra nezaměstnanosti v USA, v současnosti na 9,5 %, do podzimu patrně překročí 10 %. Někdy v roce 2010 by měla kulminovat na 11 % a po dlouhou dobu se držet nad 10 %. I ve většině ostatních vyspělých ekonomik bude míra nezaměstnanosti vrcholit nad 10 %.

Tato surová čísla ohledně úbytku pracovních míst jsou zlá, a přece ochablost na světových trzích práce podhodnocují . Započteme-li kupříkladu částečně zaměstnané osoby a znechucené pracující, kteří pracovní síly opustili, míra nezaměstnanosti už dosahuje 16,5 %. Měnové a fiskální stimuly ve většině zemí udělaly pro zpomalení tempa úbytku pracovních míst jen málo. V důsledku toho se dramaticky snížil celkový pracovní důchod – výsledek součinu počtu pracovních míst, odpracovaných hodin a průměrných hodinových mezd.

Mnozí zaměstnavatelé dnes navíc ve snaze rozložit bolestivé dopady recese a zpomalit propouštění žádají zaměstnance, aby přijali zkrácení pracovní doby i hodinových mezd. Společnost British Airways například své pracovníky požádala, aby celý měsíc pracovali bez výplaty. Celkový účinek recese na snižování pracovního důchodu, odpracovaných hodin i mezd je tudíž mnohem větší.

Prudký úbytek pracovních míst a pracovního důchodu má řadu negativních dopadů jak na ekonomiku, tak na finanční trhy. Zaprvé, klesající pracovní důchod znamená klesající spotřebu domácností, které už beztak krutě zasáhla rozsáhlá ztráta bohatství (v důsledku propadu cen akcií a nemovitostí) a strmý vzestup míry zadlužení. Jelikož v USA spotřeba tvoří 70 % HDP a v ostatních vyspělých ekonomikách je obdobně vysoká, plyne z toho, že recese bude trvat déle a že ekonomické oživení bude napřesrok chudokrevné (méně než 1 % v USA a ještě nižší tempa růstu v Evropě a Japonsku).

Zadruhé, úbytek pracovních míst vyústí ve vleklejší a vážnější krizi bydlení, neboť nezaměstnanost a upadající příjmy jsou klíčové faktory při rozhodování o neschopnosti splácet hypotéku a o zabavování nemovitostí. Do konce letošního roku ztratí v USA práci a schopnost splácet hypotéku kolem 8,4 milionu osob.

Zatřetí, zapracujeme-li míru nezaměstnanosti ve výši 10 až 11 % do modelu výpadků ve splácení dluhů, vyjdou nám nepěkná čísla nejen u hypoték pro potřeby bydlení (běžných i rizikových), ale i u komerčních nemovitostí, kreditních karet, studentských úvěrů, půjček na nákup vozu atd. Ztráty bank kvůli toxickým aktivům a jejich kapitálové potřeby budou tudíž mnohem vyšší, než se před časem odhadovalo, což ještě zhorší zadrhnutí úvěrů.

Začtvrté, rostoucí úbytek pracovních míst povede k silnějším požadavkům po ochranářských opatřeních, neboť vlády jsou pod tlakem, aby chránily domácí pracovní příležitosti. Hrozí, že takový vývoj ještě zjitří rdousivé smršťování globálního obchodu.

Zapáté, čím výš se míra nezaměstnanosti vyšplhá, tím větší bude rozpočtový deficit, neboť automatické stabilizátory snižují příjmy a zvyšují výdaje (třeba na dávky v nezaměstnanosti). Takže už beztak neudržitelné fiskální směřování USA, vyznačující se rozpočtovým deficitem přes 10 % HDP a předpokladem, že veřejný dluh se jako poměr k HDP do roku 2014 zdvojnásobí, se může ještě zhoršit.

To vede k politickému dilematu: rostoucí míry nezaměstnanosti v USA i v dalších zemích nutí politiky uvažovat o dalších fiskálně stimulačních programech, které by oživily ochablou poptávku a klesající zaměstnanost. Navzdory setrvalému deflačnímu tlaku během roku 2010 ovšem rostoucí rozpočtové schodky, vysoké náklady na sanaci finančního sektoru, pokračující monetizace deficitů a časem neudržitelné hladiny veřejného dluhu vyústí nakonec ve vyšší očekávanou inflaci – a tudíž ve vyšší úrokové sazby, které by zadusily oživení soukromé poptávky.

Takže ačkoliv se fiskální pobídka jeví jako nezbytnost, aby se předešlo déletrvající recesi, vlády po celém světě si ji stěží mohou dovolit: pohoří, když ji zavedou, a pohoří, když ji nezavedou. Vezmou-li vážně hrozbu obřích schodků, zvýší daně a seškrtají výdaje příliš záhy, tak jako Japonsko na konci 90. let minulého století a USA v roce 1937, jejich ekonomiky by mohly sklouznout zpátky do recese. Jenže k recesi by také mohlo dojít, pokud se schodkům dovolí kvasit anebo pokud se dále zvýší o dodatečné stimuly k podpoře pracovních příležitostí a růstu, poněvadž hlídači trhu s dluhopisy by mohli tlačit na zvýšení výpůjčních nákladů.

Takže navzdory tomu, že hromadící se ztráty podrývají spotřebu, ceny domů, bilance bank, podporu volného obchodu i veřejné finance, prostor pro další stimulační politiku se zužuje. Vždyť nejenže vládám kvůli bobtnajícím dluhům dochází fiskální střelivo, ale síly měnové politiky v ekonomikách sužovaných problémy s insolvencí – ne pouhou likviditou – jsou v krátkodobém výhledu chatrné. Ještě horší je, že střednědobě může měnový převis vést ke značným inflačním rizikům.

Není tedy divu, že jsme nyní svědky výrazné korekce na trzích s akciemi, úvěry i komoditami. Iracionální rozjařilost, která byla na jaře palivem tříměsíčního zotavení medvědího trhu, teď mezi investory střídá střízlivé poznání, že celosvětová recese před koncem roku neskončí, že oživení bude slabé a hluboko pod trendem a že sílí riziko recese se dvěma propady ve tvaru W.