Jak je to vlastně s mafiemi?

Reklama


Slovem "mafie", u nás již dávno není označována jen sicilská či americká Cosa Nostra, nebo jí podobné organizace v Rusku, Číně, Japonsku a jinde ve světě. Spíše si představíme partu českých kriminálníků, kteří realizačně spolupracují na nějakém dlouhodobém mocenském či ekonomicky ziskovém projektu.


Vůči okolí je mafiánská spolupráce obvykle zcela bezohledná, vůči sobě navzájem je pragmatická a bez emocí, považovaných za zbytečné. Pro Česko a jeho politiku lze aktualizovat definici mafií tak, že u našich mafií nejde pokaždé jen o moc a zisk, ale občas mafiím postačuje i jen reklamně marketingový, profesně ochranářský, nebo společensko stavovský manipulační vliv.


Vlivovým strukturám v politice a na ně napojeným veřejným osobnostem však někteří novináři říkají slovem "mafie" jen velmi neradi. Důvod je jednoduchý: Pud žurnalistické profesionální sebezáchovy. Proto se v české mediální kotlině pro tyto zájmové spolky ujala slovíčka opticky spíše nevinnější – lobbismus či lobbisté, anebo asistenti či poradci politiků – a jejich přátelé v byznysu. Pro politické asistenty a poradce má český občan navíc vymyšleno ještě slovíčko podržtaškové, i když vlivy a moc těchto lidí nebývají ani zdaleka jen pomocné a už vůbec ne finančně zanedbatelné a nevýnosné. Proto, ač jsou v občanské společnosti mnohem více váženi například vysokoškolští profesoři (až na některé putnovské výjimky), mnozí profesoři by si jistě s leckterým podržtaškou svůj plat vyměnili docela rádi. Ale vraťme se zpět k mafiím …


Aby vliv mafiánů bylo možné realizovat co nejúčinněji, mají některé naše mafie dokonce už i své oficiální organizace, kde jejich členy spojuje společný zájem. Některé české veřejné organizace s mafiánskou strukturou mohou být přitom několikerého legálního druhu: Například politické strany, stavovská a profesní sdružení či tzv. komory, dokonce i některé spolky zaměstnanců nebo podnikatelů téhož specializačního a zájmového oboru.


Zatímco momentálně provládní mafie, kryté titulem různých nevládních organizací, jsou v dané době mafiemi od médií vítanými, mafie z opozičního tábora, či (nedejbože!) z oficiálně "extrémistických" občanských a jinak dočasně nepřijatelných struktur, jsou mafiemi médiálně hodnocenými, coby struktury státu nepřátelské. Obecně z hlediska zákona přesto platí, že společným základním a typickým znakem všech škodlivých mafií je kriminalita, čili rozpor zájmů a činností daných mafií s platným českým právním řádem, už i tak značně chatrným a mnohde dokonce prohnilým.


Nutnou a první podmínkou pro vznik jakékoliv mafie, je vhodné prostředí tržně a korupčně právní, protože, jak víme, i sama korupce není nic jiného, než specifická forma tržního chování. Druhou podmínkou je společná vlivová nebo profesní hospodářská pozice a motivace jednotlivých členů mafie k činnosti, která je vzájemně mafiózně dává dohromady, čili ten již výše zmíněný společný zájem. Rodinné a příbuzenské svazky členů mafií bývají sice velmi časté, nicméně prvořadé nejsou. Dokonce ani stejné postavení na společenském žebříčku není typické, protože právě ty organizačně nejširší mafie bývají vertikálně ostře hierarchicky členěny, od nejvyššího bosse až po posledního "služebníka" nebo "vojáka".


Naopak systémově sjednocujícím znakem jakékoliv mafie je určité, jednotné a ve vrstvách horizontálně sdílené, takticko operační know-how, nutné pro funkci a prosperitu takového společenství. Důležitá je rovněž disciplína a komunikace, upevňovaná pravidelnými schůzkami členů s vedením, pořádanými např. pod zástěrkou uměleckých a společenských akcí, včetně udělování různých symbolických cen těm nejaktivnějším členům. Účast celebrit a herecké šmíry je obvyklá a vhodná, neb dodává těmto srazům lesk přitahující bulvární média a zvyšující popularitu vybraných mafiánů, např. coby mecenášů nějaké charity.


Podobně, jako to platilo již za vlády komunistů například mezi veksláky, taxikáři, účtujícími číšníky a recepčními významných nočních lokálů a hotelů, mezi pumpaři benzínových stanic nebo mezi držiteli prodejen masa a zeleniny, tak i do dnešních mafií všeho druhu, se vstupuje sice dobrovolně, ale uchazeč vždy předem platí značný vstupní poplatek, úměrný postavení budoucího člena ve struktuře mafie. Rovněž stejně jako dříve, tak i u dnešních mafií je vykonáván pečlivý personální výběr uchazečů o spolupráci.


Není to však bez výjimek, protože do řad mafie se může občas dostat člověk i naprosto věci a situace neznalý, a to vlivem náhody, či rozhodnutím někoho, kdo stojí mimo mafii. Takový nový příchozí se sice často režimu mafie bez problémů přizpůsobí, někdy však může vyvíjet aktivity a kroky pro mafii nečekané nebo nepřijatelné a vedením mafie je pak tento element vyhodnocen jako "neřízená střela".


Vůči neřízeným střelám jsou proto podnikány preventivně taktické a útlumově eliminační kroky. Například, pokud mafiáni zjistí ve svých řadách nezasvěceného outsidera a nemají možnost jej ze svého spolku jen tak snadno vypudit, začnou jej obvykle ke spolupráci přesvědčovat, protože by jinak funkci mafie bylo nutné v tomto článku kriminálního řetezce dočasně zamrazit nebo dokonce ukončit. Přesvědčování je pak o to intenzivnější, čím důležitější je profesní, kvalifikační, nebo odborně specializační využitelnost outsidera pro daný mafiánský spolek.


Odmítne-li však přesto outsider spolupráci s mafií nekompromisně a zcela jasně, spolek sice zpočátku navenek nedává nic znát, ale pokouší se kolem outsidera vytvořit bariéru izolace a vytěsnit jej nejen ze svých řad, ale i z "podnikatelského" prostředí, v němž daná mafie právě působí. Povede-li se vyhnání outsidera nenápadně a rychle a není-li ještě vyzrazeno mafiánské know-how, není už dál co řešit, pokud ovšem nejde o pomstu.


Jestliže se však tento postup nezdaří, začne mafie vůči outsiderovi postupovat zprvu jemným, posléze až velmi ostrým vydíracím nátlakem na odchod a na jeho mlčenlivost. S vydíracím tlakem pochopitelně souvisí i záměrné a rafinované vytváření situací, kterými nevhodného člena nakonec ostatní mafiáni buď totálně zkompromitují či zkorumpují, anebo jej existenčně, případně i fyzicky zlikvidují. (Možná by mohl laskavému čtenáři právě o tomhle cosi někdy povyprávět např. takový pan poslanec a doktor David Rath).


Jak (nejen) česká mafiánská scéna za poslední léta ukázala, speciálně u politických mafií je možné nalézt ještě další dvě zajímavá zjištění: Zaprvé, a to je vcelku očekávatelný poznatek, že nepoticky dosazený hlupák vždy každé mafii spolehlivě uškodí obzvláště tehdy, když se stane prezidentem. Za druhé, a to je mnohem důležitější zkušenost, že pro cíl a funkčnost mafie je mnohem méně použitelný dogmaticky oddaný a pracovitý, ale povahově neovladatelný ideologický fanatik, než líný alkoholik, feťák, nebo pragmaticky bezcharakterní deprivant, jinak ochotný za peníze zradit kohokoliv.


V parlamentní politice se těm posledně jmenovaným (lidem) říká přeběhlíci a často se s nimi jako s hlasovacím zbožím obchoduje, zejména pokud jsou to jinak přeběhlíci poslušní a tedy i pro určité choulostivé restituční úkoly dobře využitelní. Neposlušní fanatici jsou naopak považováni za trvale nebezpečné sólisty, právě pro tu svou výše uvedenou vlastnost, které se říká slovy "neřízená střela". Zacházení mafií s neřiditelnými insidery tudíž závisí na okolnostech a situaci a je proto vždy buď preventivně vyděračské a vytěsňovací, anebo rovnou nekompromisně likvidační.


Nelze sice jednoznačně říci, že všechny druhy podnikání a na ně navazující pracovně profesionální spolky či odbory, už samy o sobě jsou mafie. Lze však spolehlivě určit, co je určujícím faktorem pro vznik mafií. Tím základním je vždy právní rámec daného politického režimu a speciálně jeho trestní zákonný kodex. Jinými slovy řečeno, mají-li mafie kolem sebe právě to "správné" právní prostředí, vyskytují se hojně ve všech oblastech společenského života, počínaje uhlazenými kravaťáky vysoké politiky, úřadů a pojišťoven a konče partami mafiánů v církevních sutanách, lékařských bílých pláštích, soudcovských talárech, či dokonce ve firemních montérkách.


Potom, ať už spolu různé mafie čile kooperují anebo naopak soupeří, event. přímo bojují, vždy přitom statistika korupce a kriminality státu rychle stoupá. Aby tato statistika nebyla příliš do očí bijící, jiné mafie v legislativě naopak operativně upravují skutkové podstaty a hranice trestnosti a ze zločinů se tak rychle stávají pouhé přečiny a přestupky, protože jen statistikám, které si sami zfalšujeme, se dá spolehlivě věřit.


Fenoménem častým, ale pro mafiánské spoliky nikoliv typickým je též snaha o rozšiřování vzájemné informační komunikace, styků a vlivů i do vedlejších mafiánských prostorů politických, stavovských či profesních a tendence ke spojování jednotlivých mafií k dočasným nebo dlouhodobě ziskovým a vlivově zájmovým projektům. Jak již bylo řečeno, nejde-li o rodinné svazky mezi mafiány, pak v takových spolcích mezi členy mafií nikdy nejde o přátelství, ale jen o společný vlivový potenciál, ziskový cíl a stejný kriminální způsob, jak vliv a zisk dosahovat.


Jako poněkud paradoxní jev se přitom zdá, že fízlování a sbírání citlivých informací mezi jednotlivými členy mafií na sebe navzájem, činnost, funkčnost a strukturu mafií často nijak nenarušuje, ale naopak ji výkonově stmeluje a upevňuje.


Co je typické pro mafie v politice? Především je to skutečnost, jak určité mafie establishmentu vždy služebně spolupracují se stejně politicky orientovaným druhem mafií v médiích. Každá taková mafie mediální pak pracuje jako oddaná reklamní agentura sobě spřízněné mafii politické. A naopak: Vlastníci médií téže politické, stavovské či jakkoliv jiné orientace vždy určují orientaci práce sobě spřízněné mafie politické.


Protože v Česku stále ještě fakticky existují listinné akcie na doručitele, mohou politická mafiánská vedení vlastnit akcie určitých spřízněných medií a tak je efektivně řídit a levně v nich pro sebe inzerovat. Spolupráce a boje politických mafií jsou mediálně vidět jen v případech oficiálních politických koalic, nebo naopak u dohodou neřešitelných mocenských roztržek, kdy jsou si vzájemně přetahováni zastupitelští partajní přeběhlíci, což pochopitelně už utajit nelze.


Naopak při řešení drobnějších pozičních sporů mafie spolu bojují skrytě a veřejnost je řízeně informována pouze přes propagandistická media soupeřících skupin až v době, kdy došlo k nějaké důležité mocensko ekonomické nedohodě. Platí přitom, že mocenské výsledky dohod politických mafií se obvykle řízeně publikují napojenými spřátelenými mafiemi mediálními, ekonomické důsledky se naopak a zásadně – co nejvíce utajují.


K řetězením mafií mediálních, církevních, politických, exekutivních a justičních by v demokratickém státě sice docházet nemělo, praxe však ukazuje, že v tomto smyslu náš český stát a jeho establishment spíše bojuje o evropské prvenství. Globálně však nejde jen o český stát. Jak ukázal nedávný článek na OM (1), struktury dílčích mafií místního až regionálního významu v určitých případech ovládají další, jim nadřízené struktury mafií národních států velmocenských a ty jsou zase zase podřízeny mafiím již zcela nadnárodním. Přitom řetězcová struktura tohoto vertikálního politického spojení mafiánské podřízenosti je kopírována i v oborech a oblastech méně politických, např. v obchodu, v ekonomice a ve finančnictví. Zlé jazyky naopak tvrdí, že právě toto strukturální a funkční členění mnohé mafie prý odkoukaly od některých světových církví.


Tvrdí-li někdo z vládních či opozičních politiků, že bojuje za spravedlnost, proti korupci a proti kriminalitě, pak to ještě vůbec neznamená, že přitom mluví pravdu. V takových případech naopak politici uvnitř své komunity hovoří o profesionálním lhaní jako o určitém druhu pro ně velmi veselého politického sportu. Z toho důvodu pak ani jejich slovní proklamace, či zakládání dalších úřadů a funkcí k "boji proti korupci", v takových případech rovněž vůbec nic neznamenají.


Jediné, co je pro občanovu orientaci informačně směrodatné, jsou jen praktické protikorupční činy legislativy a jejich trestní realizace. Skutečné činy proti kriminalitě a korupci proto vždy musí začínat takovými zákony, které zajistí likvidací mafiánského prostředí a zpřetrhávání kriminálně tržních řetězců, v nichž se trestné činnosti a korupci daří.


Protože činnost mafií je přirozeně protiprávní, starají se bossové mafií o utajení svých aktivit mnoha způsoby, zejména zakoupením a podmaněním si co největšího počtu až dosud formálně nezávislých veřejnoprávních medií do své sféry ideologického vlivu a do ekonomické závislosti. Pokud si již taková media nemohou rovnou koupit, kupují si v nich alespoň nejvlivnější žurnalisty a na Síti internetové bloggery. Protože stejný způsob uplatňují i ve sféře justiční, logicky z toho pak překvapivě vychází, že právě medializace mafiánské korupce kruhů policejních a justičních, je pro mafie všech stupňů začátkem likvidační fáze přetržení každého kriminálně mafiánského řetězce.


Korupce a propaganda jsou pro mocenské mafie výrobními prostředky politického krytí, informace a přístup k dotačním financím jsou těmi nejlepšími surovinami k výrobě mafiánských zisků. Nepřítelem mafií je v ideálním případě skutečně právní stát, v nouzi však ke spolehlivé likvidaci mafií na té nejškodlivější úrovni postačí i vojenská či policejní diktatura. Obecně přitom platí, že v diktaturách je vždy korupce a kriminalita nejnižší, přičemž pak občané stojí tváří v tvář paradoxní zkušenosti osobního klidu, jistot a bezpečí, za cenu optického dojmu nižší vlastní svobody.


Výsledkem je, že i v diktaturách lidé, pokud sami nejsou nelidskými predátory, mají virtuálně na výběr: Hlídacího hafana na dvoře u boudy a hospodářem na noc dobře zavřený kurník, který slepičky před liškou a tchořem bezpečně ochrání, anebo zdánlivou svobodu dočasného pobíhání mladých kohoutků noční krajinou a jejich brzké sežrání dravci, což se zajisté diskutovat dá leda tak po jejich vlastní smrti.


Protože bývalou československou komunistickou diktaturu nám v sametových dnech sami sovětští soudruzi svým vlastním rozhodnutím úspěšně odstranili, máme tu teď demokracii s pocitem naprosté svobody, pokud ovšem máme peníze a žaludek na vstup do nějaké, alespoň miniaturní ekonomické či politické "demokratické" mafie. Nectít "firemní kulturu" je dnes totiž ještě horší přečin, než kdysi odmítnout vstup do řad vládnoucí Strany s přetvářkou za hloupého blbečka a s výmluvou politické nezralosti.


