Italská sociální republika Saló: Fašistický pokus obejít se bez kapitalismu

Reklama


Po protimussoliniovském převratu v Itálii v létě 1943 zahořkli zbývající Mussoliniho fašisté natolik vůči monarchii a kapitalismu, že se pokusili – v případě monarchie dočasně úspěšně – demontovat na území, které díky německé armádě ještě ovládali, jedno i druhé.


Mussoliniho přetvořená republikánsko-fašistická strana uspořádala svůj první sjezd 14. listopadu 1943. Základem jednání byl osmibodový manifest, který sestavil sám bývalý socialista Benito Mussolini – zejména za pomocí dalšího bývalého socialisty, ale navíc i Leninova přítele a jednoho ze zakladatelů Italské komunistické strany Nicoly Bombacciho. Manifest měl být východiskem jednotného republikánsko-socialistického hnutí, kladl důraz na uspokojení dlouho potlačované sociální spravedlnosti – ale při zachování monopolu a vedoucí úlohy příslušné fašistické strany. V manifestu byl zmíněn boj za likvidaci kapitalismu, proti „světovým plutokraciím“, v zemědělství bylo sice zaručeno soukromé vlastnictví, ale současně zde bylo ohlášeno rozsáhlé vyvlastňování půdy v prospěch bezzemků a družstev na základě hesla „půda tomu, kdo jí obdělává“. Podniky veřejných služeb a zbrojní průmysl měly přejít pod kontrolu státních orgánů. 

   

Průběh sjezdu byl však zmatený a nepřetržité radikální a kritické výkřiky dokonce překročily teze zmíněného manifestu, takže znechucený Mussolini si po skončení veronského sjezdu povzdechl: “„Byl to naprostý galimatyáš. Spousta planého žvanění, málo přesných a jasných myšlenek. Objevily se prapodivné tendence, mezi nimi dokonce i komunistické. Někdo požadoval okamžité zrušení soukromého vlastnictví! Člověk se o pravdu ptá, proč jsme proti komunistům dvacet lety bojovali.““ 


Nicméně po veronském sjezdu duce – nyní už nespoutaný žádnými ohledy na velkoburžoazii – se dokonce rozhodl socializovat hospodářství. 12. února 1944 vydala vláda Italské sociální republiky dekret, jehož cílem byla „vyšší sociální spravedlnost, rovnoměrnější rozdělení bohatství a práce v životě národa“. První opatřením mělo být zestátnění všech podniků s kapitálem vyšším než 1 milion lir nebo s více než 100 zaměstnanci. Provedením socializace byl pověřen ministr korporativního hospodářství Angelo Tarchi. Zestátnění mělo být tedy mnohem rozsáhlejší než v roce 1945 v Československu, kde se až do února 1948 týkalo jen podniků zaměstnávajících více než 500 zaměstnanců…  

 

Italská sociální republika ale fungovala pod protektorátem Němců, jejichž armáda území této republiky okupovala. Nad italskými republikánskými orgány byl německý dozor a jeho hlavní představitel Rudolf Rahn znepokojeně telegrafoval podrobnosti týkající se rozhodnutí Italské sociální republiky o socializaci do Berlína. Hitler však reagoval naprosto nevzrušeně slovy: “„Sociálně hospodářská opatření duceho se nás netýkají. O ještě větším sklouznutí doleva nemůže být ani řeči, protože už pokročilo natolik, že by se celá dnešní struktura zhroutila, kdyby naše vojska odtáhla.““

 

Třebaže zestátnění v severní Itálii bylo Hitlerovi nyní už zcela lhostejné, dekret o zestátnění přesto narazil na prudký odpor německých hospodářských i vojenských zplnomocněnců v republice Saló. Jeho realizace byla neustále odkládána také kvůli Švýcarům, kteří tvrdě vystupovali na ochranu svých kapitálových zájmů v severní Itálii. Protikapitalistický charakter veronského sjezdu a dekret o zestátnění tak zůstávají jenom historickým dokladem o vůli italských fašistů rozejít se s velkokapitálem a jeho ekonomickou a třídní základnou, která po celé období prvních dvaceti let po r. 1923 patřila k oporám diktatury, kdy fašisté naopak bránili zemi a kapitál před „komunistickým nebezpečím“…   

     

Poznámka na závěr: Onen shora zmiňovaný bývalý spoluzakladatel komunistické strany v Itálii a Leninův přítel Nicola Bombacci byl 28. 4. 1945 zastřelen komunistickými partyzány a poté v Milaně, na náměstí Piazzale Loreto pověšen na ruinách čerpací stanice hlavou dolu spolu s ducem, duceho milenkou Clarou Pettaciovou, předsedou republikánsko-fašistické strany Alessandrem Pavolinim a dalšími prominenty té prapodivné „fašisticko-antiburžoazní“ republiky Saló…


(zdroj: Robert Kvaček – Miloslav Svoboda, Konec diktátora, Magnet 1/68, Vydavatelství časopisů Ministerstva národní obrany, Praha 1968) 


V Chrudimi dne 23. 10. 2012

Přejít do diskuze k článku 1 komentář