Jak jsme demonstrovali

Reklama


První otázkou, která padne po každé demonstraci proti radaru je: „Tak kolik vás tam bylo?" Odpůrci radaru se ptají s nadějí, že si konečně lidé přestali nechat kálet na hlavu, stoupenci radaru se ptají v obavách, že přijdou o možnost nesouhlas s radarem bagatelizovat poukazem na chabou účast na protestních akcích. Chabou? Na demonstracích protěžované iniciativy „Děkujeme, odejděte!", která se těšila podpoře a přízní médií i řady vlivných intelektuálů, nebylo lidí o mnoho více.

Tak tedy kolik? Můj subjektivní dojem je, že pondělní demonstrace patřila mezi ty početnější, navíc na ní byla řada nových tváří a zastoupeno bylo široké věkové spektrum od pubertální mládeže po starce nad hrobem. Odhady médií hovoří o 1000 až 1500 účastnících, což se zdá být pravdě podobné. (Někteří „zasvěcenci" to však vědí naprosto přesně – bylo to 980 lidí). Je to snad poprvé, kdy média referují o počtu demonstrujících střízlivě a bez jinak obligátních dehonestujících dodatků; dokonce i dříve povinné vysvětlení, že šlo jen o demonstraci „několika stovek komunistů" si pro tentokrát média odpustila. Možná se blýská na lepší časy, možná se jenom neodvážili, protože rudý prapor tam opravdu nebyl ani jeden.

Demonstrace měla spád, projevy byly poměrně krátké, jasné a úderné. Nic na tom nezměnil ani fakt, že americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová, na jejíž počest se demonstrace konala, nakonec do Prahy vůbec nepřijela. Prý nemá čas. Tedy má, ale jen půl dne, a to je zřejmě příliš krátká doba na to, aby stihla vyvenčit českého pudlíka a naškrábat podpis na lejstro.

Celá demonstrace se nesla v duchu ještě není rozhodnuto, ještě můžeme zvítězit. Když se nedáme, když nepolevíme, tak to dokážeme. Nejsme sami a na rozdíl o našich protivníků máme argumenty.

Co na demonstraci zaznělo? Jan Tamáš, který se dokázal ovládnout a nepřihříval si tentokrát svoji humanistickou polívčičku, připomněl proč se demonstrace koná a informoval o tom, že pod peticí Iniciativy je již téměř 100 000 podpisů.

Po něm vystoupil starosta Trokavce Jan Neoral, který sice nebyl tak přesvědčivý, jako bývá jindy, nicméně na faktické stránce jeho projevu to nic nezměnilo. Neoral mimo jiné připomněl odpověď Alexandra Vondry (ODS) na námitku, že 70% občanů ČR s radarem nesouhlasí: „No a co? My si stejně děláme, co chceme." (citováno volně, autor nemá k dispozici záznam).

Poté vystoupil Lubomír Zaorálek (ČSSD), který předvedl vskutku prvotřídní rétorické vystoupení, v jehož rámci pobavil publikum tragikomickými citacemi z projevu Mirka Topolánka na konferenci Protiraketová obrana po bukurešťském summitu NATO: evropské a americké perspektivy (k tomu více později), a naléval optimismu do žil silnými prohlášeními, že radar tu nebude, že ČSSD tomu zabrání.

Nadšení ze Zaorálkova vystoupení poněkud zchladila předsedkyně zahraničního výboru Sněmovny Kateřina Konečná (KSČM), která připomněla, jak probíhalo hlasování o vyslání prostějovských průzkumníků do Afghánistánu, které sice napoprvé neprošlo, ale napodruhé již ano, protože ČSSD se rázem rozpomněla na svoji internacionální povinnost, během dvou minut zcela změnila názor a dodala hlasy, které vládě chyběly. Jinak se samozřejmě i Konečná dušovala, že radar tady nebude.

