Vždy v tomto čase přihopsal na zahradu zajíc Macek, vyhledal Helmuta (to nebylo těžké, kocour nebyl nějaký přemrštěně pohyblivý cíl, většinou se někde válel), a zahovořil k němu takovouto řečí: „Já jsem symbolem Velikonoc čeho seš symbolem ty, smraďochu?"
Helmut se bránil poukazem na zajochův trapně hopsavý způsob života, hromádky neuklizených bobků, předimenzované uši a vyčnívající řezáky, kritizoval zcela nezdrženlivý až skandální zaječí pohlavní život. Pokud vytahování symbola přerostlo snesitelné meze, tak mě ráno vzbudlo ječení a vřeštění; když jsem vyšel ven, poletovaly vzduchem černé a hnědošedé chlupy, jak si ti dva urychlovali línání.
Pan doktor Macek a pan doktor Rath chlupy nemají, alespoň ne viditelně, nedělají bobky a určitě krásně voní, donšajni. Ten první tomu druhému vylepil před časem poměrně slavný záhlavec, takříkajíc v přímém přenosu, záběr pak obletěl svět. V dalším průběhu bitky se pak pan tehdejší ministr projevil jako zdatnější bojovník a – stejně jako černý kocour – i černý Rath získal převahu. Doktora Macka před katastrofální porážkou zachránili jenom kolegové zubaři, kteří borce odtrhli, Macka pak zachraňovaly rychlé a dlouhé nohy.
Pan Macek se cítil dotčen výrokem páně Rathovým o tom, že svou tehdejší, nyní už bývalou ženu si vzal pro peníze, pro „ty miliony". Celý případ rozebral před časem velmi precizně Štěpán Kotrba v Britských listech: přečtěte si to, je to poučné. Z článku vyplývá, že pan Rath nemusel mít na mysli jmění paní Blochové – Mackové, ale miliony (údajně sto sedmdesát), které se prý ukrývaly na tajném kontě ODS ve Švýcarsku a kvůli nimž paní Blochová (žila ve Švýcarsku) dostala přezdívku „Švýcarská spojka". A že sňatkem s místopředsedou ODS měla být paní B-M zavřena ústa, zatímco jiné její tělní otvory si s modrým nadsamcem patrně užívaly naplno.
Před rokem soudkyně pražského městského soudu pana Macka odsoudila k omluvě, finanční satisfakci (milion korun) však panu Rathovi nepřisoudila. Neznám odůvodnění rozsudku, nejvíc by se mi líbilo takové, že socana by mohl milion káčé přivést na scestí a že by si s ním stejně nevěděl rady. (Samozřejmě vím, že pan Rath je majetný mormon.)
Takže rekapitulace: strašlivý záhlavec, který v médiích proletěl svět, poškozený v té chvíli nezavdal sebemenší příčinu a byl ponížen velmi surovým a sprostým způsobem, to vše ocenilo české právo na třítisícovou pokutu v přestupkovém řízení a omluvu v médiích.
„To je levný!" zvolal jsem, „na to mám!" – a plánoval následující: v přestrojení za třaslavého dědečka, to nedá práci, se proderu davem, v ohnisku jehož zájmu se jistý činitel tak rád vyhřívá, budu předstírat, že chci podepsat knihu o netajících ledovcích, a až se pan prezident skloní k podpisu, odhodím hůl (aby mě ochranka nezastřelila) a panu prezidentovi ji za ty směšné peníze vypálím. Omluvím se také rád. Budu potom tvrdit, že jsem chtěl pomstít zhrzenou paní Livii, já, ochránce paní a dívek mackovského typu, ve skutečnosti to ale bude za tu ostudu, kterou ten chlápek nám všem dělá ve světě, za ty prošustrované biliony, za úpadek morálky a rozvrat lidských vztahů, za ty přeběhlíky, kvůli kterým prý za nic na světě nejmenuje vládu, aby pak nejenom jmenoval, ale za pomoci tří pravděpodobně zkorumpovaných přeběhlých socanů se dokonce sám nechal zvolit prezidentem.
Omluva a tři tisíce, za to by mi to stálo.
Jenže: v únoru rozhodl Vrchní soud v Praze, že pan Macek musí zaplatit rovných sto tisíc. A to už je částka, nad kterou se důchodce musí zamyslet: stojí mi pan prezident za sto tisíc?
Rozhodování ale nebylo složité: nestojí, dokonce myslím, že ty tři tisícovky podle původního názoru české justice jsou za naši státní hlavu cena maximální, limitní, a víc by za něj dal jenom úplný blázen.
Včera odpoledne, v tom skoro letním počasí, přihopkal Macek a ptal se po Helmutovi.
„Kocour už předloni umřel," říkám smutně, pořád mi hodně schází.
Zajíc také zesmutněl, vzdychnul, bezradně se rozhlédl, pak jakoby se mu rozsvítilo, prohlédl si mě znovu, pozorně, a začal: „Já jsem symbolem Velikonoc, čeho seš symbolem ty, tlusťochu?"
A tak jsem viděl pádit zajíce.
Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz
