Červenec 25, 2009
Druhá největší izraelská banka se bude muset v následujících týdnech u soudu bránit obvinění, že zatajila desítky milionů dolarů na „ztracených“ kontech, jež náležely Židům, kteří zemřeli v nacistických koncentračních táborech.
Společnost Bank Leumi popřela, že by byla správcem nějakých takových kont navzdory tomu, že parlamentní komise v roce 2004 odhalila, že banka vlastní nejméně 75 milionů dolarů z účtů rodin několika tisíc obětí holocaustu.
Analytici řekli, že banka je pouze vrcholem ledovce, v němž izraelské společnosti a státní orgány údajně zatajují miliardy dolarů, jež do Izraele investovaly oběti holocaustu, což převyšuje již prokazatelně vyplacené reparace z takových evropských zemí, jako je například Švýcarsko.
„Nechci nic jiného než spravedlnost,“ řek třiasedmdesátiletý David Hillinger, jehož dědeček zemřel v Osvětimi. Právníci požadují od Bank Leumi 100 tisíc dolarů z jejich účtů, které patřily jeho otci a dědečkovi.
Obvinění proti Bank Leumi se vynořilo před deseti lety a bylo iniciováno výzkumem izraelského historika Yossi Katze.
Ten zveřejnil bankovní korespondenci z doby těsně po propuknutí 2. světové války, v níž je zmiňováno „obchodní tajemství“ jako zdůvodněni pro to, aby banka odmítla zveřejnit jména držitelů kont, kteří byli zabiti při holocaustu.
„Byl jsem šokován,“ řekl Dr. Katz z univerzity Bar Ilan nedaleko Tel Avivu. „Má první reakce byla: Můj Bože, tohle přece není Švýcarsko!“
Pod tlakem všeobecné kritiky souhlasily v roce 1998 švýcarské banky, že zaplatí 1,25 miliardy dolarů v reparacích poté, co byly obviněny, že profitují ze spících kont obětí holocaustu.
Odhalení Dr. Katze vedla k ustanovení parlamentního výboru v roce 2000, který měl vyšetřovat chování izraelských bank. Zpráva se opožděně dostala na světlo v roce 2004 v důsledku tlaku, který banka Leumi, ve snaze zabránit její publikaci, vyvíjela na vládu.
Vyšetřovatelé objevili tisíce spících kont, náležejících obětem holocaustu v několika bankách, jejich lví podíl byl ovšem umístěn v Bank Leumi. Vyšetřovatelé varovali, že obstrukce ze strany Leumi způsobily, že mnoho dalších majitelů účtů zřejmě nebylo identifikováno.
Parlamentní komise původně na základě oceňovacího předpisu, použitého v případě švýcarských bank, odhadovala hodnotu těchto účtů na více než 160 milionů dolarů. Pod nátlakem Leumi a vlády však později snížila svůj odhad na méně než polovinu.
V roce 2006 byla vytvořena společnost pro restituci, jejímž úkolem bylo vyhledat majitele účtů a vrátit tyto peněžní prostředky jejich rodinám.
Meital Noyová, mluvčí této společnosti řekla, že byli nuceni začít soudní projednávání poté, co Bank Leumi vytrvale oponovala, že jejich nálezy jsou nedoložené.
Banka před dvěma lety vyplatila 5 milionů dolarů jako „gesto dobré vůle“. Slečna Noyová nazvala tuto platbu jako „žert“. Řekla, že 3 500 rodin, většina z nich izraelských, stále ještě čeká na odškodnění od Bank Leumi.
Banka byla navíc zostuzena obviněním z roku 2007, že jedno procento jejich akcií v hodnotě kolem 80 milionů dolarů patřilo desítkám tisíc Židů zabitých během holocaustu.
Ve městě Petah Tikva ve středním Izraeli žije pan Hillinger. Narodil se v Belgii v roce 1936 a během 2. světové války se skrýval v jižní Francii.
Říká, že před vypuknutím války jeho otec a dědeček investovali peníze do Anglo-Palestinské banky, jejímž právním nástupcem je právě Bank Leumi. Doufali, že jim to umožní získat víza do Brity ovládané Palestiny.
