Nebyla to příliš šťastná léta, ta sedmdesátá. Senilní stalinističtí geronti na čele státu a v politbyru vedli Velkou zemi neomylně do záhuby, užívajíce si nezasloužených prebend. Na konci desetiletí přepadli Afghánistán, ale Bush se o čtvrt století později z jejich hlouposti stejně nepoučil.
Český (jimi dosazený) gubernátor, doktor Gustáv Husák, který prý dokonce ani nepatřil k těm nejhorším z místních, kteří zbyli na výběr do čela státu po roce 1968, přestal pronášet projevy spatra, začal měnit brýle za lupy, a naděje a nadšení šedesátého osmého recykloval do šedé, zatuchlé, svobodnému duchu nepřátelské měšťácké společnosti, charakterizované tím, že uklizečka brala skoro stejně jako docent, přičemž oba pak jeli v práci na půl plynu.
Václavu Havlovi se u konce nepodařeného desetiletí podařil jeden z jeho mála dobrých vtipů. Zamčen v autě s Pavlem Landovským, Pavlem Kohoutem a Ludvíkem Vaculíkem, všichni obklopeni hordou estébáků, kteří lomcovali klikami a lepili jim na skla služební průkazy, přičemž se ti zběsilci chtěli dostat posádce na kůži a potažmo i k rozváženým dopisům s Chartou 77, pravil suše: „To nám ten boj za lidská prrrráva pěkně začíná!"
Později tuhle vynikající glosu rozměnil na drobné blafem o humanitárním bombardování, ale on toho na drobné rozměnil mnohem více.
Lid namísto svobody slova a pohybu dostával výdobytky: na Vánoce pomeranče a banány, státní byt zadarmo, s nájemným a energiemi komplet za tři stovky, dojičky státní vyznamenání, mladí pak novomanželské půjčky. Plus porodné, prodlouženou mateřskou dovolenou a obývák s bytovou stěnou, v ní televizor a v něm Ženu za pultem. A v dětském pokojíku jedno a za dva roky i druhé či třetí mimino. Husákovy děti, tak se jim říkalo. Sociální přívětivost režimu k mladým manželstvím se odrazila ve zvýšené porodnosti. A tahle demografická katastrofa se už přes třicet let negativně promítá do společenského života země.
Čtrnácti a patnáctiletí tvořili v roce 1990, tedy na startu nové éry v dějinách české kotliny, absolutně nejpočetnější věkovou skupinu obyvatelstva. K předcházejícím čtrnácti létům do nich starší ročníky, jejich předchůdci, ještě dalších zhruba sedm let cpaly horentní sumy. Náklady na jesle, školky, školy. Rodinné přídavky, mateřské dovolené, dotovaný Sunar, plínky a dětské oblečení, lékaři a léky, daňové úlevy a odpisy novomanželských půjček skrze dělohy v permanenci, tohle všechno jsem i já platil ze svých nehorázně vysokých daní.
I profesně se to projevilo; mám na kontě dvě fungl nové mateřské školky a jednu rekonstruovanou, jednu školu rozdělanou. Pak už jsem měl otročení fakanům plné zuby a šel jsem jinam.
A tahle havěť mě doprovází (čti otravuje) už polovinu života. Poslouchal jsem její řvaní, rozléhající se v celém paneláku, když měla průjmy a bolelo ji bříško nebo zoubek (řvou zásadně v noci, to je jejich čas). Potom vytí po cestě do, i ze školy, bok auta postříkaný od mléka, které za moje peníze tyhle dětičky fasovaly ve školní jídelně a po cestě domů si z něj dělaly mléčnou pistolku (to mlíko se pak strašně špatně smejvá). Ječení na pískovišti pod oknem, vřeštění, když se prali o céčka.
A jak dospívali dál, tak řvaní po nocích, po ulicích, poté, co do hloupých hlav nalili na diskotéce čtyři piva, a věřte, že ani potom nezmoudřeli.
Dnes dospěli, jsou z nich třicátníci, otcové rodin, ocitli se v nejlepších a nejvýkonnějších létech. Na jejich bedrech spočívá blahobyt celé společnosti. Jak se s touhle odpovědností vyrovnávají?
Mizerně, až bídně. Postupně nejsou peníze skoro na nic. Infrastruktura zaostává, veřejné služby přestávají existovat, není na sociálno, na zdravotnictví, na školství, vědu, důchody. Připlať si, říkají mi dnes u doktora, v penzionech pro seniory, před operací, v nemocnici, v lékárnách.
K tomu nepopiratelně husákovská, totalitní, násilnická mentalita těchhle třicetiletých mutantů, reliktů reálsocialismu, která se projevuje jak na silnicích, tak i v potlačování oponentů, kteří jejich modrý fanatismus, darwinismus, egoismus a hloupost neuznávají a kritizují. A dost odporný všeobecný společenský trend, jehož jsou nositeli, vnímání starých lidí jako něčeho směšného, co obtěžuje, a na co my, stále mladí, úspěšní a liberální třicátníci musíme přispívat, ale vůbec se nám nechce.
Pohovořím k vám, fakani třicetiletí, řečí jasnou a hrubou, jak si zasloužíte. Strčte si své (kde jen možno šizené) platby do systému důchodového pojištění tam, na co vás vaši rodiče málo řezali. Nechci od vás v tomto směru nic.
Ale než se s vámi nadobro a s lehkým srdcem rozloučím, tak mi vraťte všechno, co jsem do vás nacpal za těch čtyřicet let, než jste se vy a vaši vrstevníci těsně před vámi a po vás velmi vratce postavili na vlastní nohy.
Pak si teprve budeme kvit.
Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz
Foto: Zdroj
