Jak se dalo předpokládat, Irové včera v opakovaném referendu schválili tzv. Lisabonskou smlouvu – reinkarnaci návrhu evropské ústavy, kterou v květnu 2005 odmítli v referendu Francouzi (55% hlasů proti) a vzápětí na to Nizozemci (62 % proti). Od toho památného roku, kdy lidé Evropy měli naposledy jakous takous šanci něco změnit, se elity poučily. Evropu si žádnými referendy rozvracet nedáme! To by tak hrálo, aby lidi mohli kecat do vlády.
A tak, když zamítnutá evropská ústava vstala znovu z mrtvých jako tzv. Lisabonská smlouva, elity už ani nepředstíraly, že by snad něco přenechaly náhodě. Demokracie je krásná věc, ale když ono to vede k výsledkům, které nejsou v souladu s přáním jistých skupin. Jedině Irsko provedlo v červnu 2008 referendum a Lisabonská smlouva byla znovu odmítnuta 53 procenty hlasů.
Podle vlastních pravidel, které si EU vytyčila, by tedy Lisabonská smlouva měla být definitivně mrtvá. Ale pravidla jsou k tomu, aby se ohýbala, zvlášť když na jejich plnění dohlíží stejný orgán, který je stanovil.
Irsku bylo naordinováno si referendum zopakovat. Je jisté, že kdyby Irové znovu smlouvu odmítli, konalo by se třetí a snad i čtvrté referendum. Podobně, jako si žalobce v ČR nechává opakovaně vypracovat znalecký posudek, pokud ten předchozí nevyzní podle očekávání. Je to tak trapné, že k tomu chybí slova. Oni si z nás veřejně a otevřeně dělají srandu. A není nic, co by je zastavilo. Říkají nám zcela nepokrytě a s drzým šklebem: No ano, zákony je nutno dodržovat, a my tě skřípneme, když je porušíš (například nebudeš mít psa na vodítku), ale ty zákony platí pro vás, ne pro nás. Variantu výše uvedeného, i když ve slabší verzi, jsme zažili při poslední schůzce G20 v Londýně v březnu t.r., kdy v celé Británii platí zákaz kouření ve všech administrativních budovách. Pro ovce. Když se sjeli politikové, byla budova Excel Exhibition Centre v Docklands jakýmsi kouzlem vyňata z tohoto zákona, a po dobu konání sumitu tam byly zřízeny kuřárny.
Prezident Václav Klaus to přirovnal k situaci, kdy fotbalový zápas mezi ČR a Slovenskem musel být zopakován, protože vyhrálo družstvo, které vyhrát nemělo. Ignorance, arogance, despekt k lidem, výsměch, neúcta k zákonům. Tak se zcela bez omluv chovají tzv. elity. Zapomněl jsem něco?
Zapomněl. To vše se děje za apatického přihlížení mlčící většiny. To je na tom to nejsmutnější. Lidé Evropy, a je jich 500 milionů, v podstatě bez zájmu sledují, jak se z kontinentu stává megavězení. Jako kdyby se jich to netýkalo. Slušní lidé pořád čekají, že „ono se to nějak spraví samo“. Neuvědomují si, nechtějí vidět, že už dávno minula doba, kdy stačilo hlasovat, demonstrovat, psát petice? Jak je možné, že proti Lisabonské smlouvě přijde podpořit prezidenta pouhých 300 lidí? 300 z devíti milionů… Kdosi moudrý řekl, že jediné, co stačí k tomu, aby zlo zvítězilo, bude když budou dobří lidé mlčet. Jak trefné…
Irové prý podpořili smlouvu 67,1% hlasu. V předchozím hlasování bylo 52,7% proti. Co se změnilo za ten rok a něco od posledního hlasování, že je najednou tolik Irů pro tuto zmrdí „smlouvu“? Inu jak říkal baťuška Stalin, není důležité, kdo volí, důležité je, kdo počítá hlasy. Kdyby vyšel poměr těsně, mohl by nějaký šťoura požadovat přepočet hlasů. Proto bylo třeba zajistit „drtivé vítězství“.