Jeho rodiče sice uprchli z koncentračního tábora, jeho prarodiče však byli posláni do Osvětimi, kde zemřeli v plynových komorách krátce po příjezdu.
Pan Hillinger řekl, že se dozvěděl jenom o nezaplacené pohledávce svého otce Mosese, jenž zemřel v roce 1996. Dokumenty ukázaly, že banka zaplatila jeho otci „almužnu“ v roce 1952, když zrušil svůj účet, a že peníze jeho dědečka nebyly nikdy vráceny.
Když potom v roce 1998 bance napsal, Bank Leumi popřela, že by měl u ní někdy jeho dědeček otevřené konto.
„Můj dědeček zemřel, protože byl Žid, a je hanebné, že jiní Židé těží z jeho smrti,“ řekl. „Je potřeba, aby se lidem o tomto problému otevřely oči.“
Podle humanitárních organizací žije v Izraeli čtvrt milionu lidí, kteří přežili holocaust, přičemž třetina z nich v bídě.
Shraga Elam, izraelský investigativní novinář, žijíci v Curychu, řekl, že po válce mnoho Izraelců ukázalo jen málo pochopení pro evropské židovské uprchlíky, kteří přijeli do Izraele.
„David Ben Gurion (první izraelský ministerský předseda) je vytrvale nazýval „lidskou špínou“ a vzpomínám si, že jako děti jsme o nich mluvili jako o sabonim, což je hebrejský výraz pro mýdlo,“ řekl v narážce na nacistům připisovaný zvyk dělat mýdlo z židovských těl.
„V skutečnosti si nemyslím, že existuje nějaké jiné místo na světě, kde bylo o lidi, kteří přežili holocaust, tak špatně postaráno jako v Izraeli,“ řekl Elam.
Tvrdil, že „ztracená konta“ banky Leumi byla pouze malou součástí majetku, vztahujícího se k holocaustu, jež držely izraelské firmy a izraelský stát, a který by měl být vrácen. Jeho celková hodnota dosahuje výše kolem 20 miliard dolarů.
Řekl, že evropští Židé mohutně investovali v Palestině v letech před válkou, přičemž kupovali půdu, podíly ve firmách a otevírali si bankovní konta. Během 2. světové války Británie zabavila většinu těchto aktiv jako majetek nepřítele, protože vlastníci žili v nacisty okupovaných zemích.
V roce 1950 Británie vrátila 1,4 milionu dolarů nově vzniklému státu Izrael s tím, že tyto peníze poslouží na výplatu restitucí původním vlastníkům.
Jenom malé úsilí však bylo vynaloženo na to, aby se vypátrali tito vlastníci nebo jejich dědicové. Izraelská vláda místo toho, zdá se, použila tyto prostředky na usazování nových přistěhovalců v Izraeli.
„Jedná se o ohromný majetek, včetně nemovitostí v některých z nejpřitažlivějších míst Izraele,“ řekl Elam.
Minulý rok informovala izraelská média o vyšetřování, které ukázalo, že ministerstvo financí zničilo záznamy o svých nemovitostech z roku 1950, zřejmě proto, aby utajilo rozsah státního podílu na majetku pocházejícím z holocaustu.
Tento proces proti Bank Leumi může ukončit všeobecně potlačovanou kritiku úlohy bank uvnitř Izraele. Vedoucí představitelé, a dokonce i rodiny samy si uvědomují, jakým způsobem by mohl tento proces poškodit image Izraele jako ochránce židovských zájmů.
Ram Caspi, právník Bank Leumi, použil tento argument před parlamentní komisí, když varoval její členy, že americká média „řeknou, že izraelské banky také zatajovaly peníze, nejen ty švýcarské“.
Organizace, jež vedly kampaň za restituce od evropských bank, jako například Jewish Claims Conference nebo World Jewish Restitution Organisation, se také snaží zlehčovat roli izraelských bank.
Jonathan Cook je původem britský spisovatel a novinář z Nazaretu v Izraeli. Jeho poslední knihy jsou Israel and the Clash of Civilisations: Iraq, Iran, Plan to Remake the Middle East (Pluto Press) a Disappearing Palestine: Israel’s Experiments in Human Despair (Zed Books). Jeho webové stránky jsou www.jkcook.net
Překlad: Stan
