Duben 14, 2011
Připomeneme-li si všeobjímající symboly masové americké kultury, informuje nás výstižně americký film Klub rváčů (1999), že nábytek IKEA je rovnocenný oblíbeným maminčiným jablečným koláčkům.
Film ovšem spíše lamentoval nad nudnou homogenizací nábytku, než aby se zabýval podnikatelským modelem firmy IKEA, kdy se nasycení trhu jejich nábytkem zdůvodňovalo i evidentní noblesou firmy. Modrožlutý švédský mamut znali zákazníci jako jeden z odvážných projektů ve světě hypermarketů – firmu, jejíž skandinávské socialistické základy by měly zajistit, že bude zacházet se svými zaměstnanci lépe než většina multinárodních řetězců, a tak dávat americkým zákazníkům pocit, že nakupují s čistým svědomím.
Tak to ovšem mohlo vypadat jen do minulého týdne, kdy noviny Los Angeles Times otiskly zničující reportáž o výrobním závodu IKEA v Danville ve Virginii.
Článek zmiňuje nařčení společnosti z rasové diskriminace, cituje stížnosti zaměstnanců na pracovní prostředí a hodnotí úsilí firmy narušit snahy po odborové organizovanosti. Celkově vzato, nařčení zpochybňují prodejní etiku firmy a tím odhalují novou pochybnou ekonomickou dynamiku – do pasti se chytají i firmy, o kterých jsme si mysleli, že jsou sociálně citlivé.
V článku je odhalen i podivný důvod, proč vůbec IKEA otevřela továrnu ve Spojených státech. Toto rozhodnutí nebylo učiněno na základě výhodného využití vynikající a zkušené pracovní síly nebo vysoké produktivity – což byly kladné hodnoty, které kdysi zvýhodňovaly náš výrobní sektor a vytvářely naše střední vrstvy. Bohužel, rozhodnutí bylo učiněno proto, aby byly využit pokles naší mzdové úrovně a pokles ochrany pracovních sil.
Ačkoliv firemní továrny ve Švédsku vyrábějí stejné knihovničky jako továrna ve Virginii, LA Times si všímají, jak „velký rozdíl je v tom, že v Evropě si dělníci užívají výhodu minimální mzdy asi 19 USD/hod a státem zaručenou pětitýdenní dovolenou, zatímco zaměstnanec na celodenní úvazek v Danville dostává 8 USD/hod a má jen 12 dní dovolené“ – a to je nutno ještě uvést, že jedna třetina zaměstnanců v Danville dostává ještě nižší plat, protože jsou to smluvní pracovní síly, zaměstnané prostřednictvím pracovních agentur.
Vykořisťovatelský motiv zviditelněný ve firmě IKEA vyvolává vzpomínky na Jacka Welche z firmy General Electric. Jeho pověstný výrok, že v éře bez mezinárodních odborových organizací a s negarantovanými pracovními vztahy společnosti, bažící po maximálním zisku, skončí „umístěním každé své továrny na loď“ a pojížděním po světě tam, kde zrovna budou nejnižší mzdy a nejvolnější pracovní podmínky, aby firma nemusela čelit tarifním bojům.
To už mnoho amerických výrobců učinilo, když se sebrali a opustili USA poté, co vznikem sdružení NAFTA a podpisem smluv s Čínou došlo k snížení mzdových tarifů. A výrobci tak budou postupovat i dále, pokud nový Obamův pakt o volném obchodování projde Kongresem. Společnosti už nyní opouštějí Čínu a míří za ještě nižšími mzdami do Vietnamu a Severní Koreje. A totéž udělala IKEA, když přesunula švédskou výrobu do Virginie (a možná poputuje i dále, pokud si dělníci v Danville pokusí vybojovat větší respekt).
Jistě, pro Danville to znamenalo nové pracovní příležitosti, ale tyto příležitosti jen nahradily dřívější lépe placená pracovní místa, která stejným postupem už vymizela. Výsledkem těchto přesunů je ztráta jistot pro dělníky v Danville – stejně tak při tomto snižování platů směrem ke dnu ztrácejí půdu pod nohama i dělníci jinde v Americe i jinde ve světě.
Když i zdánlivě slušné společnosti jako IKEA se připojují k tomuto trendu, je to známkou, že pracující ve všech zemích potřebují něco jiného než je rozšiřování „volného trhu“.
David Sirota je autor bestselleru “Zpět k naší budoucnosti či jak se v r. 1980 vysvětloval svět, ve kterém nyní žijeme“. Jeho e-mailová adresa je ds@davidsirota.com, jeho webové stránky www.davidsirota.com.
Převzato z Truthdig
Překlad: onlooker
Foto: zdroj
