Únor 8, 2010
Odsouzení pákistánské neuroložky Aafie Siddiqui minulý týden v New Yorku za to, že se pokusila zabít důstojníky americké armády a agenty FBI, ukazuje, že největší nebezpečí pro naši bezpečnost nepochází od al-Qaidy, ale od tisícovek pofiderních žoldáků, únosců, vrahů a mučitelů, které naše vláda zaměstnává po celém světě.
Bizarní příběh sedmatřicetileté Siddiqui, která získala vysokoškolský titul na MIT a doktorát z neurologie na Brandeis University, je až těžko uvěřitelný. Siddiqui, která může, až bude v květnu odsouzena, strávit 50 let ve vězení za sedm obvinění, byla podle svého vlastního líčení v roce 2003 unesena ze svého rodného města Karáčí v Pákistánu se svými třemi dětmi – z nichž dvě jsou stále nezvěstné – potají dopravena do tajného amerického vojenského vězení, kde byla údajně pět let mučena a zneužívána. Americká vláda se nevyjadřuje ani k tajnému věznění, ani ke zmizelým dětem.
Aafia Siddiqui byla společně se svým nejstarším synem nalezena v roce 2008 v Ghazni v Afghánistánu. Byla zjevně dezorientovaná, agresívní a nepřátelská. Měla u sebe údajně návody na výrobu výbušnin, seznam významných míst v New Yorku a poznámky vztahující se k „masovým útokům“. Navzdory těmto tvrzením však vládní prokurátoři nezvolili ten postup, že by ji obvinili z terorismu nebo spojení s al-Qaidou – což byl důvod, proč se původně před šesti lety objevila na seznamu nejhledanějších osob FBI. Její zastánci prohlašují, že papíry, které údajně měla u sebe, když byla nalezena v Afghánistánu, ukazují spíše na vážné zhoršení jejího psychického stavu, jež vzniklo možná následkem let věznění a zneužívání, než na detailně promyšlené plány teroristických útoků. Tento argument byl podpořen některými stránkami dokumentů, předložených krátce soudu, včetně hrubého nákresu zbraně, která byla popsána jako „sirková pistole“, která se prý měla zapalovat sirkou.
„Na spravedlnost se nehledělo“, řekla mi Tina Foster, výkonná ředitelka International Justice Network a mluvčí rodiny Siddiqui. „Americká vláda se rozhodla označit tuto ženu za teroristku, ale místo toho, aby ji soudili za údajnou teroristickou činnost, byla souzena za něco jiného. A pokusili se ji odsoudit za to něco jiného ne skrze důkazy, ale proto, že je teroristka. Rozhodli se stíhat ji za něco, co by jim umožnilo předložit jenom vlastní verzi případu.“
Vláda tedy namísto toho postavila celý případ na diskutabilním případu, který se odehrál na policejní služebně o méně než třiceti čtverečních metrech v Ghazni. Tvrdila, že 18. července 2008 drobná Siddiqui, která byla den předtím zatčena afghánskou policií, se zmocnila samopalu M 4, na který nikdo nedával pozor, a vypálila na americké vojáky a agenty FBI. Žádný z Američanů nebyl zraněn. Siddiqui sama však byla těžce zraněna, byla dvakrát střelena do břicha.
Nikdo kromě Siddiqui se nepokoušel vysvětlit, kde byla pět let poté, co v roce 2003 zmizela. Nezdá se, že by byl někdo schopen vysvětlit, proč dezorientovanou pákistánskou ženu s jejím synem, americkým občanem, z nichž ani jeden nemluvil dari, našli místní obyvatelé, jak se potloukají na náměstí v Ghazni, kde, jak očitý svědek řekl Harper’s Magazinu, silně rozrušená Siddiqui „napadala každého, kdo se dostal do její blízkosti“. Byla Siddiqui, po létech věznění a mučení, která strávila snad v americkém vězení v Bagramu, pohozena s jedním ze svých tří dětí v Ghazni? A kde jsou další dvě děti, z nichž jedno má také americké občanství? V článku od Petry Bartosiewiczové v Harper’s Magazinu z listopadu 2009 popisují afghánské úřady řadu událostí jinak, než jak zní oficiální verze.
Události následujícího dne jsou také diskutabilní. Podle žaloby přišli kapitán americké armády, dozorčí důstojník, dva agenti FBI a dva vojenští tlumočníci vyslýchat Siddiqui na policejní velitelství v Ghazni. Tým byl uveden do shromažďovací místnosti, která byla rozdělena žlutým závěsem. „Nikdo z amerického personálu nevěděl“, tvrdí žaloba, „že Siddiqui byla držena nehlídaná za závěsem.“ Nebylo podáno žádné vysvětlení, proč nikoho nenapadlo podívat se za závěs. Skupina usedla a mluvila, a při dalším selhání pozornosti dozorčí důstojník položil svůj americký armádní samopal M 4 na podlahu napravo od sebe vedle závěsu, poblíž své pravé nohy.“ Siddiqui, jako padouch v divadelní hře, sáhla zpoza závěsu a přitáhla si tři stopy dlouhý samopal k sobě. Odjistila pojistku, Závěs „trochu odhrnula“ a namířila samopal přímo na kapitánovu hlavu. Jeden z tlumočníků ji uviděl. Vrhl se vpřed po zbrani. Siddiqui zařvala: „Vymrdej odtud!“ a dvakrát vystřelila. Nikoho netrefila. Jak s ní tlumočník zápasil, aby ji dostal na zem, dozorčí důstojník vytáhl svou pistoli a vypálil „přibližně dvě rány“ do Siddiquna břicha. Zhroutila se, ale stále zápasila, a pak upadla do bezvědomí.
Afghánské úřady popisují události jinak. Guvernér provincie Ghazni, Usman Usmani, řekl mému místnímu reportérovi, že americký tým žádal, aby jim byla Siddiqui předána do vazby. Guvernér to odmítl. Nemohl předat Siddiqui, jak vysvětloval, dokud případ nepřijedou vyšetřit pracovníci z protiteroristického oddělení v Kábulu. Nabídl kompromis: americký tým může Siddiqui vyslýchat, ale ona zůstane na stanici. V interview pro Reuters však „vyšší policejní důstojník z Ghazni“ prohlásil, že kompromis nebyl dodržen. Řekl, že americký tým přijel na policejní stanici a dožadoval se předání Siddiqui, afghánští důstojníci odmítli, a americký tým je začal odzbrojovat. Pak se, z nějakého neznámého důvodu, objevila na místě Siddiqui. Američané si „mysleli, že má na sobě výbušniny, a že na ně chce zaútočit jako sebevražedný bombový útočník, a tak po ní střelili a zajistili ji.“
Siddiquina vlastní verze ohledně střílení je méně komplikovaná. Jak vysvětlovala delegaci pákistánských senátorů, kteří ji přijeli do Texasu navštívit ve vězení pár měsíců po jejím zatčení, nedotkla se ničí zbraně, ani na nikoho neřvala a nikomu nevyhrožovala. Jenom se postavila, aby viděla, kdo je na druhé straně závěsu, a dívala se na vojáky. Jeden z nich zařval: „Nemá pouta!“, a pak na ni někdo vystřelil. Když zase nabyla vědomí, slyšela, jak někdo říká: „Za to by nás mohli vyhodit.“
Siddiquin tým obhajoby upozorňoval na to, že chybějí střely, nábojnice a stopy spáleného střelného prachu z oné M 4, což vše ukazuje na to, že z ní nebylo vystřeleno. Přehráli video, ve kterém ukázali, že dvě díry ve zdi, které měly být způsobeny výstřely z M 4, tam byly již před 18. červencem. Také poukazovali na rozpory ve svědectví devíti svědků obžaloby, kteří uváděli rozdílné údaje ohledně toho, kolik lidí bylo v místnosti, kde seděli nebo stáli, a kolik výstřelů bylo vypáleno.
Siddiqui, která navzdory radám svého týmu obhajoby během procesu sama svědčila, označila tvrzení, že střílela z nehlídaného samopalu M 4 po Američanech, za „největší lží“.
Řekla, že chtěla z policejní stanice utéci, protože se bála, že bude mučena. Siddiqui, jejíž psychické zdraví bylo během procesu často bráno v potaz, byla několikrát z manhattanské soudní síně vypovězena pro nevhodné chování a výbuchy emocí.
„V této zemi je těžké domoci se spravedlivého soudu, pokud vás vláda chce obvinit z terorismu,“ řekla Tina Foster. „Domoci se spravedlivého soudu je těžké v případě jakéhokoli obvinění. Vládě je dovoleno říci porotě, že jste terorista, dříve než je třeba předložit nějaké důkazy. Faktor strachu, který se objevil po 11. září, pronikl do amerického soudního systému nanejvýš znepokojujícím způsobem. Pojí se s myšlenkou, že můžeme dělat kompromisy, pokud se jedná o stěžejní principy, jako je například presumpce neviny, na základě vnímání hrozeb, které se mohou nebo nemusí ukázat jako skutečné. Zvolili jsme si být ustrašenou společnosti.
Strávil jsem víc než rok tím, že jsem pro New York Times psal o al-Kájdě v Evropě a na Středním východě. Hrozba představovaná islámskými extrémisty, i když je reálná, je velmi nafouklá, a je používaná k udržování atmosféry strachu a politické pasivity, a také k tomu, aby se cpaly miliardy dolarů do rukou armádě, soukromým dodavatelům, zpravodajským službám a represivním klientským vládám, včetně té pákistánské. Šéf jedné protiteroristické jednotky FBI řekl New York Times, že z 5500 s terorismem souvisejících stop, které jeho 21 agentů během posledních pěti let sledovalo, bylo jen 5% věrohodných, a ani jedna nevedla ke skutečnému teroristickému spiknutí. Takovéto statistiky mi připadají jako charakteristické pro celou tu válku proti terorismu.
Terorismus je však velmi dobrý byznys. Počet extrémistů, kteří plánují teroristické útoky, je nepatrný, ale jsou tu velká oddělení a zástupy ambiciózních zpravodajských a armádních důstojníků, kteří zoufale potřebují zasadit viditelný úder teroristům, ať skutečným nebo vymyšleným, aby povýšili v kariéře, a také obhájili obscénní výdaje a flagrantní zneužívání moci. Nic z toho nás neučiní bezpečnějšími. To nás před teroristickými útoky neochrání. Čím víc používáme v islámském světě brutálních forem síly, tím zuřivější jsou muslimové a teroristé, které ženeme mezi ty, kteří jsou k nám v opozici. Podle stejné perverzní logiky argentinské armády „zmizelo“, když jsem žil v Buenos Aires, 30 000 občanů, převážně nevinných. Taková logika také podporovala snahy o vykořenění terorizmu v Salvadoru, kde, když jsem přijel v roce 1983, komanda smrti zabíjela mezi 800 a 1000 lidmi měsíčně. Jakmile si vytvoříte tajnou síť vězení, jakmile vyčleníte obrovské částky peněz a vložíte politický kapitál do bezohledné války proti podvracení, jakmile zplnomocníte síť tajných zabijáků, agentů a mučitelů, živíte tím to samé nebezpečí a násilí, kterému chcete zamezit.
Nevím, jestli je Siddiqui nevinná nebo vinna. Ale vím, že dovolit žalářníkům, špiónům, únoscům a atentátníkům jednat mimo meze zákona nás pošpiní našimi vlastními zvratky. Jednou z obětí je Siddiqui. Jsou tisíce dalších, které nevidíme. Toto zneužívání, ospravedlňované válkou proti terorizmu, vytvořilo systém vnitřního a vnějšího státního terorizmu, který je pro naši bezpečnost a demokracii daleko nebezpečnější než hrozba představovaná islámskými radikály.
Převzato z Truthdig
Překlad: Jan Kristek
Foto: zdroj
