Spousta moderních ekonomů se pravidelně dopouští jedné zásadní chyby – zmerčí koňské spřežení a usoudí, že vůz tlačí koně.
Neboli si pletou příčinu s následkem. To je pak nutí do podivných názorových pozic, které běžnému laikovi, vybavenému toliko selským rozumem, připadají poněkud zvláštní. Jednou z těch nejčastějších a nejzvláštnějších je cosi, co bychom mohli nazvat ideologií konzumu.
Přímo učebnicově ji v nedávné televizní debatě vyložil bývalý americký ministr práce a sociálních věcí Robert Reich. Nejprve správně vyjmenoval důvody, proč mohli Američané před krachem 2008 tak nezřízeně utrácet a proč to dnes již nedokážou. Jenže místo aby z toho logicky vyvodil, že dřívější úroveň konzumu byla neudržitelná a že výdaje by měly znovu odpovídat ekonomické realitě, prohlásil, že když už dnes nemohou nezřízeně utrácet občané, měl by za ně zaskočit stát.
Dle jeho světonázoru totiž podniky a továrny chrlí zboží a služby pouze a výhradně proto, že spotřebitelé utrácejí. A tudíž vše, co zvyšuje spotřebu, pohání také hospodářský růst. Reich, jako spousta jeho kolegů, bohužel opomíjí jeden základní a poměrně zjevný fakt – výrobě nutně předchází tvorba kapitálu. Jinými slovy – podniky a továrny musejí nejprve odněkud vzít budovy, stroje, zařízení apod., a teprve pak mohou chrlit a spotřebitelé mohou spotřebovávat. Kapitál však pochází jedině z úspor a investic, a tudíž z podspotřeby.
Pravda, rozpoznat tyto základní kauzality není v naší složité a spletité společnosti zrovna jednoduché. Pomoci si ale můžeme jednoduchými příklady a podobenstvími (na základě jednoho takového sepsal Schiff výbornou knihu How an Economy Grows and Why It Crashes, kterou na podzim připravuje nakladatelství Dokořán – pozn. překl.) Nejlépe jdou tyto vazby vidět v maximálně jednoduché barterové ekonomice, kterou tvoří čtyři lidé – řezník, pekař, svíčkař a berní úředník.
Zachce-li se svíčkaři perníku, nemůže zkrátka přijít za pekařem a dožadovat se sladké dobroty. Samotná poptávka nestačí. Pekař musí totiž perník nejprve upéct, za kterýmžto účelem musí vynaložit suroviny, energii a práci. Dokud mu svíčkař nenabídne něco na oplátku, žádný perník nedostane. Můžeme tudíž říci, že schopnost svíčkaře poptávat perník rovná se jeho schopnosti vyrábět a nabízet svíčky. Bez výroby není spotřeba.
Co když ale svíčkaře postihne syndrom náhlého odporu k práci a týden nevyrobí jedinou svíčku? Pekař by se dozajista nenamáhal pro nic za nic, a tak by ekonomická aktivita přirozeně chřadla, dokud by se svíčkař neumoudřil.
Reich ovšem tvrdí, že kdyby svíčkař neměl za perník co nabídnout, měl by za něj pekaři zaplatit stát. Odkud ale stát vezme svíčky? Mohl by je pro dobro ekonomiky zkonfiskovat svíčkaři, jenže když teď svíčkař nic nevyrábí, z čeho zaplatí daň? A i kdyby měl pár svíček schovaných pod uvolněným prknem a berní úředník mu je našel, poptávka by se tím jen přesunula ze svíčkaře na stát. Žádná nová by nevznikla.
Samozřejmě lze zdanit řezníka. Stát mu může zabavit řízky, dát je svíčkaři, a ten si za ně může koupit perník. Jenže ani tak nevzniká žádná nová poptávka. Opět dochází pouze k přesunu poptávky od řezníka ke svíčkaři.
Pozorný čtenář možná namítne, že tahle jednoduchá metafora o ničem nevypovídá, protože dnes mohou banky poskytovat úvěry, pročež je moderní ekonomika podstatně flexibilnější. To je však poněkud zavádějící argument. Peněžní systém je sice opravdu efektivnější než barter, ale na základní dynamice mezi výrobou a spotřebou se tím vůbec nic nemění.
Moderní ekonomové tvrdí, že papírové peníze „stimulují“ výrobu naprosto stejně jako skutečné svíčky. K čemu by ale byly pekaři papírové peníze, kdyby si za ně nemohl nic koupit? Pokud stát vytiskne a napumpuje do ekonomiky nové peníze, nikterak tím nepřispěje ke zvýšení výroby. Dojde akorát ke zvýšení cenové hladiny, tedy k inflaci, protože celkový objem zboží zůstal stejný, kdežto zásoba peněz se zvýšila.
Tato vazba mezi výrobou (nabídkou) a spotřebou (poptávkou) platí i ve složité ekonomice. Každý člověk žije buď z vlastní práce, nebo z práce někoho jiného. Jeho schopnost spotřebovávat je neoddělitelně spjata s jeho schopností vyrábět či poskytovat služby. Musí však jít o produktivní práci. Pokud člověk plýtvá úsilím na neproduktivní činnost, žádná nová poptávka nevzniká.
V Sovětském svazu měli práci úplně všichni, ale přesto lidé stáli hodinové fronty i na ty nejzákladnější věci. Všichni pracovali, ale nikde nebylo nic k dostání. Jak je to možné? Inu protože centrálně plánovaná ekonomika onu základní vazbu mezi nabídkou a poptávkou odbourává. Lidé pak sice pobírají mzdu, ale jejich kupní síla je relativně nízká.
Stát tudíž svými stimuly nemůže vytvořit žádnou novou nabídku, ani poptávku. Ve flexibilní pokročilé ekonomice, kde existují peníze, banky a úspory, může současnou spotřebu nakrátko „popohnat“, ale pouze za cenu spotřeby budoucí (plus úrok).
Kdyby vládní stimuly mohly opravdu tvořit novou poptávku, nemusel by být nikdo na světě chudý. Reichův argument, doveden do logického konce, vlastně tvrdí, že drtivá chudoba na africkém kontinentu by šla jednoduše vymýtit, jen kdyby vlády afrických zemí natiskly dost peněz. Jenže Afričané nejsou chudí proto, že málo utrácejí. Jsou chudí kvůli svým neschopným vládám, rozbujelému úplatkářství, nedostatečné tvorbě kapitálu, znárodňování zisků a naprosto minimální vymahatelnosti práva.
Reich má ovšem pravdu v jedné věci – Američané jsou vskutku na mizině. Jenže místo pobízení k většímu zadlužování by měl volat po větší spořivosti, aby bylo z čeho investovat do nových podniků a továren. Jinudy cesta k opětovné solventnosti nevede.
U vesla jsou však dnes bohužel ekonomové Reichovy krevní skupiny. Naše země se vzpamatuje teprve tehdy, až přestane stát stimulovat všechny poptávky kromě jediné – po nových tvářích v politice.
***
Autorem zveřejněného textu je Peter Schiff, investiční analytik a majitel brokerského fondu Euro Pacific Capital. Ve světě financí proslul nejprve správnou předpovědí tzv. internetové bubliny na přelomu tisíciletí a poté také hypotéční a úvěrové bubliny, která praskla na konci roku 2007.
Peter Schiff zveřejňuje na své internetové stránce každý týden komentáře k aktuální politické a ekonomické situaci, především ve Spojených státech, které by však mohly zajímat i české čtenáře.
Překlad: Aleš Drobek
Převzato z blogu Aleše Drobka na Aktuálně