Pod terorem deprivantů
Profesor Koukolík ve své knize Vzpoura deprivantů radí, jak se se chovat k deprivantům. Říká, že pokud v člověku odhalíme deprivanta, máme s ním přerušit každý kontakt. Okamžitě. Protože deprivant má dostatek schopností, osobního kouzla a prostředků, na druhé straně nemá žádné zábrany ani etické zásady, aby dosáhl toho, co chce. Profesor Koukolík ale neradí, jak se chovat v případě, že se deprivanti pasují do čela moci a určují běh našich životů. Je s podivem, že o této situaci se Koukolík nezmiňuje, ačkoliv par stránek předtím přiznává, že deprivanti baží po moci a je to jeden z hlavních motorů jejich snah.
Vypadá to, ne, nevypadá, je to jisté, že deprivanti kráčejí od vítězství k vítězství. Za posledních třicet let udělali takový krok dopředu, jako za posledních 1000 let.
Klaus – sám voják v poli
Teď po irském ANO zůstává v podstatě jediná nepodstatná překážka. Český prezident. Pan Klaus má ovšem jen malý prostor k manévrování. Kdyby měl podporu českých deprivantů ve vrcholové politice, dalo by se dělat leccos, ale nemá ji. Defacto je jako kapitán lodi, kde celá posádka se jen jen třese, aby ho zlikvidovala. Ubozí šaškové, prospěcháři a kariéristé bez jména a bez páteře, vlastizrádci, bonzáci, trpaslíci, kteří mu nesahají ani k ponožkám, se spikli a s vidinou trapných osobních výhod a s možností případného teplého místečka v Bruselu, až budou v politickém důchodu, o sebe doslova zakopávají, jak se mu snaží podrazit nohy tu zleva, tu zprava.
Klaus dělá jediné, co může. Předal věc Ústavnímu soudu, aby soud rozhodl, zda smlouva není v rozporu s českou ústavou. Mám pro Ústavní soud vzkaz: JE. A to tvrdím, aniž bych Lisabonskou smlouvu nějak důkladně studoval, ostatně to snad ani nejde, je napsaná hieroglyfy. Dovedu si představit ty upocené tatíky – patnáctičlenný sbor deprivantů podělaných strachem, že by mocní bossové Evropy povytáhli obočí v nesouhlasu. Jestli v něčem Češi vynikají a vždy vynikali, tak to je v ohnutých zádech a poníženém šoupání nohama před vrchností. Jirásek se spletl. Psohlavci nikdy neexistovali. Pokud ano, tak v jiné zemi. Jejich dnešní reinkarnace, jejich potomci otevírají cizáckým loupežníkům brány dokořán a shánějí červený koberec, aby si zločinci neumazali tlapy.
A mám vzkaz také pro pana prezidenta: Václave, je třeba bojovat i prohrané bitvy. Je to příkaz etiky a vyšších zákonů. Historie, pokud bude ještě nějaká historie, vás jednou ocení. Snažil jste se zachránit celou Evropu. Až se ta rakovina jménem EU rozpadne, věřím, že budete mít pomníky v každém evropském městě. Ale jedna věc je jistá: Svým rozměrem přesahujete nejen všechny ostatní trpaslíky v české kotlině, ale troufám si říct, i všechny existující politiky Evropy a možná i světa. Bohužel lidé si váží velkých osobností až po jejich smrti.
Quo Vadis, Evropo?
Kam kráčíš, Evropo? Všichni víme, kam. Není ti pomoci. Stojíme na prahu chmurné a dlouhé doby. Říše pana zla nejen že už má jasné obrysy, ale její příchod je nezvratný. Evropa bez hranic. Utéci není kam. Ještě nikdy jsme na tom, my obyčejní lidé, nebyli tak špatně, jako dnes.
A víte co je ještě zajímavé? Než jsem začal psát tento článek, prošel jsem své oblíbené disidentské stránky (whatreallyhappened.com, www.counterpunch.org, www.informationclearinghouse.info, www.prisonplanet.com) a také americký mainstream zprávy (MSNBC a Google News). Pouze na prisonplanet.com byla krátká zprávička přebrána z britského Guardian, jinak po irském referendu nikde ani stopy. Je bohužel smutnou pravdou, že pro Američany – a to platí i o jejich disidentech – Evropa v podstatě neexistuje. Není zajímavá. Věci, které se tam dějí, pokud nemají přímou souvislost k USA, nestojí za zmínku. Evropští disidenti? Neznám. Snad ani neexistují. A mlčení a ignorance těch amerických pomáhá k uskutečnění ďábelských plánů jistých skupin. Jak říkám, není nám pomoci.
Převzato z www.zvedavec.org
