Vzpomínám si, že kdysi si veřejně stýskali mladí jaderní fyzikové. Rádi by pracovali v České republice, ale za svůj plat rodinu rozhodně nezaloží, a když založí, tak neuživí. Pan Václav Klaus, tehdejší ministr financí jim řekl, že je tady nikdo nedrží. Pokud mají pocit nedostatečného ohodnocení, ať klidně odejdou jinam – hranice jsou už otevřené. Nyní je to u lékařů podle pana prezidenta vydírání.
Podobných nedůsledností je v činech pana Klause mnoho („…takových Kožených bychom měli mít víc!“), a nechybí ani v jeho projevu. Před dvěma lety podepsal Mirku Topolánkovi „finanční reformu“, která prakticky zrušila sociální solidaritu v této zemi, a nyní po ní volá, aniž by se snažil svůj tehdejší skutek jakkoli napravit. Mezigenerační solidarita zřejmě spočívá v tom, že se mladým rodinám sebere co nejvíce peněz, aby se navíc mohly starat i o své rodiče. Pánové Nečas a Kalousek tomu pochopitelně nadšeně tleskají a označují to za státnický projev.
A komu se to nelíbí, je věčný kverulant, který se svou kritikou hodlá nadřazovat nad ostatní.
Ve věci reforem jsme se zatím od vlády dozvěděli jediné – že se uskuteční. Že se dosud státní peníze vyvedou do soukromého sektoru, a tím okamžikem za ně přestane stát ručit. Pokud privátní fond zkrachuje či prostředky vytuneluje, bude to výhradně roziko těch, kteří své peníze do fondu vložili. Alespoň tak to vysvětlil minulý týden ministr sociálních věcí. Obávám se, že tímto způsobem vláda veřejnost pro své reformy nezíská. Pomalu by bylo na čase, aby se taky pokusila vysvětlit jejich přednosti – jsou-li jaké. Ví-li o nich pan Klaus, mohl jeho projev být konkrétnější než jen vágní sdělení, že reformy budou a basta.
