Datum 15. říjen 2011 vešlo do kalendáře jako světový den "rozhořčení". Byl to významný den naplněný touhou proměnit svět, den demokratického protestu a chuti dát o sobě vědět, píše Massimo Ragnedda v italských novinách Megachipdue. Miliony lidí po celé planetě vyšly do ulic protestovat proti destrukci demokratických práv a sociálního státu v důsledku aplikace receptů, podle nichž jednotlivé vlády čelí ekonomické krizi. Krize vypukla ve světě financí a bank, ale platí ji ti nejslabší a nejchudší. Dne 15. října vyšly miliony zejména mladých lidí pokojně protestovat proti politicko-ekonomickému systému, kterému jde očividně více o záchranu bank než občanů.
"Nebudeme platit vaši krizi", byl jeden ze sloganů manifestace, kterou, alespoň v Itálii, zastínily pouliční výtržnosti takzvaných black block, mladých gaunerů bez idejí, jejichž jediným cílem bylo zneužít pokojnou demonstraci k ničení – zapalovat auta, házet dlažební kostky, rozbíjet výlohy obchodů a bank, ale vlastně čehokoliv. Vždyť k úrazu nepřišly jen drahé mercedesy a suv, ale i zdánlivě bezcenná sádrová madona jednoho římského farního kostelíku, která však mnoho znamenala pro tamní křesťanskou komunitu. Zkrátka paralela s neet generation v Londýně se přímo nabízí, viz náš starší článek. "Nezajímá nás budoucnost, vezmeme si přítomnost", vyjádřil se jeden z příslušníků black block. A tak namísto seriózní diskuze o motivech dvousettisícového protestu v Římě patřily první stránky italských novin a televizních zpráv pouličnímu vandalismu a přemítání o posílení represivních složek. Jistě tato zástěrka přišla leckomu nadmíru vhod.
Jaké tedy jsou motivy pokojně protestujících lidí, pro které se vžilo pojmenování “indignados“ – ze španělského “rozhořčení“? Indignados věří, že je stále možné, aby se do centra pozornosti dostala práce, sociální stát, kultura, vzdělání a udržitelný rozvoj. Občané jsou rozhořčeni na politickou třídu inklinující k zájmům bank, lidí z vysokých finančnických kruhů a spekulantů. Jsou rozhořčeni, protože krizi způsobily právě banky a spekulanti, ale zaplatí ji pracující a rodiny. Důvody hněvu těchto lidí lze rozdělit do 4 velkých skupin:
– rozhořčení namířené proti válečným operacím, které stojí nejen peníze, ale i lidské životy;
– rozhořčení proti dogmatu zisku a růstu, proti takto nastavenému finančnímu systému a s ním spojenou existencí tzv. daňových rájů, kde dochází k ukrývání peněz z daňových úniků a k praní špinavých peněz;
– rozhořčení proti politikům, kteří ztratili kontakt s realitou občanů a místo toho naslouchají diktátu bank a privatizují sociální systém.
A konečně rozhořčení proti moci médií, která nedávají dostatečný prostor nesouhlasným názorům a zatajují skutečné kořeny krize. Takové jsou tedy důvody hněvu protestujících lidí, které měly podnítit celonárodní diskuzi. Ale o tomto se v italských médiích nemluvilo, mluvilo se bohužel o něčem jiném.
Indignados protestují proti 1% světové populace, která vlastní kapitál a moc ovlivňovat ekonomické směřování jednotlivých suverénních států. Tato klika bankéřů, finančníků a funkcionářů ratingových agentur a dalších nadnárodních entit není volena občany, ale přitom rozhoduje, skryta za oponou, o politice států. Jeden příklad: dopis, který poslal Trichet italské vládě a žádal v něm, aby byly provedeny škrty v sociální oblasti a aby byla postupně provedena privatizace školství a zdravotnictví. Proč by se mělo privatizovat školství a zdravotnictví? Proč mají banky stále více moci a spekulanti mohou na globální úrovni nerušeně jednat? Proto ono rozhořčení – žádají se oběti na slabých a jsou napadána ta nejzákladnější sociální práva, zatímco politická třída, zvolená k ochraně zájmů nás občanů, není schopna postavit se novým tyranům. Avšak rozhořčení nestačí. Jeden ze sloganů, které hnutí používá na mezinárodní úrovni, praví: "Jsme rozhořčeni, nabídněme alternativu." Prvořadým cílem je nastolení participativní demokracie, která by vrátila důstojnost a hodnotu politice, tak aby byl v centru její pozornosti občan a nikoli ekonomika, uzavírá Massimo Ragnedda.
Alternativu v Itálii se právě v těchto dnech snaží vypracovat katolické shromáždění v Todi, které se koná pod patronací italské biskupské konference za účasti jejího předsedy kardinála Bagnasca. Ten nedávno kritizoval morálku italské vládnoucí garnitury. viz náš nedávný článek. Účastní se ho křesťanské odbory (např.Cisl, Confcooperative, Acli, Azione cattolica) a jiné křesťansko-sociálně orientované skupiny a hnutí (Sant’Egidio, Compagnia delle Opere). Bagnasco mj. zdůraznil, že není třeba se obávat o laickost státu a potvrdil autonomii občanské a politické sféry na sféře náboženské a církevní, nikoli však na sféře morální. Úlohu církve vidí v rovině před-politické, kde je třeba vštěpovat a šířit sociální nauku církve. O té se vyjádřil následovně: “Sociální nauka církve nabízí tu nejvyšší a nejvznešenější vizi státu“. Nicméně z úst laiků – představitelů křesťanských asociací zazněla jasná kritika italské vlády a apel na křesťany, aby se zasadili o změnu. Andrea Oliveiro, předseda křesťanského sdružení pracujích (Acli) pak novinářům potvrdil, že žádá Berlusconiho demisi. Berlusconi v oficiální nótě setkání odsoudil a kritizoval kardinála Bagnasca za snahu svrhnout vládu a nastolit katolickou politiku. Italské noviny Famiglia Cristiana o tom přináší komentář s názvem: "Katolíci, kritika se vám zakazuje!"
V Česku, zdá se, krizi sice vnímáme, ale dokud budou přeplněná parkoviště u hypermarketů, k přemýšlení o demokracii, o podobě státu přátelského k občanům a o lidských právech nás nic nedonutí. Ale u křesťanů, pokud mají být solí země, je to na pováženou!
Převzato z Umlaufovin
