Izraelská omluva Turecku je na spadnutí

Reklama


Červenec 22, 2011

V posledních dvou týdnech jsem v odkazech nechávala prokliky na zprávy (třeba tady), podle nichž se Izrael připravuje omluvit se Turecku za zabití devíti jeho občanů, kteří byli loni postříleni na palubě Mavi Marmara.

Turecko omluvu, kompenzaci rodinám pozůstalých a jmenný seznam vrahů požadovalo jako podmínku pro opětovnou normalizaci vztahů s Tel Avivem. Deník Haarec nyní oznamuje, že premiér Benjamin Netanjahu se chtěl Ankaře za uplynulý rok omluvit už dvakrát, pokaždé ale ustoupil svému jestřábímu ministrovi zahraničí Avigdoru Liebermanovi, na izraelských blozích familiérně přezdívanému Yvet.

Nyní se ale situace podle všeho začíná měnit, míní Richard Silverstein na blogu Tikkun Olan.  Netanjahu ponechal Yveta svému osudu při hlasování v Knessetu, které zamítlo faktické ugrilování všech lidskoprávních neziskovek v Izraeli. Lieberman doufal, že zákonem utáhne šrouby lidem z B´Tselem, New Israel Fund nebo Ješ Gvulu, o nichž kvůli jejich údajné pokračující „delegitimizaci" Izraele běžně mluví jako o „kápech". Prohrál. (Mimochodem, další prohrou pro Liebermana je fakt, že dokonce i vlivná americká židovská Liga proti hanobení konstatuje, že jeho oblíbený zákon zakazující bojkot je medvědí službou demokratickému charakteru Izraele. Takže další prohra, tentokrát u amerických Židů.)

Turecko nyní své podmínky pro normalizaci vztahů s Izraelem zopakovalo zároveň s tím, že normalizace už visí ve vzduchu, což Lieberman jako „hrdý bývalý kachanovec jen tak přes srdce nepřenese. Židé se neomlouvají. Nutí ostatní, aby se omlouvali jim," vysvětluje Yvetovu filosofii Tikkun Olan. A Lieberman se Netanjahuově ochotě k omluvě vzpírá: „Pokud jsme se chtěli omluvit, měli jsme to udělat hned po flotile. Teď tím Izrael ukazuje slabost, zahanbení a neschopnost ustát tlak."

Nicméně veřejné tvrzení Ankary, že normalizace je na spadnutí, Liebermanovi předpovídá další porážku. A navíc mu nejspíš i dokazuje, že je ve vládě jen tím menším partnerem, jehož hlasy se sice hodí, ale koho se až tak moc nikdo nebojí.

Pro Turecko má izraelská omluva cenu takovou, že kvůli tomu zrušilo tureckou účast v humanitární flotile do Gazy Stay Human. To ale neznamená, že premiér Erdogan nechává Gazu na pospas, naopak, má tam v dohledné budoucnosti naplánovanou cestu osobně. Tím bezpochyby pobouří Izrael, který do Gazy moc zahraničních politiků nepouští. Po očekávané normalizaci vztahů ale nebude mít žádné velké páky, jak Erdogana odmítnout ve chvíli, kdy oznámí, že jede. Nemluvě už o tom, že jeho předpokládaná setkání s předáky Hamasu naštvou Izrael o to víc.

Vývoj situace ale podle Richarda Silversteina naznačuje, že jakmile dojde na konfrontaci Izraele a Turecka, Netanjahu mrkne jako první, protože Izrael potřebuje Turecko víc než Turecko Izrael. Ankara přitom také ukázala značnou dávku dobré vůle – zrušila účast v humanitární flotile, v OSN podpoří kompromisní dokument, který z masakru na Mavi Marmara viní obě strany, spolkne ponížení, kterých se tureckému velvyslanci dostalo od izraelských činitelů… Erdogan má ale bezpochyby strategickou vizi, v jejímž rámci jde hrdost stranou. Netanjahu by se od něj měl poučit (ale určitě to neudělá), uzavírá Richard Silverstein.

A když už jsem u Izraele, průzkum konstatuje, že 57 procent amerických Židů je pro utvoření dvou států, Izraele a Palestiny, na základě hranic platných před rokem 1967…

 

 

A pár odkazů:

„Svobodný svět dělá hroznou chybu, když se uchylujeme k přesvědčení, že tohle není náš boj. Koneckonců izraelský národ bojuje s tím samým nepřítelem, jako my: s chladnokrevnými zabijáky, kteří odmítají mír… kteří odmítají svobodu." (Bojovník za „svobodu médií" Rupert Murdoch při přebírání Národní ceny pro lidské vztahy, kterou v roce 2009 dostal od Amerického židovského výboru.)

— K 30 mrtvým v syrském Homsu, o nichž se široce informovalo i u nás, je zajímavý komentář přímo z místa, který popisuje jinou realitu a nemůže ony mrtvé dohledat, přičemž nadšení ze syrské opozice – konkrétně v Hamá — opatrně zpochybňuje i New York Times: „Islamisté tvoří většinu demonstrantů a podle všeho jim i dominují. Odhadem asi čtvrtina obyvatel města uprchla v obavách ze stavu, který islamisté mohou nastolit." Washington Post ale přitom umí omluvit i vraždění bezbranných alávitů.

— Výstižný komentář IPS o členech vojenské junty v Egyptě nazvaný „Jeden Mubarak odešel, osmnáct dalších jich přišlo."

— Iráckému loutkovému premiérovi Málikímu zbývají pouhé dva dny, než vyprší oficiální „deadline" na požádání Američanů, aby v jeho zemi nechali okupační vojáky i po roce 2012. Během těch dvou dnů se nejspíš k ničemu nerozhoupe.

— Tenhle odkaz se k Blízkému východu nevztahuje, ale… Šéf NATO Anders Fogh Rasmussen straší, že pokud evropské státy NATO sníží své výdaje na zbrojení, světovým četníkem se stane Čína.

— A v Káhiře, Alexandrii a dalších egyptských městech se pomalu znovu plní náměstí…


Převzato z Literárek

Přejít do diskuze k článku