Dále vystoupili zástupci Strany zelených za Prahu Arne Novák a Anna Voňavková, kteří se snažili demonstranty přesvědčit, že Zelení jsou proti radaru a že radar nebude, protože nejsou všichni Bursík. Snaha chvályhodná, lež marná. Nikdo jim nevěřil a za pokřiku „Bursík ven!" byli víceméně vypískáni.

Závěr demonstrace patřil známému sociologovi a odpůrci radaru Janu Kellerovi, který se ovšem neúčastnil osobně, ale pouze prostřednictvím dopisu, který byl na demonstraci přečten. Demonstrující se tak podruhé ten den dobře pobavili, tentokrát již bez hořké pachuti, která doprovázela citáty z projevu Mirka Topolánka. Keller se rozhodl čelit hlouposti humorem a s nemilosrdnou prostořekostí si to na dálku vyříkal s celou naší věrchuškou.

Po samotné demonstraci pak následoval ještě pochod před úřad vlády, kterého jsem se však již neúčastnil, považuje to za zbytečné vzhledem k tomu, že jak jsem očekával, byl by premiér stejně zalezlý, jak už to tak to mají skety ve zvyku.

Pokud jsem si dobře všiml, tak se demonstrace ještě z uctivé vzdálenosti zábradlí u Národního muzea zúčastnili proradaroví aktivisté, takzvaní radaráčci, jež na zábradlí vyvěsili svůj vlastní transparent, který však záhy zmizel, podle všeho za asistence policie. Radaráčci poté vyslali do boje motorizovanou jednotku, která kroužila s transparentem instalovaným na dodávce kolem demonstrace. Bůh suď, co tím sledovali, jestli chtěli jen provokovat, nebo tím chtěli říct: „Jsme stále zde a vůbec nám nevadí, že nemáme argumenty."

A co že vlastně bylo na projevu Mirka Topolánka tak zábavného, že jsme se museli smát, když z něj Zaorálek citoval? Jako červená nit se celým projevem táhne svoboda a bezpečnost. Bezpečnost je, když se nás bojí, a svoboda je, když je po našem a odpor je umlčen. Ale posuďte sami: „A svoboda je také tím, co na nás nenávidí naši nepřátelé. Ať už jimi byli generální tajemníci komunistických stran či nyní Usámové bin Ládinové. Svoboda je základním lanem, které spojuje země NATO na obou stranách Atlantiku. Hlavně proto jsme potřebovali americký systém protiraketové obrany. (…) Ostatně právě tato vazba byla a je trnem v oku těch, kteří útočili a útočí proti stavbě radaru. Ten je sám o sobě malým zařízením, podobným těm, která stojí v řadě zemí NATO včetně Česka. Jenomže tentokrát nejde o radar italský, ale americký. Proto tolik uměle rozbouřených vášní. O tom, že jsou umělé, nebo spíše umně a zpravodajsky podporované, svědčí nejen informace tajných služeb, které nelze zveřejnit, ale už sám fakt, že přes ohromnou propagandu a naprosto neúměrný prostor, který získávají aktivisté ve sdělovacích prostředcích, se nepodařilo vyvolat ani jeden jediný spontánní protest. Stále jde o pár stejných tváří a velmi malé demonstrace, o stále stejné naučené věty. (…) Bylo a je důležité tyto útoky přestát. Právě proto, že nemířily na jeden radar, na jedno konkrétní obranné zařízení, ale k samé podstatě, na které stojí NATO a celá naše civilizace. (…) Znamenalo by to oslabit vůli k obraně svobody." Také máte ten pocit, že České republika, ve které žijete, není totožná s Českou republikou, ve které žije náš předseda vlády? To je newspeek, za který by se nemusel stydět ani sám Orwell. Začínám se obávat, že nařčení Mirka Topolánka z toho, že se rád nechává inspirovat nacismem, jsou víc než plané pomluvy.

Převzato z blogu Modrá šance

Přejít do diskuze k článku