Červen 21, 2011
Island je svobodný. A zůstane takový tak dlouho, dokud si jeho lid bude přát setrvat nezávislý na zahraniční nadvládě jeho rádoby pánů – v tomto případě mezinárodních bankéřů.
9. srpna islandský lid, urputně hájící svou nezávislost, v referendu odmítl, aby se zachránily Spojené království a Nizozemsko, jež pokryly vklady britských a holandských investorů, kteří přišli o své finanční prostředky v islandské bance Icesave v roce 2008.
Ve chvíli, kdy tato banka zkrachovala, Island odmítl pokrýt ztráty. Spojené království a Nizozemsko však Island požádaly, aby jim splatil „dluhy“, a daly to jako podmínku pro přijetí do EU.
Odezvou ze strany islandského lidu bylo, že řekl Evropě, aby šla do háje. Konečný výsledek hlasování byl 103 207 ku 69 462, neboli 58,9 % ku 39,7 %. „Daňoví poplatníci by neměli odpovídat za placení dluhů soukromých institucí,“ řekl Sigriur Andersen, mluvčí Poradenské skupiny, která byla proti tomuto splacení.
Podobné referendum ke stejné otázce, které se konalo v roce 2009, zjistilo, že 93,2 procent islandských voličů odmítá návrh, aby byly garantovány vklady zahraničních investorů, kteří měli vklady v islandských bankách, a to i přesto, že podmínky pro vyplacení byly (pro věřitele – pozn. překl.) tvrdší. Toto referendum bylo vyvoláno poté, co president Olafur Ragnur Grimmson vetoval zákony o splátkách Britům a Holanďanům předtím přijaté Althingem, islandským parlamentem.
Podle podmínek této dohody by Island musel platit 2,35 miliard liber Velké Británii a 1,32 miliard Holandsku až do roku 2046 s tříprocentním úrokem. Odmítnutí této dohody Islandem ve druhé termínu je svědectvím o jeho lidu, který cítil, že by neměl nést žádnou odpovědnost za ztráty cizinců, které utržili ve finanční krizi. Tento odpor vůči sanaci bank vedl k islandskému rozhodnutí ponechat banky padnout v roce 2008. Daňoví poplatníci si tohle nemohou dovolit. Jak k tomu poznamenalo zpravodajství Bloomberg v průběhu krize roku 2008: „Banky měly dluhy rovnající se desetinásobku HDP Islandu, který činí 12 miliard dolarů.
„Byly to soukromé banky a my jsme do nich nenapumpovali peníze, abychom je udrželi v chodu; stát by neměl nést odpovědnost za zkrachované soukromé banky,“ řekl televizi Bloomberg islandský prezident Olafur Grimsson.
Odmítnutí voličů přišlo navzdory hrozbám, že Island bude odstřižen od financování ze strany mezinárodních finančních institucí. Dluhová pozice Islandu byla právě ratingovými agenturami zhoršena, a teď ty samé agentury slibují udělat to samé ještě jednou jako trest za nepodvolení se vůli mezinárodních bankéřů. Je to zatím poslední scéna v dlouhém dramatu, v němž od roku 2008 globální instituce odmítají převzít na sebe ztráty z finanční krize. Hrozba ekonomické krize a tvrzení o tom, že jsou „too big to fail“ se rovnaly nabité zbrani u hlav představitelů vlád ve Spojených státech a Evropě. Island je jejich zvláštním zájmem, protože nazachraňoval banky, jako to udělalo Irsko, nebo cizince, jak to udělaly Spojené státy.
Pokud by se stejný zápal jako na Islandu a v hnutí Tea Party v Americe uchytil mezi daňovými poplatníky na celém světě, mohly by se banky začít třást strachy; znamenalo by to, že by se staly neschopnými vysávat neomezené finanční prostředky od důvěřivých vládních úředníků a centrálních bank. Zdá se, že podstatou celé věci jsou zjevné či skryté záruky na riziko, které podstupují banky. Takové záruky nejsou nakonec ani nezbytné, aby udržely plnou zaměstnanost či podpořily ekonomický růst, jsou vytvářeny pouze proto, aby umožnily těmto mezinárodním institucím, aby v dobrých časech zneužívaly pákového efektu – a pak se zbavovaly katastrofických ztrát v časech zlých.
Tohle je velmi názorná lekce i pro nás na druhé straně Atlantiku, ale trochu z ní mrazí. Pokud se Spojené státy, či kterákoli suverénní země z tohoto důvodu pokusí restrukturalizovat své dluhy nebo přinutit soukromé investory, aby nesli následky svého vlastního hloupého hazardu, tyto mezinárodní instituce slibují jako odpověď něco, co připomíná ekonomickou válku. Alternativou pro volené vlády je obětovat svoji nezávislost týmu anonymních bankéřů, kteří necítí loajalitu k žádnému státu.
Je to konflikt, který právě nastolilo 21. století. Otázkou je, zda se svobodní lidé rozhodnou zůstat svobodnými, jako to udělali Islanďané, nebo se podrobit.
Bill Wilson je předseda hnutí Američané za omezenou vládu (Americans for Limited Government). Můžete ho kontakovat na twitter@BillWilsonALG.
Převzato z International Clearing House
Překlad: Stan
Foto: zdroj