Mafiím blbečci totiž nevadí, pokud jsou poslušní a nepřemýšlí-li o skutečné přímé demokracii a o právním státě. Dříve vládnoucí Strana naopak vyžadovala nejen oddanost, ale i patřičnou práci a zodpovědnost. Sloučí-li se však dnes u někoho neznalost historie, totální blbost a fanatická oddanost, pak má takový člověk šanci podílet se na vládě nad druhými novodobými nevolníky už dokonce i ve spolupráci s bývalými feudální šlechtici a jejich Církví. Jenže, komu není rady a nepřidá se, tomu není pomoci a pak musí zůstat poctivým …


Vraťme se však přesto, alespoň v myšlenkách tohoto povídání, ke skutečně lidskému ideálu demokracie, pro nějž platí:


Jedinou vizitkou právního státu je sama fyzická podstata spravedlnosti, vynutitelnost zákonů a bezvýjimečná a majetkově neovlivnitelná rovnost všech občanů před zákonem. Jaké jsou zákony, takový je i stát.


Kvalita zákonů není v podrobnostech, do nichž jednotlivá paragrafová znění zabíhají. Kvalita zákonů je v ochotě a schopnosti zákonodárců Parlamentu a Senátu, řídit se zásadami přirozeného práva, rozumu a spravedlnosti. Přirozeného práva, které pozitivnímu právu (zákonům) teprve dodává skutečnou legitimitu.


Kvalita práva je také v jeho stabilitě a v jednoznačnosti možných výkladů, bez výjimek a neurčitých pojmů a definicí. A naopak: O profesionálně právní neschopnosti a o diletantské úrovni výsledků práce poslanců a senátorů velmi výmluvně svědčí počet tzv. novel, které v krátkém časovém období mnoho českých zákonů právě má. Kvalita práva také nespočívá v paragrafové detailizaci kde čeho, protože "od toho" v legislativě existuje právní pojem "duch zákona". Zdá se však, že evangelistou Matoušem citované biblické rčení jednoznačnosti – "Vaše slovo buď ano, ano – ne, ne; co je nad to, je ze zlého", je právě pro soudobé české právo překážkou takřka nepřekonatelnou.


Je proto možné s klidným svědomím usoudit o českém soudobém politicko právním prostředí přibližně toto:


Kvantum extrémizace zbytečných detailů práva pozitivního, výkladová mnohoznačnost stěžejních formulací zákonů, trestní nepostižitelnost autorů špatných zákonů, pro český stát úmyslně nevýhodné mezinárodní smlouvy politiků bez mandátu k nim a z toho všeho vyplývající nespravedlivé rozsudky a arbitráže finančně poškozující stát, to všechno je dílo těch nejškodlivějších mafií, působících v české politice.


Souhrnem do jediné věty tedy můžeme říci, že za míru korupce a sílu mafií v tomto státě mohou jedině politici, kteří zásluhou Systému mají značné pravomoci, nemají žádnou zodpovědnost a za chyby, zneužití moci a bezpráví přitom nejsou odvolatelní.


Facit: Jaký si vymůžeme Systém a jaké politiky si vybereme a do funkcí volbami je ustanovíme, takový bude celý náš stát. Demokratickou likvidaci mafií je proto třeba začít nápravou základů právního státu. Novelizací Ústavy a koncepčně nekorupčním volebním zákonem je třeba začít. Jinak po čase zůstaneme ještě chudšími a budeme se cítit ještě méně bezpečněji, než v období bývalé ekonomicky soběstačné a politicky zodpovědné normalizační diktatury.


(1) http://www.outsidermedia.cz/Ti-zatraceni-Svycari-Obvykle-potize-praskacky-Hudesove-1.aspx

Přejít do diskuze k článku